20 Cdo 3453/2008 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3453/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2010 Spisová značka:20 Cdo 3453/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3453.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Účastníci řízení Výkon rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 42 odst. 4 o. s. ř. § 79 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 9. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3453/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, Územní pracoviště Ostrava, Ostrčilova 4/2691, proti povinné Komunistické straně Čech a Moravy, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 9, zastoupené JUDr. Čestmírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 19, prodejem nemovitostí pro částku 1.839.114,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 27 E 121/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 26. 10. 2006, č. j. 9 Co 1315/2006-37, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 21. 12. 2005, č. j. 27 E 121/2005-25a, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. S odvolací námitkou povinné, že z výroku exekučního titulu není zřejmé, komu se má plnit, zda České republice nebo městu Ostrava, se odvolací soud vypořádal závěrem, že vymáhaná pohledávka, přisouzená na základě zákona č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku KSČ lidu ČSFR, byla přisouzena státu – České a Slovenské federativní republice (§ 1 odst. 1 uvedeného zákona), že je tedy mimo jakoukoli pochybnost, že oprávněným subjektem ve vykonávacím řízení je Česká republika; protože pak k 1. 1. 2001 zanikla přenesená působnost města Ostravy (jež ji vykonávalo jménem státu), subjektem příslušným k hospodaření s touto pohledávkou se na přechodnou dobu stal Okresní úřad Opava (§ 11 odst. 4 písm. c/ zák. č. 211/2000 Sb.) a poté, od 1. 7. 2002 Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (§ 29 odst. 1 zák. č. 201/2002). Kromě toho krajský soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v nalézacím řízení, jímž bylo dovolání povinné odmítnuto; v tomto řízení povinná jako žalobkyně mimo jiné namítala vadu řízení podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, s tvrzením, že žalobce, tehdy označený jako „Česká republika – město Ostrava“, nemá způsobilost být účastníkem řízení. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že namítaná vada dána není, jelikož na straně žalobce je označen subjekt, který má způsobilost být účastníkem řízení (viz. druhá strana usnesení sp. zn. 2 Cdo 275/97-13 na č. l. 11 versa, v němž Nejvyšší soud výslovně uvádí, že žalobcem je Česká republika). S námitkou nevykonatelnosti exekučního titulu, kterou povinná spatřovala ve skutečnosti, že ve výroku jí byla uložena povinnost „převést finanční prostředky ve výši 1.839.114,- Kč na účet SBČs Praha – Hlavní ústav pro ČR, č. ú: 35-1026-001, ačkoli v době vydání exekučního titulu takový subjekt neexistoval, se krajský soud vypořádal závěrem, že podle § 57 zák. č. 6/1993 Sb., o České národní bance, účty, které vedla ke dni svého zániku Státní banka Československá na území České republiky, se považují za účty vedené Českou národní bankou v souladu s tímto zákonem. Kromě toho mohla povinná (jestliže se jí určení platebního místa v exekučním titulu nezdálo odpovídající) podle názoru krajského soudu plnit přímo oprávněné, uvedené v záhlaví exekučního titulu. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že to řeší právní otázky „v rozporu se základním lidským právem podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a v rozporu s hmotným právem. Naplnění dovolacího důvodu podle § 214a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje – stejně jako v odvolání - v závěru odvolacího soudu, že exekuční titul je materiálně vykonatelný, ačkoli podle jejího názoru tomu tak není, jelikož z něj není zřejmo, komu se má plnit, zda České republice nebo městu Ostravě. Podle jejího názoru nejde jen o nesprávné označování subjektů v procesním smyslu, ale o nerespektování hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku o vymezení subjektů práva (§ 18 a násl. občanského zákoníku) – právnických osob a státu – způsobilých mít práva a povinnosti. Nelze připustit zmatečnost v otázce, komu se má plnit, a pokud taková neurčitost existuje, má za následek nedostatek materiální vykonatelnosti exekučního titulu. Výrok rozhodnutí musí být přesný a jeho materiální nedostatky nelze nahrazovat výkladem až v exekučním řízení, jak to v napadeném rozhodnutí učinil odvolací soud. Dále pak dovolatelka „upozorňuje“ na nesprávné označení oprávněného, jímž by mohla být ve smyslu ustanovení § 21a o. s. ř. „pouze Česká republika a nikoli Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který ani nemá právní subjektivitu, ačkoli za stát může před soudem vystupovat jako jeho organizační složka.“ Exekuční titul není podle dovolatelky materiálně vykonatelný ani z druhého důvodu, jejž uplatňovala již v odvolání. Není vyloučeno, že žalobkyně měla pod označením „SBČs“ na mysli Státní banku Československou, ta ovšem zanikla zánikem České a Slovenské federativní republiky. Neexistence banky, na jejíž účet mělo být plněno, je podle dovolatelky důvodem materiální nevykonatelnosti titulu. Pokud se krajský soud se stejnou námitkou uplatněnou již v dovolání vypořádal závěrem, že jde o „pouhé platební místo“, z čeho tento závěr dovodil, z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá. Oprávněná pro případ, že soud dospěje k závěru o přípustnosti dovolání, navrhla jeho zamítnutí. Zdůraznila, že povinnost požadovat vydání věcí a finančních prostředků podle zákona č. 496/1990 byla okresními úřady (jež se staly právními nástupci okresních národních výborů podle § 20 odst. zák. č. 425/1990 Sb.) plněna v rámci výkonu tzv. prozatímní správy národního majetku podle vyhlášky č. 61/1986 Sb. V době vydání exekučního titulu nebyl v okrese Ostrava-město zřízen okresní úřad a jeho působnost proto vykonávalo podle § 5b zák. č. 425/1990 Sb. ve znění platném po novele provedené zákonem č. 254/1994 město Ostrava, na něž zákon č. 425/1990 Sb., přenesl výkon působnosti okresního úřadu a které tedy bylo legitimováno ke dni vydání exekučního titulu jménem České republiky uplatňovat v nalézacím řízení právo na zaplacení přisouzené pohledávky. Podle § 63 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky dnem 1. 1. 2001 zanikla přenesená působnost města Ostravy při výkonu prozatímní správy a příslušným hospodařit s danými pohledávkami se tímto dnem podle § 11 odst. 4 písm. c) zákona ve znění platném do novely provedené zákonem č. 202/2002 stal Okresní úřad Opava a poté pak od 1. 7. 2002 na základě ustanovení § 29 odst. 1 zák. č. 201/2002 Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního význ