20 Cdo 3481/2023 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3481/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 7. 2024 Spisová značka:20 Cdo 3481/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.3481.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Žaloba poddlužnická Dotčené předpisy:§ 315 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3481/2023-906 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně M. T. S. Z., zastoupené JUDr. Jiřím Hartmanem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, identifikační číslo osoby 47116617, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 6, U střešovických hřišť 621/15, o poddlužnické žalobě na zaplacení 240 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 77/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 18 Co 82/2023-848, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 18 Co 82/2023-848, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobkyně se domáhá zaplacení shora uvedené částky po žalované jako poddlužnici zaměstnavatele jejího zemřelého syna, vůči němuž (zaměstnavateli) má exekuční titul (přiznáno bylo jednorázové odškodnění podle § 378 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění do 30. 9. 2015, dále též jen „zák. práce“) a vede exekuční řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 20 Cdo 4174/2018-251, „původní“ rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 3. 2017, č. j. 25 C 77/2016-172, a rozsudek Městského soudu v Praze (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 25. 10. 2017, č. j. 18 Co 314/2017-210 (kterým mj. odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení částky 274 702,80 Kč), zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení s tím, že musí posoudit, zda zaměstnavatel ze zákona odpovídá za škodu způsobenou pracovním úrazem (a v jakém rozsahu je povinen ji nahradit). 2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 12. 2022, č. j. 25 C 77/2016-763, zastavil řízení co do částky 21 752,20 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 218 247,80 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 6 301 Kč (výrok III.) a žalované částku 208 217 Kč (výrok IV.). 3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 218 247,80 Kč (výrok I.). Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu ve výši 6 301 Kč se ukládá žalované, a jinak rozsudek potvrdil (výrok II.). 4. Odvolací soud vzal ze zjištění soudu prvního stupně za prokázané, že poddlužnickou žalobu podala žalobkyně proti žalované, přičemž o ní tvrdí, že je dlužnicí povinné společnosti PSS Engineering, s. r. o. (vymazána z veřejného rejstříku z důvodu zrušení společnosti na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. MSPH 91 INS 9533/2017-B-46, jímž byl zrušen konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že jeho majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující). Proti povinné se žalobkyně v exekuci vedené Mgr. Janem Krejstou, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno-město pod sp. zn. 159 EX 00324/16 domáhala uspokojení pohledávky ve výši 240 000 Kč, přiznané z titulu odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz s následkem smrti syna žalobkyně jako jednorázové odškodnění pozůstalých podle § 378 odst. 1 zák. práce, a nákladů nalézacího řízení ve výši 34 702,80 Kč (pohledávka byla přiznána rozsudkem pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 13 C 318/2015-71). Pohledávka žalobkyně byla vymáhána prostřednictvím exekučního příkazu přikázáním pohledávky povinné vůči žalované jako zákonnému pojistiteli povinné jako zaměstnavatele podle vyhlášky Ministerstva financí č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatelce za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. 5. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je dán důvod pro zamítnutí žaloby „bez dalšího“ pouze na základě zjištění, že povinná společnost v mezidobí od podání poddlužnické žaloby zanikla. Žalobkyně (oprávněná) je ve vztahu k pohledávce, která má být po žalované jako poddlužníku vymožena, procesně zmocněna k uspokojení pohledávky. Pro rozhodnutí o této poddlužnické žalobě je rozhodné, zda povinná byla v době doručení exekučního příkazu o přikázané pohledávce (tj. 18. 4. 2016) oprávněna požadovat po žalované plnění ze zákonného pojištění podle § 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. Pokud jde o námitku žalované ohledně započtení pohledávek žalované vůči žalobkyni (pohledávek vzniklých z titulu náhrady nákladů jiných řízení), odvolací soud uvedl, že z důvodu absence hmotněprávního vztahu věřitele a poddlužníka nelze v daném případě provést započtení pohledávek žalované proti žalobkyni, neboť nejde o vzájemné pohledávky. Po provedeném dokazování odvolací soud setrvává na právním závěru o vzniku pracovního poměru mezi poškozeným a povinnou konkludentním způsobem. Vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem o nástupu do práce a dohodě o druhu práce, která byla fakticky poškozeným vykonávána a za niž byl i povinnou odměňován, nelze pracovněprávní vztah hodnotit jako tzv. faktický pracovní poměr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3042/2013). Při posuzování, zda žalobkyni jakožto matce poškozeného náleží jednorázové odškodné podle § 378 odst. 2 zák. práce odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně se zemřelým poškozeným ke dni vzniku pracovního úrazu žila ve společné domácnosti. Žalobkyni tedy vznikl vůči povinné nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých. V době doručení exekučního příkazu žalované existoval jak tento nárok žalobkyně vůči povinné jako zaměstnavatelce zemřelého syna, tak i nárok povinné vůči žalované pojišťovně. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil, jak je výše uvedeno. 6. Žalovaná v dovolání namítá, že odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k nesprávnému právnímu posouzení toho, že: i. žalovaná je pasivně věcně legitimována v řízení o projednávané poddlužnické žalobě a oprávněná je nadále aktivně věcně legitimována k poddlužnickému závazku; ii. nedošlo k zániku pohledávky uplatněné poddlužnickou žalobou; iii. došlo ke konkludentnímu uzavření pracovní smlouvy mezi poškozeným a společností PSS Engineering s. r. o.; iv. žalovaná neměla právo započíst své splatné a vykonatelné pohledávky, které měla a má přímo za žalobkyní, a to z titulu pravomocně přisouzených náhrad nákladů řízení v souvisejících soudních řízeních; v. syn žalobkyně vedl společnou domácnost se žalobkyní, přestože z provedených důkazů vyplynulo, že po ukončení studií se osamostatnil a projevoval zájem o pracovní aktivitu v zahraničí. 7. Dovolatelka k přípustnosti dovolání uvádí, že se odvolací soud při řešení vymezených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. jde o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena vůbec nebo ne přinejmenším jednoznačně. V otázce výkladu ustanovení vyhlášky č. 125/1993 Sb. má zato, že průběh řízení a jeho výsledek byl poznamenán nesprávnou interpretací ustanovení této vyhlášky, a to posouzením vysloveným v „rozsudku ze dne 24. 10. 2017 č. j. 21 Cdo 4174/2018-251 5457“, které následně mohlo vést soudy k chybným závěrům. Soudy v důsledku tohoto výkladu totiž zcela pominuly zásadní argumentaci žalované, že dlužník by neměl žádný nárok na plnění podle této vyhlášky, pokud nerespektoval povinnosti uvedené v § 9 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. K tomu fakticky došlo tak, že vznik předmětného nároku dlužník zavinil tím, že ho „uznal“ na základě fikce uznání v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5. Nejvyšší soud nesprávnou interpretací vyhlášky vyvolal domnění, že námitky žalované uplatnitelné vůči dlužníkovi nejsou v řízení o poddlužnické žalobě uplatnitelné vůči žalobkyni. 8. Dovolatelka dále namítá, že v době rozhodování soudu prvního stupně (2. 12. 2022) a tudíž i v době rozhodování odvolacího soudu (24. 5. 2023) již předmětná pohledávka dlužníka za žalovan