20 Cdo 3785/2010 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3785/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2012 Spisová značka:20 Cdo 3785/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3785.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Rozhodnutí cizích soudů Dotčené předpisy:čl. 34 EU čl. 19 EU čl. 49 EU Kategorie rozhodnutí:D EU Zveřejněno na webu:13. 9. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí - -II.ÚS 367/14 I.ÚS 1371/16JUDr. Jiří Zemánek JUDr. David Uhlířodmítnuto odmítnuto13.5.2014 9.2.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3785/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného M. S., zastoupeného Danielou Bártů – Devereaux, J.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, K Zelené louce 20, proti povinnému Českomoravskému fotbalovému svazu, o. s., se sídlem v Praze 6 – Strahově, Diskařská 100, identifikační číslo osoby 00406741, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, pro částku 334.000.- € s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2010, č. j. 70 Co 206/2010-72, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2010, č. j. 70 Co 206/2010-72, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 2. prosince 2009, č. j. 38 Nc 7416/2009-10, obvodní soud prohlásil rozsudek v Utrechtu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 250302/KG ZA 08-589, vykonatelným na území České republiky (výrok I.) a na majetek povinného nařídil exekuci „k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 334.000,- € (1.000,- € za každý den prodlení s vydáním ITC, tj. od 16. listopadu 2008 do 15. října 2009 do dne podání tohoto návrhu), dále ve výši 1.000 € za každý den prodlení s vydáním ITC od 16. října 2009 do dne vydání ITC (maximálně však celkem 66.000,- €), pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 € a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny“ (výrok II.). Obvodní soud uzavřel, že ve věci je nutno aplikovat ustanovení Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (Brusel I.), jelikož exekuční titul byl vydán 5. listopadu 2008, tedy poté, co Nařízení vstoupilo pro Českou republiku v platnost (tj. po 1. květnu 2004); své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že náležitosti předepsané ustanoveními článků 22, 38 až 41, 53, 57 a 66 Nařízení rozsudek nizozemského soudu předložený k rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti splňuje. Napadeným rozhodnutím městský soud k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o návrhu na prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu podle § 68c odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (podle kterého zkoumá-li odvolací soud důvody, pro něž lze cizí rozhodnutí neuznat, a tyto důvody nemohl podle příslušných předpisů Evropských společenství nebo mezinárodní smlouvy zkoumat soud v prvním stupni, pak, svědčí-li tyto důvody pro neuznání cizího rozhodnutí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodne o zamítnutí návrhu) zrušil a návrh zamítl (výrok I.), ve výroku II. je změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok II.), a oprávněného zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na ustanovení čl. 49 Nařízení závěrem, že v dané věci bylo nutno posoudit, zda výše penále byla v exekučním titulu stanovena s konečnou platností, a v tomto směru dovodil, že „výše platební povinnosti byla sice limitována částkou 400.000,- €, že však konkrétní konečnou výši penále z exekučního titulu zjistit nelze, neboť ta je závislá na nejistých okolnostech, které mají nastat až v době po vydání exekučního titulu (splnění, resp. nesplnění povinnosti uložené pod bodem 3.2. povinnému).“ Jelikož výše penále nebyla soudem stanovena s konečnou platností, je podkladový rozsudek podle názoru odvolacího soudu nevykonatelný. Protože tak nebyl splněn základní předpoklad pro nařízení exekuce, totiž existence vykonatelného exekučního titulu, bylo nutno napadené usnesení soudu prvního stupně změnit i ve výroku, jímž byla exekuce nařízena. V dovolání, jehož přípustnost dovozuje „z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), § 238a odst. 1 písm. c) a § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,“ oprávněný namítá nesprávnost právního posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje především v závěru odvolacího soudu o neexistenci vykonatelného exekučního titulu, odůvodněném tím, že – řečeno slovy ustanovení čl. 49 Nařízení – výše penále nebyla stanovena s konečnou platností. Odvolací soud shledal – podle názoru dovolatele nesprávně – konkrétní konečnou výši penále za nezjistitelnou s odůvodněním, že ta byla závislá na nejistých okolnostech, přesto, že platební povinnost uložená holandským soudem byla s konečnou platností limitována a stanovena fixní maximální částkou 400.000,- € a v případě porušení povinnosti trvajícího méně než 400 dní zcela určitým a srozumitelným způsobem výpočtu, (tj. „v trojčlence – násobku částky 1.000,- € x počet dnů prodlení = výše exekučního titulu“). Povinný navrhl zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání proti výroku, jímž městský soud zamítl návrh na prohlášení vykonatelnosti podkladového rozsudku (přípustné nikoli podle § 239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., jak to nesprávně dovozuje oprávněný, ale podle ustanovení článku 44 a přílohy IV. Nařízení) i proti měnícímu výroku, jímž odvolací soud zamítl návrh na nařízení exekuce, je důvodné. Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, a k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o nevykonatelnosti exekučního titulu, odůvodněný tím, že – řečeno slovy ustanovení čl. 49 Nařízení – výše penále nebyla stanovena s konečnou platností. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Podle ustanovení článku 49 Nařízení jsou cizí soudní rozhodnutí o zaplacení penále v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, jestliže je výše penále s konečnou platností stanovena soudy členského státu původu. V souzené věci nizozemský soud exekučním titulem zavázal povinného, aby „neprodleně uvolnil S. (oprávněného) podle článku 9 ..... a prokázal součinnost při přechodu S. z FC Brno do FC Twente ´65 v Enschede“ (bod 3.2. výroku rozhodnutí), a dále „rozhodl, že Českomoravský fotbalový svaz (povinný) zaplatí S. – po uplynutí desetidenní lhůty ode dne vynesení tohoto rozsudku – za každý den jednání, které bude v rozporu s tím, co mu bylo uloženo pod bodem 3.2., pokutu ve výši 1.000 € až do maximální výše 400.000 €“ (bod 3.3. rozhodnutí). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že dosavadní nedostatek součinnosti povinného při přestupu oprávněného do jiného fotbalového klubu spočíval ve skutečnosti, že povinný mu odmítl vydat „International Transfer Card“ (ITC). Odvolací soud se při rozhodování o prohlášení vykonatelnosti cizího exekučního titulu na území České republiky omezil pouze – a výslovně to zdůraznil v odůvodnění napadeného usnesení (srov. předposlední odstavec třetí strany rozhodnutí na č. l. 73, kde explicitně uvádí: „... aniž se zabýval důvodností dalších odvolacího námitek povinného“) – na posouzení otázky, zda byla výše penále stanovena soudem členského státu s konečnou platností, tedy na posouzení věci výlučně z hlediska ustanovení čl. 49 Nařízení. Přitom však přehlédl, že exekuční titul má sedm výroků, z nichž se ovšem výší penále zabývá pouze jediný, a to výrok třetí, zatímco povinnost „hlavní“, uložená povinnému ve výroku druhém, m