20 Cdo 52/2020 — Nejvyšší soud

20 Cdo 52/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2020 Spisová značka:20 Cdo 52/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.52.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Dotčené předpisy:§ 48 předpisu č. 120/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 9. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2834/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 52/2020-180USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné D&I CONSULTING LIMITED, se sídlem v Londýně, 29 Juliana Close, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti povinným 1) R. S., narozenému XY, bytem XY, 2) J. S., narozené XY, bytem XY a 3) P. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, pro 173 809 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 Nc 5177/2006, o dovolání povinného 3) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, č. j. 17 Co 235/2019-142, takto: Dovolání se odmítá.O d ů v o d n ě n í : 1. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 3. 2019, č. j. 7 Nc 5177/2006-109, kterým byl zamítnut návrh povinného 3) na částečné zastavení exekuce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nepřezkoumatelnost exekučního příkazu, kterou uvádí povinný 3), není důvodem k zastavení exekuce. Přestože soudní příkaz neobsahuje přímo vypočtenou částku úroků z prodlení, lze tuto částku jednoduchým způsobem vypočíst, je-li známo, kdy došlo k zaplacení jistiny. K tvrzenému nemravnému úroku odvolací soud uvedl, že exekuční soud není oprávněn věcně přezkoumávat vykonávané rozhodnutí a vychází z jeho věcné správnosti. V daném případě nedošlo k popření základních principů právního státu a ke zjevné nespravedlnosti, když povinný jako 3. žalovaný v nalézacím řízení mohl a měl řádným způsobem svá práva uplatnit, což neučinil. Odvolací soud neshledal výši úroku v rozporu s dobrými mravy, jelikož v době, kdy byla smlouva uzavírána, byla tato výše běžná. Na základě výše uvedeného odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. 2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný 3) dovolání. Předně namítá, že pokud soudy obou stupňů uvádí, že jistina byla uhrazena, je zřejmé, že úrok má být v exekučním příkaze kapitalizovaný a přesně vyčíslený. Exekuční příkaz je dle něj nepřezkoumatelný a zakládá důvod k zastavení exekuce. Domnívá se, že otázka, zda nevyčíslení úroků v exekučním příkazu je důvodem pro zastavení exekuce, nebyla dovolacím soudem doposud řešena. Dále namítá nemravnost ročního úroku 12,95 %. Dovolatel uvádí, že se nemohl dostavit k jednání v nalézacím řízení ze zdravotních důvodů. Navíc byl toliko ručitelem a za situace, kdy povinní 1) a 2) uznali závazek vůči oprávněnému, se jeho procesní obrana ztenčila. Také se neztotožňuje s názorem soudů, že úroková sazba 12,95 % je běžná (k tomuto odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn 21 Cdo 1484/2004). Na základě výše uvedeného žádá dovolací soud, aby napadené usnesené zrušil. 3. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání povinného 3) považuje za zcela nedůvodné a plně se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Odkazuje na své předchozí vyjádření ve věci a navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto. 4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 48 písm. e) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ex. řád“, v písemném vyhotovení exekučního příkazu exekutor uvede označení povinnosti, která má být exekucí vymožena. 8. V případě první dovolatelem namítané otázky, zda nevyčíslení úroků v exekučním příkazu je důvodem pro zastavení exekuce, je třeba uzavřít, že náležitosti exekučního příkazu vyplývají přímo ze zákona, viz § 48 ex. řádu, přičemž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4299/2018 a rozhodnutí v tomto usnesení zmíněná). Ustanovení § 48 ex. řádu mimo jiné stanoví, že exekuční příkaz musí obsahovat i označení povinnosti, která má být exekucí vymožena. Skutečnost, že soudní exekutor v exekučním příkaze ze dne 21. 11. 2017, č. j. 137 EX 12106/17-102 (podle exekutorského spisu sp. zn. 137 Ex 1216/17), uvedl, že exekuce srážkami ze mzdy povinného 3) se povede pro vymožení příslušenství, tj. úroků z prodlení 12,95 % ročně z částky 173 809 Kč od 20. 7. 2002 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení a předběžných nákladů exekuce, aniž by přímo vyčíslil částku – tj. výši příslušenství, byla-li již jistina zaplacena, nelze spojovat s nepřezkoumatelností takového exekučního příkazu, jež by měla vést k zastavení exekuce. Byť se jedná o pochybení soudního exekutora, je na druhé straně jeho povinností po zjištění takové vady výši příslušenství vyčíslit, popř. kdykoliv na žádost povinného má povinnost mu výši vymáhané částky sdělit, neboť je to soudní exekutor, kdo provádí nucený výkon rozhodnutí a je za průběh řízení zodpovědný. K posílení vědomí povinného o tom, jaká částka má být v rámci exekuce vymáhána (jaká povinnost je vymáhána), ostatně směřovala i vyhláška č. 461/2017 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů, jejíž součástí jsou i vzory exekučních příkazů. Nejvyšší soud tak se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že pokud soudní exekutor v předmětném exekučním příkazu přímo nevyčíslil úrok z prodlení, když na jistinu již bylo plněno, nezakládá tato skutečnost důvod k zastavení exekuce. 9. Namítá-li povinný 3) dále nemravnost úroku z prodlení, který činí 12,95 % ročně, Nejvyšší soud dodává, že ani tato otázka nezakládá přípustnost, neboť byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není ani důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.). Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu, která dovodila, že ve výjimečných případech, kdy výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 a ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5