20 Cdo 590/2023 — Nejvyšší soud

20 Cdo 590/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 10. 2023 Spisová značka:20 Cdo 590/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.590.2023.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odepření uznání Exekuce Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:čl. 45 Nařízení () č. 1215/2012 § 243c odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E EU Zveřejněno na webu:26. 12. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 590/2023-382 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci oprávněného M. P., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, proti povinnému S. J. S. G., zastoupenému Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, o odepření výkonu cizozemského rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1753/2022, o dovolání povinného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2022, č. j. 14 Co 273/2022-348, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Procházky. O d ů v o d n ě n í: 1. Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinného rozsudkem ze dne 25. 11. 2022, č. j. 14 Co 273/2022-348, potvrdil výrokem I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“), jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na odepření výkonu rozhodnutí ze dne 21. 12. 2021 vydaného High Court of Justice, Queens Bench Division, pod č. QB-2018-000996, ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (dále „UK“), ve znění příkazu téhož soudu ze dne 21. 12. 2021, č. QB-2018-000996, a příkazu téhož soudu ze dne 31. 1. 2022, č. QB-2018-000996 (dále též „cizí rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí UK“), zároveň zamítl návrh povinného na přerušení řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 2. Odvolací soud aproboval v posuzované věci soudem prvního stupně použité nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále „nařízení“ nebo „Brusel I bis“), jestliže k zahájení soudního řízení, v němž bylo vydáno zkoumané cizí rozhodnutí, došlo před koncem přechodného období vystoupení UK z Evropské unie (dále „EU“), tj. před 31. 12. 2021. K odvolacím námitkám povinného citoval čl. 45 odst. 1 až 4, čl. 46, čl. 47 odst. 2, čl. 48 a čl. 52 nařízení ve spojení s ustanoveními § 17 a § 18 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), a zdůraznil, že smyslem nařízením zavedených institutů odepření uznání a výkonu rozhodnutí vydaném v jiném členském státě EU bylo zajistit ochranu práv na obhajobu dotčené strany, neboť v případě výkonu cizího rozhodnutí není vyžadováno prohlášení vykonatelnosti (čl. 39 Brusel I bis). Řízení o odepření uznání se řídí vnitrostátní úpravou dožádaného členského státu EU (čl. 47 odst. 2 Brusel I bis), je-li však nezbytné v případě české právní úpravy aplikovat § 18 ZMPS týkající se charakterem příbuzného řízení o uznání cizího rozhodnutí, z něhož plyne, že soud rozhoduje neprodleně rozsudkem a nemusí nařizovat jednání, vyjma postupu odvolacího soudu, který s ohledem na (předpokládanou) spornost řízení o odepření výkonu cizího rozhodnutí věc projedná (což v dané věci odvolací soud učinil). 3. Jestliže se povinný domáhal odepření vykonatelnosti rozhodnutí UK „pro zjevný rozpor s veřejným pořádkem České republiky“ (odvolací soud v UK odepřel povinnému přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně, své rozhodnutí opřel o jediný - v českém právním prostředí pouze podpůrný - důkaz, a to účastnický výslech oprávněného, neměl pravomoc ve sporu účastníků rozhodovat), odvolací soud upozornil na ustálenou soudní praxi Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“), podle níž lze výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí použít jen ve výjimečných případech. Pojem veřejného pořádku zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen. 4. Povinný v řízení před soudem UK nedostatek pravomoci nenamítal, takže je příslušnost soudu dána v souladu s čl. 26 odst. 1 Brusel I bis skutečností, že se soud stane příslušným v důsledku účasti žalovaného před tímto soudem, a to s přihlédnutím k tomu, že v posuzované věci o výlučnou příslušnost podle čl. 24 nařízení nešlo a nejsou ani žádné (další) okolnosti, na jejichž základě by bylo nezbytné upřednostnit výhradu veřejného pořádku nad obecným pravidlem zákazu přezkumu mezinárodní příslušnosti. 5. Není-li dvojinstančnost obecným pravidlem občanského soudního řízení, a již vůbec ne s takovým řízením spjatou ústavní zásadou, nelze rovněž zamítnutí žádosti povinného o povolení k podání odvolání proti rozhodnutí UK považovat za odporující veřejnému pořádku České republiky. Z nařízení odvolacího soudu (Court of Appeal), jímž byla žádost povinného zamítnuta, plyne, že tato žádost byla přezkoumána ve dvou instancích a soudy se pečlivě argumentací povinného zabývaly. 6. Nesouhlas povinného s hodnocením důkazů směřuje nepřípustně do věci samé (s odkazem na čl. 52 Brusel I. bis), přičemž ze závěrů odvolacího soudu UK je zřejmé, že soud, který exekuční titul vydal, vyšel z řady důkazů, které hodnotil v jejich vzájemné souvislosti. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal povinný dovolání, který označil posouzení práva povinného na přezkum „ze strany anglických soudů“, posouzení postupu soudů UK v řízení a hodnocení míry důležitosti účastnického výslechu před soudem UK za nesprávné (ve spojení s důvodem dovolání) a předestřel následující právní otázky: a/ zda je porušení základního práva účastníka řízení na projednání věci soudem a přezkoumání věci nezávislým odvolacím soudem v řízení před cizím soudem důvodem pro odepření výkonu cizozemského rozhodnutí podle č. 46 ve spojení s čl. 45 odst. 1 písm. a) Brusel I bis; b/ zda platí závěr, že v řízení před cizím soudem nemůže dojít k flagrantnímu porušení ustanovení o příslušnosti cizozemského soudu, jestliže se strana sporu účastnila řízení a nenamítla v něm uvedený nedostatek; c/ zda skutečnost, že cizozemský soud založí své rozhodnutí pouze na jediném (podpůrném) důkazu, může být důvodem pro odepření výkonu cizího rozhodnutí podle čl. 46 ve spojení s čl. 45 odst. 1 písm. a) Brusel I bis, a d/ zda je řízení vedené o návrhu na odepření výkonu cizího rozhodnutí samostatným řízením nebo jde o součást řízení exekučního. 8. K ohlášeným otázkám dovolatel v podrobnostech a s přiřazením přípustnosti dovolání uvedl: Ad a/ Otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, ačkoli byla částečně vyřešena v rozsudku ze dne 14. prosince 2022, sp. zn. 20 Cdo 1431/2022, který je založen na odlišném skutkovém stavu, neboť v případě dovolatele se soudy UK tvrzením povinného vůbec nezabývaly a povinný měl mít podle anglických předpisů „automatický nárok na projednání věci odvolacím soudem“. Ad b/ Tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, přičemž za situace, kdy ústní dohoda byla uzavřena v souvislosti s prodejem kyperské společnosti převážně podnikající na území České republiky a povinný s kanadsko-francouzským občanstvím měl na území České republiky trvalý pobyt, nebyl žádný důvod, aby spor z uvedené ústní dohody spadal do pravomoci soudů UK; pro takový nedostatek lze vykonatelnost cizozemského rozhodnutí odepřít, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017. Ad c/ a d/ Otázky rovněž nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, přičemž je „notorietou, že výslech účastníka je ve sporném civilním procesu jen tzv. podpůrným důkazem“ (s odkazem dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2021, sp. zn. IV. ÚS 1702/21, ze dne 8. března 2021, sp. zn. IV. ÚS 11/21, a nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15). Závěr odvolacího soudu o charakteru daného řízení jako samostatného (odlišný od závěru soudu prvního stupně) neměl vést k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, naopak – odvolací soud měl podle názoru dovolatele rozsudek soudu prvního stupně zrušit a uložit soudu prvního stupně, aby rozhodl v rámci samostatného řízení, nikoli v rámci řízení exekučního. Kritizovaným postupem soudu prvního stupně bylo zasaženo do základního procesního práva povinného na projednání věci před zákonným sou