20 Cdo 947/2012 – Nejvyšší soud

20 Cdo 947/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněných a) J. D., a b) L. G., obou zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti povinnému B. L., zastoupenému JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, pro 97.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 Nc 1849/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. října 2011, č. j. 40 Co 730/2011 - 225, takto: Dovolání se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í: Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 7. 6. 2011, č. j. 14 Nc 1849/2006 - 205, jímž Okresní soud v Šumperku zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 14 Nc 1849/2006 - 12, odůvodněný tvrzením, že vymáhanou pohledávku i s příslušenstvím již uhradil k rukám dřívějšího pověřeného soudního exekutora JUDr. B. K., , což doložil ověřenými kopiemi potvrzení ze dne 3. 10. 2006 a vyrozumění ze dne 17. 3. 2009, které mu exekutor předal (založené v přílohové obálce čl. 165 spisu). Protože oprávnění v podání ze dne 21. 1. 2011 pravdivost tvrzení povinného o úhradě vymáhané pohledávky s příslušenstvím popřeli s tím, že předložené fotokopie listin nemají žádnou důkazní hodnotu, provedl soud prvního stupně obsáhlé dokazování a po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že povinný své tvrzení o zániku vymáhané pohledávky a jejího příslušenství splněním neprokázal a že tedy předpoklady pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nebyly splněny. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žádná z listin není obsahem exekutorského spisu sp. zn. 127 EX 556/06, že vyrozumění nebylo zasláno katastrálnímu úřadu, že v účetnictví exekutora není povinným tvrzená platba (ani doklady o ní) obsažena, že správnost obsahu listin byla vyvrácena svědeckou výpovědí pozůstalé manželky K., že podle odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, založeného ve spise Policie ČR, nelze z předložených kopií určit, zda byly do originálů sporných listin provedeny nějaké neoprávněné či dodatečné zásahy, ani jakým způsobem jsou zhotoveny otisky razítek a podpisy v podpisových doložkách, takže o pravosti sporných podpisů na předložených materiálech nelze rozhodnout, když byly předloženy jen v kopiích, a že tvrzení povinného neprokázal ani obsah úředního záznamu ve spise policie o podání vysvětlení R. D., který jen uvedl, že byl přítomen při předání finanční částky JUDr. K., avšak bez znalostí o tom, o jakou částku se jednalo a za jakým účelem mu byla povinným předána. Dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obě listiny, které posoudil jako soukromé, byly vystaveny pro účely výmazu zápisu poznámky o nařízení exekuce v katastru nemovitostí (aniž by se jednalo o kvitanci, kterou by soudní exekutor vystavil o tom, že peníze k uspokojení pohledávky oprávněných skutečně převzal, že je zaevidoval do svého účetnictví a že je vyplatil oprávněným). V podrobnostech pak odvolací soud odkázal na úplné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že povinný jako dlužník neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání existence právní skutečnosti, která měla mít za následek zánik dluhu, byť nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu ověřovací knihou Městského úřadu Šumperk a výslechem pracovnice, která ověření obou soukromých listin provedla, neboť i když vidimace má charakter veřejné listiny, nebyla v řízení prokázána pravdivost těchto listin, a provedení navržených důkazů bylo proto zcela nadbytečné. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, přičemž je třeba najisto postavit otázku, „co je veřejnou listinou vystavenou soudním exekutorem, kdy tato listina pak je bez dalšího nepřezkoumatelná a o jejím obsahu a existenci nelze vést spor na rozdíl od listiny, kterou by případně vydal v téže věci exekutor a měla by být soukromou listinou, sice opatřenou malým znakem a podpisem exekutora, jejichž pravost a účelnost by byl její držitel povinen prokázat jinými důkazy“. Opětovně poukazuje na skutečnost, že soudní exekutor JUDr. K. vydal dne 3. 10. 2006 potvrzení o zaplacení vymáhané částky včetně nákladů exekuce povinným v hotovosti, které jím bylo podepsáno a opatřeno razítkem exekutora; jedná se tedy o potvrzení o plnění a o úředně vydanou listinu, která má charakter veřejné listiny, o „jejíž pravomoci a zejména i obsahu nelze vést žádnou polemiku či dokonce soudní řízení“; stejně tak to platí i o listině vydané dne 17. 3. 2009. Podle dovolatele „tak z jeho strany došlo k uhrazení částky ve výši 417.697,- Kč k rukám exekutora jako jediné osoby, které je možno v rámci exekuce dluh hradit“. Dále namítá, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly předložené listiny jako soukromé, byť odvolací soud na str. 3 svého usnesení uvedl, že „nemá pochybnosti o tom, že jde o veřejné listiny“. Nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že listiny byly vystaveny pro účely výmazu zápisu poznámky z katastru nemovitostí, aniž by se jednalo o kvitanci, neboť z jejich obsahu výslovně vyplývá, že soudní exekutor pohledávku zcela vymohl, přičemž oprávněného vyzval, aby bez zbytečného odkladu sdělil číslo účtu, na nějž má být částka poukázána. Konečně poukazuje na skutečnost, že obě listiny obsahují otisk kulatého razítka s malým státním znakem, z čehož s odkazem na § 9 a 13 zákona č. 120/2001 Sb. a na § 2 zákona č. 352/2001 Sb. dovozuje, že bez dalšího mají charakter veřejné listiny, jelikož byly vydány při výkonu zákonem stanovené působnosti. Za nerozhodné současně považuje to, že listiny nejsou součástí exekutorského spisu, že přijaté peníze nejsou zaevidovány v účetní evidenci exekutora ani že exekutor listiny neodeslal katastrálnímu úřadu. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu k závěru, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Z citovaného ustanovení vyplývá, že zákon pozitivně vymezuje veřejné listiny; listiny, které nemají povahu listin veřejných, jsou listinami soukromými. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a o exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), od své účinnosti až do současné doby prohlašuje za veřejnou listinu (a to v § 79 odst. 7) pouze exekutorský zápis (jenž je upraven v § 77 až 86 a který je takovou listinou jen tehdy, obsahuje-li všechny formální náležitosti podle tohoto zákona, i když je opatřen otiskem úředního (kulatého razítka) exekutora - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004). Podle § 77 exekučního řádu exeku