21 Cdo 1003/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1003/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 2. 2017 Spisová značka:21 Cdo 1003/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1003.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědění Závěť Výklad projevu vůle Příspěvkové organizace Dotčené předpisy:§ 477 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.1997 § 35 obč. zák. ve znění do 31.12.1997 § 761 odst. 1 obch. zák. § 64 předpisu č. 109/1964Sb. § 3 předpisu č. 119/1988Sb. § 53 předpisu č. 218/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:2. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1003/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) E. Š., zastoupené Mgr. Matějem Harantou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1246/1, a b) B. W., zastoupené JUDr. Janem Žateckým, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce č. 171/16, proti žalovaným 1) Fakultní nemocnici v Motole se sídlem v Praze 5, V Úvalu č. 84/1, IČO 00064203, a 2) Nadaci „Národ dětem“ se sídlem v Praze 5, V Úvalu č. 84, IČO 48550256, zastoupené JUDr. Jaromírem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic č. 1068/13, o určení, že žalované nejsou dědici po zůstaviteli J. J., zemřelém dne 14.11.1997, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 94/2014, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č.j. 72 Co 254/2015-132, takto: I. Dovolání žalobkyně a) se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 17.2.2014 domáhaly určení, že žalované nejsou dědici zůstavitele J. J., zemřelého dne 14.11.1997 (dále též jen „zůstavitel“). Žalobu odůvodnily zejména tím, že „závěť, kterou zůstavitel odkázal veškerý svůj majetek na charitativní účel, dle jeho úsudku ′těm nejubožejším a nejpotřebnějším′, a to je ′Dětské onkologii v Praze Motole′, je datována dnem 27.8.1993“, že „žádná ze žalovaných však nepřichází v úvahu jako dědic po zůstaviteli“, že „dědic může být jen existující subjekt práva“, že „žalovaná ad 2) vznikla podle údajů nadačního rejstříku až dnem 26.2.1999, tedy jak po dni pořízení předmětné sporné závěti, tak po dni smrti zůstavitele, a nemůže být tedy v daném případě dědicem“, že „pokud jde o dědickou způsobilost Fakultní nemocnice v Motole, respektive o její způsobilost být účastníkem předmětného dědického řízení, tak je třeba konstatovat, že jde o příspěvkovou organizaci“, že „tyto organizace nemají vlastní majetek“, že „nabývají majetek pro stát“, že „dědicem tedy nemůže být subjekt, který není oprávněn mít vlastní majetek“, že „Dětská onkologie v Praze Motole, jak je dědic označen v závěti, je ′nonsubjektem′, neboť nemá způsobilost mít práva a povinnosti“, že „předmětná závěť je neplatná pro její neurčitost“, že navíc „zůstavitel nebyl způsobilý pořídit o svém majetku závětí, když v rozhodné době jednal v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným“, a že „se v průběhu života opakovaně léčil na psychiatrii, jeho stav se postupně zhoršoval, trpěl paranoidními bludy“. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8.4.2015, č.j. 32 C 94/2014-72, žalobě částečně vyhověl, když rozhodl, že „se určuje, že 1. žalovaná není dědicem zůstavitele J. J., zemř. dne 14.11.1997“ (výrok I.), a že „žaloba s tím, aby soud určil, že 2. žalovaná není dědicem zůstavitele J. J., zemř. dne 14.11.1997, se zamítá“ (výrok II.); dále rozhodl, že „žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit 2. žalované náklady řízení ve výši 10.164,- Kč k rukám JUDr. Jaromíra Kaina, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok III.) a že „žalobkyně a 1. žalovaná vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok IV.). Zabýval se otázkami, zda „uvedená závěť je dostatečně určitá“, zda „žalované jsou subjekty způsobilými nabýt dědictví“ a zda „zůstavitel v době pořízení závěti netrpěl žádnou duševní poruchou, která by ho činila k tomuto úkonu nezpůsobilým“. Vycházel z toho, že „v závěti je zcela jasně uvedeno, že zůstavitel chtěl veškerý svůj majetek odkázat Dětské onkologii v Praze Motole“, že „slovním i jazykovým výkladem lze dospět k závěru, komu zůstavitel chtěl svůj majetek odkázat“, a proto je „závěť dostatečně určitá a srozumitelná“. Uvedl, že „oba žalované subjekty jsou způsobilými nabývat dědictví“, že „co se týká první žalované, tak v řízení bylo prokázáno, že je příspěvkovou státní organizací, která byla zřízena již v roce 1990“, že „pokud tato příspěvková organizace hospodaří s majetkem státu, je schopná a způsobilá být i subjektem dědění, neboť s nabytým majetkem z dědictví může sama ve svůj prospěch hospodařit“, a že „co se pak týká druhé žalované, u té byla její právní subjektivita rovněž prokázána, neboť byla zřízena již v roce 1990 zřizovací listinou a z jejího statutu rovněž vyplývá, co je přesně jejím účelem“. Dále uvedl, že „nebylo prokázáno, že by zůstavitel J. J. v době pořízení závěti trpěl jakoukoli duševní chorobou či poruchou, která by ho činila k tomuto právnímu úkonu nezpůsobilým“. Uzavřel, že „Fakultní nemocnice v Motole jako příspěvková organizace zahrnuje i dětskou onkologii, nicméně dětská onkologie není samostatný právní subjekt“, že „pokud by byla jako závětí povolaný dědic určena první žalovaná, neskýtá odkázání majetku první žalované jistotu, že by veškeré prostředky byly použity výhradně ve prospěch dětské onkologie, neboť žalovaná se skládá z mnoha oddělení a jednotlivá oddělení nemají právní subjektivitu, tudíž nemají samostatné hospodaření“, a že naopak „co se týká druhé žalované, tak z jejího statutu zcela jasně vyplývá, že jejím jediným účelem je materiální a finanční zabezpečení dětského onkologického oddělení Fakultní nemocnice v Praze Motole“. K odvolání žalobkyně a) a žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.10.2015, č.j. 72 Co 254/2015-132, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že „žaloba, aby soud určil, že 1. žalovaná Fakultní nemocnice v Motole není dědicem zůstavitele J. J., zemřelého dne 14.11.1997, se zamítá“, a rozhodl, že „se určuje, že 2. žalovaná Nadace ′Národ dětem′ není dědicem zůstavitele J. J., zemřelého dne 14.11.1997“; zároveň rozhodl, že „ve vztahu mezi žalobkyněmi a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů“, že „druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 16.940,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Matěje Haranty, advokáta“, a že „druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 8.400,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Jana Žateckého, advokáta“. Předně vycházel ze zjištění, že „v České republice jsou na základě provedených auditů schválena dvě zdravotnická zařízení oprávněná poskytovat komplexní péči dětem a mladistvým se solidními nádory, lymfomy a hematologickými malignitami, a to Dětské onkologické centrum Fakultní nemocnice v Motole a Dětské onkologické centrum Fakultní nemocnice Brno“. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „závěť ze dne 27.8.1993, pořízená zůstavitelem J. J., je dostatečně určitá a srozumitelná“, na rozdíl od soudu prvního stupně však vycházel z toho, že „je mimo jakoukoliv pochybnost, že zůstavitelem vyjádřená poslední vůle směřovala jednoznačně k tomu, aby veškerý jeho majetek po jeho smrti sloužil účelům dětské onkologie v Praze - Motole, tj. aby tento majetek připadl subjektu, který dětskou onkologii provozuje“, a že „z provedených důkazů naopak nevyplývá, že by zůstavitel v době pořízení závěti měl povědomí o existenci Nadace ′Národ dětem′, tj. druhé žalované, která ani provozovatelem jakéhokoliv pracoviště dětské onkologie nikdy nebyla a není“. Uvedl, že „i když soud I. stupně, jak lze dovodit z odůvodnění napadeného rozsudku, neměl jakoukoliv pochybnost o úmyslu zůstavitele, přesto usoudil, že první žalovaná neskýtá jistotu, že by veškeré prostředky získané na podkladě předmětné závěti byly použity výhradně ve prospěch dětské onkologie“, že „však taková ničím nepodložená úvaha vedla jen k nepřípustnému způsobu interpretace poslední vůle zůstavitele“ a že „s takovou úvahou se nemohl ztotožnit“. Dále uvedl, že „naopak závěr soudu I. stupně o tom, že zůstavitel v době pořízení sporné závěti netrpěl jakoukoliv duševní chorobou či poruchou, která by jej činila k tomuto úkonu nezpůsobilým, má oporu v provedeném dokazování a vyplývá především ze znaleckého pos