21 Cdo 1084/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1084/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 2. 2001 Spisová značka:21 Cdo 1084/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1084.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 299/01 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1084/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. d., o vydání železniční průkazky pro důchodce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 244/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 1999, č.j. 20 Co 113/99-63, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou směřovanou původně též proti "Ministerstvu dopravy a spojů ČR, nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1"), aby "žalovaní přiznali žalobci a jeho manželce od 1. 1. 1995 na neurčito (bez časového omezení) zaměstnanecké jízdné a přepravné v rozsahu bývalých ČSD a jízdní výhody pro tratě cizích železnic sdružených v UIC v rámci reciprocity". Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 2. 1997, č.j. 24 C 244/94-18, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci bude vrácen přeplatek soudního poplatku ve výši 200,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že podle Tarifu jízdného a přepravného na tratích Č. d. pro přepravu pracovníků Č. d. a pracovníků Ministerstva dopravy České republiky, podílejících se na zabezpečení činnosti Českých drah, účinného od 1. 1. 1994, žalobce jako zaměstnanec ŽS Brno a jeho rodinní příslušníci nemají na výhody v Tarifu uvedené za období od 1. 1. 1995 nárok. Vycházel přitom mimo jiné z toho, že takový nárok nevzniká žalobci ani při odchodu do důchodu "v průběhu platnosti Tarifu", neboť se týká pouze důchodců, kteří pobírali důchod "v době účinnosti Tarifu, tj. 1. 1. 1994", a pracovníků, kteří odešli následně do důchodu a byli zaměstnanci organizací uvedených v § 1 odst. a) Tarifu, což není případ žalobce. K odvolání žalobce (poté, co žalobce změnil žalobní návrh tak, aby první žalovaný byl uznán povinným vydat mu do 3. ledna 1998 dvacet kusů volných jízdenek pro rok 1998 a co proti druhému žalovanému vzal žalobu zpět) Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 1997, č.j. 20 Co 316/97-41, připustil zpětvzetí žaloby proti druhému žalovanému (Ministerstvu dopravy a spojů ČR se sídlem Praha 1, nábř. L. Svobody 12), rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným zrušil, v tomto rozsahu řízení zastavil a druhému žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal; zároveň připustil změnu žalobního návrhu, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovanou zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházeje z toho, že po připuštění změny žaloby žalobce již jasně a srozumitelně upravil petit, dovodil, že o něm nemohl rozhodnout a projednat jej, neboť by tím nahrazoval činnost soudu prvního stupně a účastníkům by tím odňal možnost řádného opravného prostředku. Uložil soudu prvního stupně, aby posoudil, zda žalobcův upravený žalobní požadavek je důvodný, aby vzal v úvahu i odvolací námitky a využil i skutkových zjištění, která v dosavadním řízení učinil. Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co připustil další změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že žalovaný je povinen do 15-ti dnů od rozhodnutí vydat žalobci a jeho manželce železniční průkazku pro důchodce) rozsudkem ze dne 3. 11. 1998, č.j. 24 C 244/94-48, změněnou žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce ani jeho manželka nepatří do okruhu osob, kterým Tarif jízdného a přepravného na tratích Č. d. pro přepravu pracovníků Č. d. a pracovníků Ministerstva dopravy České republiky, podílejících se na zabezpečení činnosti Č. d., účinný od 1. 1. 1994, přiznává jízdní a přepravní výhody. Vycházel přitom z toho, že žalobce odešel do důchodu v roce 1996 jako pracovník ŽS, a.s. Brno, což však není organizace uvedená v ustanovení § 1 bod a) a b) Tarifu účinného od 1. 1. 1994. Žalobce totiž podle soudu prvního stupně nebyl držitelem jízdních a přepravních výhod ke dni 31. 12. 1993. Ustanovení § 16 Tarifu platného do 31. 12. 1993 posoudil jako přechodné a týkající se pouze okruhu pracovníků, kteří nebyli uvedeni v § 2 odst. 1 stejného Tarifu před změnou provedenou "dodatkem č.1", platnou od 1. 1. 1993, neboť tuto změnu nelze na přechodné ustanovení § 16 aplikovat, není-li to v ní výslovně uvedeno. Princip zásluhovosti (výsluhy let) se v "dodatku č. 1" odráží u pracovníků ŽS Brno odstupňováním odpracovaných let, nikoli však nárokem na jízdní a přepravní výhody. Za takové výhody nelze podle Tarifu platného do 31. 12. 1993 považovat volné jízdenky. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 1999, č.j. 20 Co 113/99-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že se návrh na připuštění dovolání zamítá. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci žalobci (ani jeho manželce jako rodinné příslušnici, jejíž nárok je odvislý od nároku zaměstnance) nevznikl nárok na jízdní a přepravní výhody (železniční průkazka). Vycházel přitom z toho, že podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. f) zákona č. 68/1989 Sb., o organizaci drah, ve znění pozdějších předpisů, bylo Federální ministerstvo dopravy oprávněno stanovit jízdné a přepravné pro přepravu pracovníků ČSD a pracovníků organizací podílejících se na zabezpečování činnosti ČSD. Toto oprávnění realizovalo Federální ministerstvo dopravy tím, že vydalo Tarif jízdného a přepravného na tratích ČSD pro přepravu pracovníků s.o. ČSD a dalších organizací podílejících se na zabezpečení činnosti ČSD, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1992. Tento Tarif zakládal nárok na jízdné a přepravné i pro pracovníky ŽS Brno. Opravou č. 1 ze dne 19. 1. 1992 došlo však ke změně § 2 odst. 1 písm. c) uvedeného Tarifu, podle níž bylo zrušeno poskytování této jízdní výhody mimo jiné i pro pracovníky ŽS Brno. Naproti tomu byl doplněn § 9 stejného Tarifu, který umožnil pro tyto pracovníky zavedení systému volných jízdenek. Tarif účinný od 1. 1. 1994 stanovil jízdné a přepravné pro přesně vymezený okruh osob v § 1, přičemž žalobce do tohoto okruhu osob nepatří. Jestliže totiž žalobce ke dni 31. 12. 1993 měl podle § 9 Tarifu účinného od 1.1.1992 pouze nárok na poskytování volných jízdenek, nelze jej považovat za "držitele jízdních a přepravních výhod" ve smyslu Tarifu platného od 1. 1. 1994. Odvolací soud přitom "neshledal v tomto řízení důvod pro přehodnocování podzákonné normy (v tomto případě rozhodnutí ústředního orgánu státní správy vydaného na základě zákona), která byla vydána v návaznosti na příslušné zákony v rámci působnosti orgánu státní správy". Návrhu žalobce na připuštění dovolání nevyhověl proto, že výklad použitých podzákonných norem nečiní zásadní obtíže. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu, neboť soudy posuzovaly nárok žalobce na železniční průkazku nikoliv na základě zákona a v jeho souladu, nýbrž pouze na základě interních normativních předpisů, a z toho, že tato problematika se netýká jen žalobce, ale mnoha dalších takto dotčených osob, žalobce namítá, že jeho nárok na jízdní výhody vyplývá z ustanovení § 16 odst. 2 Tarifu platného od 1. 1. 1992, který nikdy nebyl změněn. Žalobce byl totiž držitelem jízdních výhod od 1. 7. 1959, kdy nastoupil do pracovního poměru k ŽS Brno, a proto k datu 31. 12. 1989 splňoval v uvedeném ustanovení zmíněný předpoklad držby jízdních výhod nepřetržitě 20 let. Namítá dále, že soudy posuzovaly jeho nárok pouze podle Tarifu platného od 1. 1.1994, tj. podle podzákonného právního předpisu, ačkoliv podle jeho přesvědčení jeho nárok vyplývá přímo ze zákona, totiž z ustanovení § 4l odst. 2 zákona č. 9/1993 Sb. o českých drahách, ve znění zákona č. 212/1993 Sb., podle něhož Ministerstvo dopravy stanoví Tarif jízdného a přepravného pro přepravu pracovníků Č. d. a pracovníků Ministerstva dopravy podílejících se na zabezpečení činnosti Č.