21 Cdo 1124/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1124/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 5. 2023 Spisová značka:21 Cdo 1124/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1124.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody zaměstnavatelem Pracovní úraz Náhrada nemajetkové újmy (o. z.) Zpětná účinnost právních předpisů Dotčené předpisy:§ 378 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.09.2015 § 380 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.09.2015 § 366 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.09.2015 § 4 a § 8 předpisu č. 125/1993 Sb. § 271i předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění od 01.01.2021 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 8. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1124/2022-142 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně TROJEK, a. s. se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Dudova č. 2585/4, IČO 49606778, zastoupené Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Občanská č. 1115/16, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, o 680 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 107/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2021, č. j. 36 Co 110/2020-115, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II se odmítá. II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. února 2020, č. j. 16 C 107/2019-85, ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 200 000 Kč s 9 % úrokem z prodlení z částky 200 000 Kč za dobu od 31. 7. 2018 do zaplacení, se zamítá. III. Rozsudek městského soudu ve výroku I, s výjimkou jeho části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí dovolání žalobkyně, a ve výroku II a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. února 2020, č. j. 16 C 107/2019-85, v části výroku o věci samé, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na zaplacení 480 000 Kč s 9 % úrokem z prodlení z částky 480 000 Kč za dobu od 31. 7. 2018 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 7. 6. 2019 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku ve výši 680 000 Kč spolu s 9 % úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 31. 7. 2018 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 21. 8. 2015 došlo na Slovensku k smrtelným pracovním úrazům dvou zaměstnanců žalobkyně, P. M. a K. P. Oba pracovní úrazy žalobkyně „nahlásila“ žalované jako pojistnou událost a žalovaná vyplatila na jednorázovém odškodnění pozůstalých rodičům zemřelého P. M. 228 000 Kč (pojistné plnění krátila v rozsahu 5 % z důvodu spoluzavinění) a rodičům zemřelého K. P. 240 000 Kč. Protože žalobkyně přes postoj žalované pociťovala z lidského hlediska potřebu pozůstalé odškodnit vyšší (jejich újmě odpovídající) částkou, uzavřela dne 7. 3. 2018 s rodiči K. P. dohodu o jednorázovém odškodnění pozůstalých, na základě níž jim vyplatila částku 240 000 Kč, a dne 20. 6. 2018 uzavřela dohodu o jednorázovém odškodnění pozůstalých též s rodiči a sourozenci P. M., na základě níž vyplatila rodičům zemřelého 240 000 Kč a sourozencům zemřelého 200 000 Kč. Dne 19. 7. 2018 požádala žalobkyně žalovanou o vyplacení pojistného plnění ve výši 680 000 Kč s ohledem na uzavření dohod o jednorázovém odškodnění pozůstalých, žalovaná však toto vyplatit odmítla s odůvodněním, že toto odškodnění je nad rámec ustanovení zákoníku práce a není proto kryto zákonným pojištěním zaměstnavatele. Žalovaná proti uplatněnému nároku zejména namítala, že žalobkyně bez jejího souhlasu vyplatila jednorázové odškodnění nad zákonem stanovenou výši 240 000 Kč a v případě sourozenců P. M. též mimo zákonem stanovený okruh oprávněných osob. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. 2. 2020, č. j. 16 C 107/2019-85, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že dne 21. 8. 2015 utrpěli zaměstnanci žalobkyně P. M. a K. P. smrtelný pracovní úraz, na jehož odškodnění žalovaná pojišťovna vyplatila jednorázové odškodnění pozůstalých rodičům P. M. 228 000 Kč (pojistné plnění bylo kráceno o 5 %, neboť zaměstnanec „svým zaviněním porušil pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“) a pozůstalým rodičům K. P. 240 000 Kč, že žalobkyně nad rámec tohoto plnění na základě uzavřených dohod o jednorázovém odškodnění pozůstalých vyplatila pozůstalým rodičům K. P. 240 000 Kč, pozůstalým rodičům P. M. 240 000 Kč a sourozencům P. M. 200 000 Kč a že žalovaná na základě tohoto plnění odmítla žalobkyni vyplatit pojistné plnění. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že zaměstnavatel není oprávněn se jednostranně svým vlastním rozhodnutím bez souhlasu pojišťovny zavázat hradit jednorázové odškodnění pozůstalým nad zákonem stanovenou částku 240 000 Kč, ani rozšiřovat okruh oprávněných osob pozůstalých. Pokud tak žalobkyně učinila, jde to „k její tíži“. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. 36 Co 110/2020-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Poukázal, že „dle § 4 vyhlášky č. 125/1993 Sb. nemusí pojišťovna hradit škodu, kterou se zaměstnavatel zaváže uhradit nad rámec stanovený právními předpisy“, a že (v návaznosti na ustanovení § 378 zákoníku práce) žalobkyně přesto „přikročila k uzavření dohod a nad částku stanovenou zákonem (byť jako minimální) v rozporu s pokyny žalované pozůstalým po svých zaměstnancích plnila [§ 8 písm. c) zákona (správně vyhlášky – pozn. dovolacího soudu) č. 125/1993 Sb.], rozšířila tak i zákonem stanovený okruh oprávněných osob pozůstalých o sourozence zemřelého zaměstnance“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho oběma výrokům, podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval právní úpravu provedenou ustanovením § 378 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, a ustanovení § 4 a § 8 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů. V řízení nebylo prokázáno a ani tvrzeno, že by žalobkyně nerespektovala pokyny pojišťovny a že by se bez souhlasu žalované zavázala k náhradě promlčené pohledávky. Žalobkyně se „nezavázala k úhradě škody nad rámec stanovený zákoníkem práce, když ust. § 378 zákoníku práce je stanovena nejnižší, tzv. základní výše škody“; oba soudy „se vůbec nezabývaly výší škody a nezjišťovaly, zda se žalobkyně zavázala hradit škodu nad rámec stanovený zákoníkem práce“. Ustanovení § 4 výše uvedené vyhlášky „nelze vykládat tak, že pokud zaměstnavatel uhradí částku vyšší, než je minimální částka stanovená právním předpisem (ust. § 378 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015), jedná se o částku nad rámec stanovený příslušnou právní úpravou a stejně tak nelze posoudit jednání žalobkyně dle ust. § 8 písm. c) vyhlášky jako jednání v rozporu s pokyny pojišťovny v řízení o náhradě škody“. Odvolací soud se podle dovolatelky ani nevypořádal s novelou zákoníku práce účinnou od 1. 1. 2021 a jeho „novým ustanovením § 271i odstavce 2“. Protože odvolací soud posoudil věc v rozporu s hmotným právem, žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Vyslovila souhlas se závěry soudů obou stupňů o tom, že žalobkyně nemůže svým svévolným rozhodnutím zavazovat svou zákonnou pojišťovnu k plnění nad částku stanovenou zákoníkem práce. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacíh