21 Cdo 1194/2013 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1194/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Bc. S. P., proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 601 62 694, za účasti vedlejšího účastníka České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 452 72 956, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 181/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2012 č. j. 16 Co 261/2012-337, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou dne 17.12.2007 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 1.400.000,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 21.1.1977 při výkonu služby utrpěl pracovní úraz, který byl žalovanou odškodněn a žalobci byla poskytnuta náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 639.000,- Kč, odpovídající celkem 5.325 bodům (po zvýšení základního bodového hodnocení o 50% a při hodnotě bodu 120,- Kč). Žalobci se roku 2005 zhoršil zdravotní stav pro následky pracovního úrazu, a dne 8.2.2007 mu Vojenský úřad sociálního zabezpečení přiznal plný invalidní důchod s účinností od 1.12.2006. Následkem pracovního úrazu byl žalobce vyřazen z plnohodnotného života a odkázán na pomoc své manželky a syna. S ohledem na skutečnost, že je výrazně omezen v životě osobním i pracovním, nemůže uspokojovat své potřeby životní, rodinné, sportovní a společenské, následky pracovního úrazu poznamenaly celý jeho aktivní život od 23 let věku a jeho zdravotní stav se dále zhoršuje, požádal o mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na částku 1.400.000,- Kč. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30.7.2012 č.j. 16 C 181/2008-304 žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 761.000,- Kč, ohledně částky 639.000,- Kč žalobu zamítl, o náhradě nákladů řízení státu rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit státu na účet okresního soudu částku 15.722,- Kč, zatímco „pro částku 18.718,- Kč“ se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává, a vyslovil, že žalovaná je povinna „zaplatit žalobci, státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na nákladech řízení částku 16.897,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že s ohledem na charakter poškození zdraví žalobce jsou splněny podmínky pro další mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na celkovou částku 1.400.000,- Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobci byla dosud vyplacena částka 639.000,- Kč, přiznal mu doplatek 761.000,- Kč, a ohledně již vyplacené částky žalobu zamítl. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18.12.2012 č.j. 16 Co 261/2012-337 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou zamítavého výroku II. ohledně částky 639.000,- Kč) zrušil a řízení zastavil, rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministryni obrany České republiky k dalšímu řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že v projednávané věci není dána pravomoc soudu podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., neboť právní vztah, z něhož žalobce odvozuje svůj nárok (služební poměr vojáka z povolání), je „typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním“ (vzniká mocenským aktem služebního orgánu - rozhodnutím o povolání občana do služebního poměru podle ustanovení § 5 zákona č. 221/1999 Sb.), a že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí věci vyplývající ze služebního poměru vojáka z povolání nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., neboť právní poměry osob vykonávajících vojenskou činnou službu jako svoje zaměstnání upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; v těchto právních vztazích rozhodují služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany, a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (§ 2 odst. 2 citovaného zákona). Protože projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit [a řízení je tak postiženo vadou podle § 229 odst. 1 písm. a), § 212a odst. 5 o.s.ř.], odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a rozhodl o postoupení věci ministryni obrany, jako nejvyšší ze služebních orgánů, do jejíž pravomoci náleží činit právní úkony ve věcech služebního poměru vojáků z povolání a to i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl. Co se týče samotného zvýšení ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., odvolací soud poukázal na „Sbírku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 2701/2012“, že „výši odškodnění může v případech hodných mimořádného zřetele přiměřeně zvýšit služební funkcionář, který o náhradě za ztížení společenského uplatnění rozhoduje“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že předmětem řízení je nárok, který služební orgán nemůže projednat podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, protože vznikl za účinnosti zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků. Tento zákon neobsahoval samostatná ustanovení o odpovědnosti za škodu na zdraví a odkazoval na úpravu obsaženou v zákoníku práce, s odchylkami upravenými předpisem Všeob-P-21 (práv.), a po jeho zrušení, rozkazem ministra obrany ČR č. 52/1995. Žalobce utrpěl pracovní úraz dne 21.1.1977, nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění uplatnil 16.11.2007, tedy až 23 měsíců po skončení služebního poměru. Vzhledem k tomu, že služební poměr skončil 31.12.2005, je třeba nárok posuzovat na základě ustanovení § 164 odst. 6) a 7) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, podle zákona č. 76/1959 Sb., který odkazoval na úpravu odpovědnosti v zákoníku práce. Podle názoru žalované se tudíž jedná o pracovněprávní nárok, tedy nárok soukromoprávního charakteru, „u kterého je dána pravomoc služebního orgánu, aby tuto věc vyplývající z pracovněprávního vztahu projednal a rozhodl, kdy je následně dána podle ustanovení § 244 občanského soudního řádu pravomoc obecných soudů, aby stejná věc byla projednána na návrh v občanském soudním řízení“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 17.12.2007, vycházeje z lékařského posudku ze dne 6.11.2007, který zhoršení trvalých následků úrazu hodnotil 9400 body, nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, který mu vznikl v důsledku zhoršení následků služebního úrazu, který jako voják z povolání utrpěl dne 21.1.1977 při dopravní nehodě při plnění služebních úkolů. Je skutečností, že služební poměr žalobce zanikl již předtím dne 31.12.2005. S názorem, že za tohoto stavu se uplatněný nárok stal nárokem soukromoprávním, o kterém rozhodují soudy v občanském soudním řízení, však nelze souhlasit. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 7 odst. 1 a 3 o.s.ř. správně zdůraznil, že služebně právní vztahy, z nichž žalobce odvozuje svůj nárok, vyplývají ze služebního poměru vojáka z povolání. Služební poměr vojáka z povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru - srov. § 5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.), je – jak správně uvádí odvolací soud - svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti. Protože veřejnoprávní povaha je příznačná pro vzájemné vztahy účastníků služebního po