21 Cdo 1194/2013 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1194/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 8. 2014 Spisová značka:21 Cdo 1194/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1194.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Pravomoc soudu Přípustnost dovolání Vady řízení Ztížení společenského uplatnění Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 a 3 o. s. ř. § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb. § 5 předpisu č. 221/1999Sb. § 164 odst. 6 a 7 předpisu č. 221/1999Sb. § 104 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 9. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1194/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Bc. S. P., proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 601 62 694, za účasti vedlejšího účastníka České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 452 72 956, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 181/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2012 č. j. 16 Co 261/2012-337, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou dne 17.12.2007 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 1.400.000,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 21.1.1977 při výkonu služby utrpěl pracovní úraz, který byl žalovanou odškodněn a žalobci byla poskytnuta náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 639.000,- Kč, odpovídající celkem 5.325 bodům (po zvýšení základního bodového hodnocení o 50% a při hodnotě bodu 120,- Kč). Žalobci se roku 2005 zhoršil zdravotní stav pro následky pracovního úrazu, a dne 8.2.2007 mu Vojenský úřad sociálního zabezpečení přiznal plný invalidní důchod s účinností od 1.12.2006. Následkem pracovního úrazu byl žalobce vyřazen z plnohodnotného života a odkázán na pomoc své manželky a syna. S ohledem na skutečnost, že je výrazně omezen v životě osobním i pracovním, nemůže uspokojovat své potřeby životní, rodinné, sportovní a společenské, následky pracovního úrazu poznamenaly celý jeho aktivní život od 23 let věku a jeho zdravotní stav se dále zhoršuje, požádal o mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na částku 1.400.000,- Kč. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30.7.2012 č.j. 16 C 181/2008-304 žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 761.000,- Kč, ohledně částky 639.000,- Kč žalobu zamítl, o náhradě nákladů řízení státu rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit státu na účet okresního soudu částku 15.722,- Kč, zatímco „pro částku 18.718,- Kč“ se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává, a vyslovil, že žalovaná je povinna „zaplatit žalobci, státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na nákladech řízení částku 16.897,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že s ohledem na charakter poškození zdraví žalobce jsou splněny podmínky pro další mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na celkovou částku 1.400.000,- Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobci byla dosud vyplacena částka 639.000,- Kč, přiznal mu doplatek 761.000,- Kč, a ohledně již vyplacené částky žalobu zamítl. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18.12.2012 č.j. 16 Co 261/2012-337 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou zamítavého výroku II. ohledně částky 639.000,- Kč) zrušil a řízení zastavil, rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministryni obrany České republiky k dalšímu řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že v projednávané věci není dána pravomoc soudu podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., neboť právní vztah, z něhož žalobce odvozuje svůj nárok (služební poměr vojáka z povolání), je „typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním“ (vzniká mocenským aktem služebního orgánu - rozhodnutím o povolání občana do služebního poměru podle ustanovení § 5 zákona č. 221/1999 Sb.), a že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí věci vyplývající ze služebního poměru vojáka z povolání nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., neboť právní poměry osob vykonávajících vojenskou činnou službu jako svoje zaměstnání upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; v těchto právních vztazích rozhodují služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany, a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (§ 2 odst. 2 citovaného zákona). Protože projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit [a řízení je tak postiženo vadou podle § 229 odst. 1 písm. a), § 212a odst. 5 o.s.ř.], odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a rozhodl o postoupení věci ministryni obrany, jako nejvyšší ze služebních orgánů, do jejíž pravomoci náleží činit právní úkony ve věcech služebního poměru vojáků z povolání a to i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl. Co se týče samotného zvýšení ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., odvolací soud poukázal na „Sbírku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 2701/2012“, že „výši odškodnění může v případech hodných mimořádného zřetele přiměřeně zvýšit služební funkcionář, který o náhradě za ztížení společenského uplatnění rozhoduje“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že předmětem řízení je nárok, který služební orgán nemůže projednat podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, protože vznikl za účinnosti zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků. Tento zákon neobsahoval samostatná ustanovení o odpovědnosti za škodu na zdraví a odkazoval na úpravu obsaženou v zákoníku práce, s odchylkami upravenými předpisem Všeob-P-21 (práv.), a po jeho zrušení, rozkazem ministra obrany ČR č. 52/1995. Žalobce utrpěl pracovní úraz dne 21.1.1977, nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění uplatnil 16.11.2007, tedy až 23 měsíců po skončení služebního poměru. Vzhledem k tomu, že služební poměr skončil 31.12.2005, je třeba nárok posuzovat na základě ustanovení § 164 odst. 6) a 7) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, podle zákona č. 76/1959 Sb., který odkazoval na úpravu odpovědnosti v zákoníku práce. Podle názoru žalované se tudíž jedná o pracovněprávní nárok, tedy nárok soukromoprávního charakteru, „u kterého je dána pravomoc služebního orgánu, aby tuto věc vyplývající z pracovněprávního vztahu projednal a rozhodl, kdy je následně dána podle ustanovení § 244 občanského soudního řádu pravomoc obecných soudů, aby stejná věc byla projednána na návrh v občanském soudním řízení“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 17.12.2007, vycházeje z lékařského posudku ze dne 6.11.2007, který zhoršení trvalých následků úrazu hodnotil 9400 body, nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, který mu vznikl v důsledku zhoršení následků služebního úrazu, který jako voják z povolání utrpěl dne 21.1.1977 při dopravní nehodě při plnění služebních úkolů. Je skutečností, že služební poměr žalobce zanikl již předtím dne 31.12.2005. S názorem, že za tohoto stavu se uplatněný nárok stal nárokem soukromoprávním, o kterém rozhodují soudy v občanském soudním řízení, však nelze souhlasit. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 7 odst. 1 a 3 o.s.ř. správně zdůr