21 Cdo 1212/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1212/2021 citace  Právní věta:Rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem podané podle ustanovení § 65 a násl. s. ř. s. nezakládá překážku věci rozhodnuté pro řízení o žalobě na určení, že tyto nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným rozhodnutím správce daně. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2021 Spisová značka:21 Cdo 1212/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1212.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zástavní právo Správní řízení Účastníci řízení Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Podmínky řízení Dotčené předpisy:§ 34 předpisu č. 150/2002 Sb. § 135 odst. 2 o. s. ř. § 159a o. s. ř. § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:9. 1. 2022 Publikováno ve sbírce pod číslem:55 / 2022 Anotace:Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení, že dotčené nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem podle rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva k zajištění neuhrazené daňové pohledávky dlužníka – původního majitele nemovitostí. Soud prvního stupně řízení zastavil, jelikož dospěl k závěru, že o předmětu sporu bylo v rozsahu závaznosti rozsudků správních soudů již pravomocně rozhodnuto, a to i pro žalobkyni (jež se řízení účastnila jako osoba zúčastněná na řízení) a jedná se tedy o překážku věci pravomocně rozsouzené. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil přitom, že za daných okolností jsou ve věci jak soud, tak žalobkyně závěry správních soudů vázáni, obzvláště pak, když se správní soudy zabývaly stejným předmětem řízení, tj. účinným zřízením zástavního práva rozhodnutím správce daně. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož podkladě se Nejvyšší soud zabýval řešením otázky posouzení překážky věci rozsouzené v řízení vedeném podle o. s. ř. ve vztahu k rozhodnutí vydanému podle s. ř. s. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1212/2021-193 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně U., S., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené K. T., advokátkou se sídlem v XY, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 98/4, IČO 72080043, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 218/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2020, č. j. 13 Co 15/2020-120, takto: I. Dovolání žalobkyně proti usnesení krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. října 2019, č. j. 11 C 218/2018-101, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Usnesení krajského soudu se mění tak, že se mění usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. října 2019, č. j. 11 C 218/2018-101, tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov dne 18. 9. 2018 domáhala určení, že nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, pro obec XY a k. ú. XY, parcela č. XY o výměře 541 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, parcela č. XY o výměře 429 m2, zahrada, parcela č. XY o výměře 91 m2, ostatní plocha a parcela č. XY o výměře 34 m2, ostatní plocha, nejsou zatíženy zástavním právem z rozhodnutí správního orgánu pro pohledávku ve výši 14.929.171,27 Kč s příslušenstvím za K. T., den vzniku práva 17. 10. 2012, podle rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva vydaného Finančním úřadem v XY. Uvedla, že ke vzniku takto zapsaného zástavního práva k předmětným nemovitostem došlo až poté, co tyto nemovitosti již nebyly ve vlastnictví dlužníka K. T., že v době nabytí právní moci rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky byla vlastníkem těchto nemovitostí a se zajišťovanou pohledávkou nemá a nikdy neměla nic společného. Žalovaný navrhl zastavení řízení, neboť soud nemá pravomoc rozhodovat v občanském soudním řízení o existenci či neexistenci zástavního práva zřízeného rozhodnutím finančního úřadu, a rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 29 Af 49/2013-84, jímž byla zamítnuta žaloba K. T. proti rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství, a Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 8 Afs 76/2016-60, jímž byla zamítnuta kasační stížnost K. T., je třeba považovat za překážku věci rozsouzené, neboť o tomtéž předmětu řízení bylo pro oba účastníky řízení již pravomocně rozhodnuto, když v obou řízeních byla žalobkyně osobou zúčastněnou na řízení. Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 10. 10. 2019, č. j. 11 C 218/2018-101, řízení zastavil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 300,- Kč. Dospěl k závěru, že ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Af 49/2013 bylo zjištěno, že o předmětu sporu bylo v rozsahu závaznosti výroků rozsudků Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu již pravomocně rozhodnuto, a to i pro žalobkyni, jedná se tedy o překážku věci pravomocně rozsouzené, k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 11. 2020, č. j. 13 Co 15/2020-120, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 300,- Kč (výrok II.). Dovodil, že zástavní právo k předmětným nemovitostem zřídil předchůdce žalovaného, Finanční úřad v Ivančicích, rozhodnutím ze dne 17. 10. 2012, a to k zajištění neuhrazené daně poplatníka K. T., která proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, v němž namítala, že ke dni vydání rozhodnutí již nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť na základě rozhodčího nálezu se jejich vlastníkem (s účinností od 17. 12. 2011) stala žalobkyně, která neměla s jejím daňovým dluhem nic společného. Odvolací finanční ředitelství v Brně zamítlo odvolání K. T. a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. Zamítnuta byla i žaloba na zrušení správních rozhodnutí vydaných v obou stupních řízení, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 29 Af 49/2013-84, když soud dospěl k závěru, že na základě rozhodčího nálezu nemohlo dojít k přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 8 Afs 76/2016-60, zamítl i kasační stížnost K. T., ztotožnil se se závěry Krajského soudu v Brně a dospěl k závěru, že správce daně nepochybil, pokud zřídil zástavní právo stěžovatelky, neboť tato byla v době jeho zřízení vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobkyně vystupovala v řízení před uvedenými soudy jako osoba zúčastněná na řízení podle § 34 soudního řádu správního. Odvolací soud dospěl k závěru, že není pochyb o tom (za situace, kdy žalobkyně v řízeních před oběma soudy vystupovala jako osoba zúčastněná na řízeních), že jsou v posuzované věci jak soud, tak žalobkyně závěry rozsudků Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu vázáni. Oba soudy rozhodovaly ve správním soudnictví o správnosti rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, oba shodně shledaly rozhodnutí správce daně správným, vycházely přitom ze stejného skutku tvrzeného a prokazovaného žalobkyní také v tomto řízení a zabývaly se tak stejným předmětem, jako v tomto řízení, v němž žalobkyně účinnost zřízení zástavního práva popírá. Uvedené rozsudky Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu proto představují pro toto řízení překážku věci pravomocně rozsouzené, když o tomtéž předmětu řízení bylo již pravomocně rozhodnuto. Proti výroku I. a II. usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud „zcela přehlédl, že předmětné zástavní právo nebylo zřízeno podle § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nýbrž podle právní úpravy § 170 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu účinného od 1. 1. 2011“. „Právní režim zástavního práva zřízeného podle § 170 DŘ je tedy (na rozdíl od předchozí právní úpravy) subsidiárně podřízen režimu práva občanského se vším, co z toho vyplývá na poli práva procesního.“ Podle dovolatelky rozhodnutím správce daně o určení rozsahu zástavního práva není soud vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým dlužní