21 Cdo 1212/2021 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1212/2021-193 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně U., S., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené K. T., advokátkou se sídlem v XY, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 98/4, IČO 72080043, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 218/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2020, č. j. 13 Co 15/2020-120, takto: I. Dovolání žalobkyně proti usnesení krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. října 2019, č. j. 11 C 218/2018-101, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Usnesení krajského soudu se mění tak, že se mění usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. října 2019, č. j. 11 C 218/2018-101, tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov dne 18. 9. 2018 domáhala určení, že nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, pro obec XY a k. ú. XY, parcela č. XY o výměře 541 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, parcela č. XY o výměře 429 m2, zahrada, parcela č. XY o výměře 91 m2, ostatní plocha a parcela č. XY o výměře 34 m2, ostatní plocha, nejsou zatíženy zástavním právem z rozhodnutí správního orgánu pro pohledávku ve výši 14.929.171,27 Kč s příslušenstvím za K. T., den vzniku práva 17. 10. 2012, podle rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva vydaného Finančním úřadem v XY. Uvedla, že ke vzniku takto zapsaného zástavního práva k předmětným nemovitostem došlo až poté, co tyto nemovitosti již nebyly ve vlastnictví dlužníka K. T., že v době nabytí právní moci rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky byla vlastníkem těchto nemovitostí a se zajišťovanou pohledávkou nemá a nikdy neměla nic společného. Žalovaný navrhl zastavení řízení, neboť soud nemá pravomoc rozhodovat v občanském soudním řízení o existenci či neexistenci zástavního práva zřízeného rozhodnutím finančního úřadu, a rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 29 Af 49/2013-84, jímž byla zamítnuta žaloba K. T. proti rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství, a Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 8 Afs 76/2016-60, jímž byla zamítnuta kasační stížnost K. T., je třeba považovat za překážku věci rozsouzené, neboť o tomtéž předmětu řízení bylo pro oba účastníky řízení již pravomocně rozhodnuto, když v obou řízeních byla žalobkyně osobou zúčastněnou na řízení. Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 10. 10. 2019, č. j. 11 C 218/2018-101, řízení zastavil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 300,- Kč. Dospěl k závěru, že ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Af 49/2013 bylo zjištěno, že o předmětu sporu bylo v rozsahu závaznosti výroků rozsudků Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu již pravomocně rozhodnuto, a to i pro žalobkyni, jedná se tedy o překážku věci pravomocně rozsouzené, k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 11. 2020, č. j. 13 Co 15/2020-120, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 300,- Kč (výrok II.). Dovodil, že zástavní právo k předmětným nemovitostem zřídil předchůdce žalovaného, Finanční úřad v Ivančicích, rozhodnutím ze dne 17. 10. 2012, a to k zajištění neuhrazené daně poplatníka K. T., která proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, v němž namítala, že ke dni vydání rozhodnutí již nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť na základě rozhodčího nálezu se jejich vlastníkem (s účinností od 17. 12. 2011) stala žalobkyně, která neměla s jejím daňovým dluhem nic společného. Odvolací finanční ředitelství v Brně zamítlo odvolání K. T. a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. Zamítnuta byla i žaloba na zrušení správních rozhodnutí vydaných v obou stupních řízení, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 29 Af 49/2013-84, když soud dospěl k závěru, že na základě rozhodčího nálezu nemohlo dojít k přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 8 Afs 76/2016-60, zamítl i kasační stížnost K. T., ztotožnil se se závěry Krajského soudu v Brně a dospěl k závěru, že správce daně nepochybil, pokud zřídil zástavní právo stěžovatelky, neboť tato byla v době jeho zřízení vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobkyně vystupovala v řízení před uvedenými soudy jako osoba zúčastněná na řízení podle § 34 soudního řádu správního. Odvolací soud dospěl k závěru, že není pochyb o tom (za situace, kdy žalobkyně v řízeních před oběma soudy vystupovala jako osoba zúčastněná na řízeních), že jsou v posuzované věci jak soud, tak žalobkyně závěry rozsudků Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu vázáni. Oba soudy rozhodovaly ve správním soudnictví o správnosti rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, oba shodně shledaly rozhodnutí správce daně správným, vycházely přitom ze stejného skutku tvrzeného a prokazovaného žalobkyní také v tomto řízení a zabývaly se tak stejným předmětem, jako v tomto řízení, v němž žalobkyně účinnost zřízení zástavního práva popírá. Uvedené rozsudky Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu proto představují pro toto řízení překážku věci pravomocně rozsouzené, když o tomtéž předmětu řízení bylo již pravomocně rozhodnuto. Proti výroku I. a II. usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud „zcela přehlédl, že předmětné zástavní právo nebylo zřízeno podle § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nýbrž podle právní úpravy § 170 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu účinného od 1. 1. 2011“. „Právní režim zástavního práva zřízeného podle § 170 DŘ je tedy (na rozdíl od předchozí právní úpravy) subsidiárně podřízen režimu práva občanského se vším, co z toho vyplývá na poli práva procesního.“ Podle dovolatelky rozhodnutím správce daně o určení rozsahu zástavního práva není soud vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým dlužníkem nebo ručitelem a není ani jeho procesním nástupcem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2328/2003). O tom, že žalobkyně nebyla při rozhodování správce daně daňovým dlužníkem, není pochyb. Podmínky, za nichž se stává konkrétní osoba daňovým subjektem, jsou vymezeny v daňových zákonech. Odvolacím soudem citované rozsudky Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu stojí na rozhodnutí správce daně o předběžné otázce podle § 99 daňového řádu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019 (správně 27. 2. 2019), sp. zn. 21 Cdo 930/2018]. Pokud by předběžná otázka byla řešena jako otázka meritorní v řízení před jiným orgánem veřejné moci, mohl by daňový subjekt v pozici účastníka takového řízení hájit či prosazovat své právo s plnou možností uplatnění všech hmotněprávních a procesních práv. Takový prostor v řízení před správcem daně nemá, neboť ten předběžnou otázku řeší jen jako jednu z dílčích, nerozhoduje o ní autoritativně meritorně. Enunciáty rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 29 Af 49/2013-84, i Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 8 Afs 76/2016-60, toliko zamítají žalobu proti správnímu rozhodnutí o zřízení zástavního práva, opírající se o důvody s hmotným právem neslučitelnými. Nelze je tedy považovat za závazná hmotněprávní rozhodnutí o existenci hmotného práva samotného, kdy k rozhodování jsou v tomto směru povolány toliko soudy v občanském soudním řízení. Dovolatelka se domnívá, že „o hmotněprávní otázce existence zástavního práva zřízeného rozhodnutím správce daně dle ust. § 170 DŘ je oprávněn rozhodnout soud v občanské soudním řízení i poté, co byla v soudním řízení správním pravomocně zamítnuta žaloba na zrušení rozhodnutí o zřízení zástavního práva zřízeného dle ust. § 170 DŘ, kdy v tomto řízení měl vlastník zástavy toliko postavení osoby zúčastněné na řízení, neboť toto rozhodnutí ve správním soudnictví nezakládá v občanském soudním řízení o určení neexistence zástavního práva zřízeného rozhodnutím správcem daně dle § 170 DŘ překážku věci rozhodnuté“. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Žalovaný navrhl, aby d