Nejvyšší soud 21 Cdo 1228/2026 – 2 750 000 Kč s příslušenstvím

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 17. 12. 2021 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 2 750 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 750 000 Kč ode dne 29. 10. 2021 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že s žalovaným uzavřel postupně několik smluv o poskytnutí daru, na základě kterých se žalobce zavázal poskytnout žalovanému celkem 2 750 000 Kč (na základě smlouvy o poskytnutí daru ze dne 5. 12. 2011 částku 250 000 Kč, ze dne 29. 1. 2013 částku 550 000 Kč, ze dne 20. 3. 2013 částku 100 000 Kč, ze dne 6. 1. 2014 částku 550 000 Kč, ze dne 19. 12. 2014 částku 550 000 Kč, ze dne 27. 1. 2016 částku 550 000 Kč a ze dne 11. 6. 2018 částku 200 000 Kč), že žalovaný se v jednotlivých smlouvách o poskytnutí daru zavázal využít poskytnuté částky na dohodnuté účely (zajištění činností týkajících se žalovaného, zhotovení plynové kotelny pro vytápění a ohřev vody v areálu XY a investice, resp. opravy víceúčelového zařízení v majetku žalovaného v XY s akcentem na dětský letní tábor v areálu XY), že se s žalovaným ve smlouvách o poskytnutí daru dohodli, že žalobce je oprávněn odstoupit od uvedených smluv a požadovat vrácení daru v případě, že žalovaný využije poskytnuté peněžní prostředky v rozporu se sjednaným účelem, a že žalobce je oprávněn požádat o kontrolu využití daru. Uvedl, že dne 17. 3. 2017 požádal žalovaného o kontrolu využití daru za roky 2014 a 2016, neboť měl pochybnosti ohledně řádného využívání jím poskytnutých finančních prostředků, že žalovaný předložil dne 30. 4. 2017 finanční výkazy, které se zdály být v pořádku, a nic nenasvědčovalo možnému využití v rozporu se smlouvou o poskytnutí daru, že vztah mezi žalobcem a žalovaným se zhoršil v roce 2020 a v průběhu roku 2021, proto žalobce požádal dne 13. 5. 2021 žalovaného o vyúčtování všech již v minulosti poskytnutých darů (tzn. za roky 2011–2018), že žalovaný předložil žalobci dne 31. 5. 2021 pouze informace o využití peněžních prostředků, které mu žalobce poskytl od roku 2016 do roku 2018, jelikož podklady starší 5 let byly s ohledem na archivační dobu účetní jednotky podle tvrzení žalovaného skartovány, že po prostudování a porovnání finančních výkazů dodaných žalobci dne 31. 5. 2021 s výkazy dodanými dne 30. 4. 2017 žalobce zjistil, že se shodují jen z části a z části obsahují zcela rozdílné položky, že tato rozporuplnost dodaných podkladů vyvolala velké pochybnosti žalobce o účelu využití peněžních prostředků žalovaným, že proto vyzval žalovaného dne 15. 9. 2021 k okamžitému předložení účetních podkladů za roky 2011–2018 a že žalovaný odmítl finanční výkazy předložit. S ohledem na to žalobce dne 14. 10. 2021 odstoupil od smluv o poskytnutí daru za roky 2011–2018 a požádal žalovaného o vydání veškerých poskytnutých finančních prostředků, žalovaný však odstoupení neakceptoval a považoval je za bezdůvodné.

Žalovaný namítal, že žalobce není výlučným poskytovatelem finančních darů žalovanému, neboť žalovaný působí u dalších 9 obchodních korporací, které žalovanému poskytují také příspěvky na činnost, že systém darovacích smluv mezi žalobcem a žalovaným probíhal od roku 2007 v pořádku včetně vyúčtování, že žádná ze stran s tímto systémem neměla problém, že žalovaný finanční dary poskytnuté z jednotlivých darovacích smluv tvrzených žalobcem v období let 2011–2018 řádně využil na účel vymezený v každé jednotlivé darovací smlouvě, že žalovaný vždy, když o to byl žalobcem požádán, vše řádně a včas zdokladoval (např. vyúčtování za roky 2014, 2015, 2016), že žalobce neumí konkretizovat rozpory ve využití darů a že všechny doklady, které poskytl žalobci, ať už v roce 2017, nebo v roce 2021, jsou pouze pro účely zajištění činností týkajících se žalovaného a jedná se pouze o účetní záležitost žalovaného. Dále vznesl námitku promlčení nároku uplatněného žalobcem.

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 8 C 321/2021-341, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 142 296 Kč k rukám jeho zástupkyně. Uvedl, že ať už jde o nároky ze smluv uzavřených před 31. 12. 2013, nebo o nároky ze smluv uzavřených po 1. 1. 2014, sjednané právo na odstoupení je právem majetkovým, které se promlčuje ve tříleté subjektivní promlčecí lhůtě, a že promlčecí lhůta běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno, resp. uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, a nebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla, a dospěl k závěru, že v daném případě se žalobce mohl dozvědět o okolnostech rozhodných pro odstoupení, tj. o tom, že žalovaný užil dar v rozporu s dohodnutým účelem smlouvy, v okamžiku, kdy by provedl kontrolu využití daru. S ohledem na to uzavřel, že všechny nároky uplatněné žalobcem jsou promlčeny.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 10. 2024, č. j. 21 Co 157/2024-374, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co na výzvu odvolacího soudu žalovaný podáním ze dne 27. 8. 2024 uvedl, že vznesl námitku promlčení „do žalobního nároku bezdůvodného obohacení žalobce ve výši 2 750 000 Kč (vrácení finančních darů)“ uplatněného žalobou na vydání bezdůvodného obohacení ze dne 17. 12. 2021, který se skládá ze součtu poskytnutých finančních darů vyplývajících ze 7 darovacích smluv, dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, když rozhodl o zamítnutí žaloby z důvodu promlčení nároku žalobce, neboť žalovaným uplatněná námitka promlčení zůstala i přes výzvu neurčitá a nelze k ní v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu přihlížet.

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 19. 2. 2025, č. j. 8 C 321/2021-400, žalobu opětovně zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 237 523 Kč k rukám jeho zástupkyně (výrok II). Poté, co žalovaný podáním doručeným soudu dne 28. 1. 2025 doplnil, že vznesl námitku promlčení k právu žalobce na odstoupení od jednotlivých darovacích smluv a k právu žalobce na vrácení peněžitého plnění ze všech mezi účastníky uzavřených smluv, posoudil práva a povinnosti vzniklé účastníkům z darovacích smluv uzavřených před 1. 1. 2014 podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „obč. zák.“), a práva a povinnosti vzniklé účastníkům z darovacích smluv uzavřených po 31. 12. 2013 podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. z.“). Uvedl, že ať už jde o nároky ze smluv uzavřených před 31. 12. 2013, nebo o nároky ze smluv uzavřených po 1. 1. 2014, sjednané právo na vrácení peněžitého plnění je právem majetkovým, které se promlčuje ve dvouleté (§ 101 obč. zák.), resp. tříleté (§ 629 odst. 1 o. z.) subjektivní promlčecí lhůtě, a že promlčecí lhůta běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno, resp. uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, a nebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Dovodil, že žalobce se mohl dozvědět o okolnostech rozhodných pro odstoupení od smlouvy, tj. o tom, že žalovaný užil dar v rozporu s dohodnutým účelem smlouvy, v okamžiku provedení kontroly využití daru, že finanční prostředky byly poskytovány zpravidla ve čtvrtletních platbách, že tedy žalovaný dar využil v průběhu čtvrtletí, které následovalo po přijetí daru, že žalobce mohl vyzvat žalovaného k poskytnutí podkladů pro kontrolu využití částky 200 000 Kč (poskytnuté dne 21. 6. 2018) dne 1. 10. 2018 (podle zavedené praxe mezi účastníky), a to v přiměřené lhůtě 30 dnů, že opět v přiměřené lhůtě 30 dnů mohlo být žalobci po provedené kontrole známo, zda byl dar využit v souladu s dohodnutým účelem, že dne 1. 12. 2018 mohl od darovací smlouvy odstoupit a současně vyzvat žalovaného k vrácení daru v přiměřené lhůtě 10 dnů, že ke dni 11. 12. 2018 mohla uplynout žalobcem poskytnutá lhůta a dne 12. 12. 2018 se mohl žalobce domáhat svého nároku žalobou u soudu a že podal-li žalobce žalobu až 17. 12. 2021 a namítl-li žalovaný promlčení, musí být žaloba zamítnuta, a to i ve vztahu ke všem nárokům z časově předcházejících darovacích smluv, které jsou rovněž na základě shodně aplikované úvahy o počátku promlčecí lhůty promlčeny. Soud prvního stupně zdůraznil, že sám žalobce si musel být v určitém okamžiku vědom, že nemá informace o tom, zda byl dar žalovaným využit v souladu s darovací smlouvou, a že tento okamžik nastal podle výše uvedených závěrů poté, co uplynulo čtvrtletí, na které byly peněžité prostředky určeny. Dodal, že námitka promlčení není v daném případě v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce bezdůvodně nevyužil svého práva na včasnou kontrolu a případné odstoupení od darovacích smluv, zatímco žalovaný provedení kontroly nijak nebránil.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 10. 2025, č. j. 21 Co 798/2025-436, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 49 648,72 Kč k rukám jeho zástupkyně. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle nějž byla zjištěna „zavedená praxe stran – využití finančních prostředků po čtvrtletích“, a poté, co doplnil dokazování, vyšel ze zjištění, že až do počátku roku 2017 žalovaný žalobci na jeho žádost umožňoval smluvně sjednanou kontrolu účelovosti využití darů poskytnutých na základě uvedených darovacích smluv, že žalovaný byl v případě zájmu tuto účelovost připraven i doložit účetními doklady a že žalovaný opakovaně deklaroval i svou ochotu umožnit zástupci žalobce kontrolu příslušných dokladů ve svém sídle. Dovodil, že ve vztahu ke smlouvám ze dne 5. 12. 2011, 29. 1. 2013, 20. 3. 2013, 6. 1. 2014, 9. 12. 2014 (správně 19. 12. 2014) a 27. 1. 2016 žalovaný poskytl žalobci dostatečnou součinnost pro umožnění kontroly účelovosti využití finančních darů, že svoji ochotu zopakoval zejména v dopise ze dne 19. 1. 2017, že právo žalobce odstoupit od smluv předcházejících tomuto datu nutně bylo promlčeno po uplynutí obecné tříleté promlčecí lhůty, tedy nejpozději na jaře 2020, a že odstoupil-li žalobce od všech darovacích smluv teprve přípisem ze dne 14. 10. 2021, ve vztahu ke smlouvám ze dne 5. 12. 2011, 29. 1. 2013, 20. 3. 2013, 6. 1. 2014, 9. 12. 2014 (správně 19. 12. 2014) a 27. 1. 2016 bylo jeho právo odstoupit promlčené a nemohly nastat žalobcem zamýšlené účinky odstoupení. Dále uvedl, že má za nedůvodnou obranu žalobce, že promlčecí lhůta ve smyslu § 650 o. z. neběžela, protože žalobce byl žalovaným lstivě uveden v omyl, neboť vybízel-li žalovaný žalobce, ať si zvolí vlastní způsob kontroly účelovosti využití daru, a nabízel-li mu osobní kontrolu účetních dokladů ve svém sídle, je věcí a jde k tíži žalobce, že této nabídky nevyužil, resp. nevyužil včas a podrobnou kontrolu dokladů a jejich porovnání provedl později. Dodal, že ve vztahu k darovací smlouvě ze dne 11. 6. 2018 nebylo právo žalobce odstoupit od smlouvy promlčeno, že však odstoupení nebylo oprávněné ani důvodné, neboť žalobce neprokázal, že by byl dán důvod pro odstoupení sjednaný smlouvou, a zároveň nedošlo k podstatnému porušení smlouvy tím, že by žalovaný neposkytl dostatečnou součinnost ke kontrole účelovosti využití daru.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým tento rozsudek napadl „v celém rozsahu“. Namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda dochází ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 650 o. z. i v případě nedbalostního jednání ze strany věřitele a zda lze hodnotit jednání věřitele jako nedbalostní v případě, že mu dlužník v rámci kontroly využití daru předkládá soubor finančních dokladů, o kterých prokazatelně ví, že nejsou vyúčtováním tohoto finančního daru, ale předložené účetní doklady jsou reálné a ve výsledku odpovídají darované částce, nicméně byly použity pro různé účely opakovaně. Má za to, že nemohlo dojít k promlčení jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení, resp. práva na odstoupení od smlouvy, za účinnosti občanského zákoníku z roku 2012 s ohledem na ustanovení § 650 o. z. a jednoznačné uvedení žalobce v omyl ze strany žalovaného. Vytýká odvolacímu soudu, že neposoudil, zda žalobce byl či nebyl uveden ze strany žalovaného v omyl, a že ani neprovedl žalobcem navržené důkazy, a to konkrétně porovnání vyúčtování daru za rok 2016 předložené žalovaným v roce 2017 a v roce 2021. Uvádí, že žalovaný předkládal žalobci reálné účetní doklady, které však byly nahodile vybrány, aby odpovídaly částce poskytnutého daru, a tím se dopustil úmyslného jednání, kterým žalobce uvedl v omyl ve využití darovaných prostředků, a že nelze dovozovat jakoukoli nedbalost při kontrole účetních dokladů ze strany žalobce. Namítá, že nemohl provést porovnání účetních dokladů, když tyto doklady neměl k dispozici a když žalovaný druhou verzi účetních dokladů předal žalobci až na základě opakované výzvy v roce 2021, že není jisté, zda účetní doklady předložené žalovaným ke kontrole byly žalovaným zaplaceny právě z peněz poskytnutých žalobcem, a že odhalení podvodného jednání žalovaného bylo náhodné. Odkazuje na odbornou literaturu, která uvádí mimo jiné, že „případné nedbalostní spoluzavinění omylu věřitelem není z hlediska § 650 věty druhé významné“, že „sankci promlčení proto není namístě vyvozovat vůči věřiteli, jemuž uplatnění práva okolnosti znemožňovaly a jehož pasivita tak nebyla výrazem lhostejnosti či nezájmu“ a že „stavení promlčecí lhůty působí toliko omyl vyvolaný lstí, tj. vědomým předstíráním či zatajením určitých skutečností vedeným úmyslem vyvolat u věřitele mylnou představu o skutečnosti“. Namítá, že žalovaný si dle vyjádření svého předsedy pana M. byl vědom, že poskytuje žalobci nesprávné informace (resp. nahodilé podklady) v rámci vyúčtování daru, že prokazatelně úmyslně uvedl žalobce v omyl a že je proto na místě aplikovat ustanovení § 650 o. z., ze kterého plyne, že promlčecí lhůta se staví a neběží. Zdůraznil, že ustanovení § 650 o. z. se uplatní i v případě nedbalostního jednání žalobce, jelikož protiprávní jednání žalovaného je natolik závažné, že nemá požívat jakékoli právní ochrany. Dodal, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud použil podklady ze spisu, které nebyly v průběhu odvolacího řízení tvrzeny ani jednou ze stran, provedl doplnění dokazování o důkazy, ke kterým se žalobce v průběhu jednání před odvolacím soudem nemohl dostatečně a řádně vyjádřit (tyto skutečnosti nebyly předmětem posuzování soudu prvního stupně), a z pohledu předcházejícího řízení originárním způsobem posoudil rozhodovanou věc, a že tento postup odvolacího soudu nelze označit jinak než za projev svévole. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání zejména uvedl, že není jediný důkaz o tom, že by žalovaný postupoval vůči žalobci nemorálně či úmyslně uváděl žalobce v omyl v rámci vyúčtování poskytnutých darů, kdy proti žalovanému ani proti jeho předsedovi, v rovině trestněprávní, ani z hlediska finanční kontroly u žalovaného, nebylo shledáno, že by jejich počínání bylo protiprávní, že žalovaný v rámci kontrol vždy řádně spolupracoval s žalobcem a že z hlediska použití poskytnutých finančních darů postupoval řádně a efektivně a choval se jako řádný hospodář.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Žalobce svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, a to podle obsahu podání (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) ve výroku o věci samé. V části, ve které směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 100 000 Kč od 29. 10. 2021 do zaplacení (představující žalobcem uplatněný nárok na vrácení finančních prostředků poskytnutých na základě smluv o poskytnutí daru ze dne 5. 12. 2011, ze dne 29. 1. 2013, ze dne 20. 3. 2013 a ze dne 11. 6. 2018 s úroky z prodlení), není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť na vyřešení právní otázky, kterou žalobce v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání předestírá dovolacímu soudu k řešení a která se vztahuje k běhu promlčecí lhůty podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozsudek odvolacího soudu v části týkající se smluv o poskytnutí daru uzavřených před 1. 1. 2014 (ve vztahu k nimž odvolací soud otázku promlčení práva žalobce na vrácení daru posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a smlouvy ze dne 11. 6. 2018 (ve vztahu k níž nebylo podle posouzení odvolacího soudu právo žalobce na odstoupení od smlouvy promlčeno) nezávisí. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v rozsahu, ve kterém směřovalo proti této části rozsudku odvolacího soudu, podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.

V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaký význam má pro stavení běhu promlčecí lhůty skutečnost, že věřitel, který neuplatnil své právo, protože byl dlužníkem lstivě uveden v omyl, nepostupoval tak, aby lest dlužníka odhalil, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolání žalobce, směřuje-li proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení 1 650 000 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 29. 10. 2021 do zaplacení, je proto podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je v části, ve které bylo shledáno přípustným, opodstatněné.

Podle ustanovení § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

Podle ustanovení § 650 o. z. promlčecí lhůta neběží po dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo uplatnit. To platí i v případě, když věřitel právo neuplatnil, jsa dlužníkem nebo osobou dlužníku blízkou lstivě uveden v omyl.

Ustanovení § 650 věty druhé o. z. upravuje jednu z překážek běhu promlčecí lhůty; poskytuje ochranu věřiteli v případech, kdy své právo neuplatňuje nikoliv z nedbalosti nebo nezájmu, ale z důvodu omylu, který nevyvolal sám, nýbrž který vyvolal dlužník nebo jemu blízká osoba. Věřitel uvedený v omyl se nedomáhá svého práva, neboť mu nejsou známy pravdivé skutečnosti, které jsou pro věc podstatné.

Stavení promlčecí lhůty podle § 650 věty druhé o. z. však má za následek toliko lstivě vyvolaný omyl, který je příčinou, pro niž věřitel své právo neuplatnil. Judikatura dovolacího soudu se ve vztahu k otázce obsahu pojmu „lest“ ustálila v závěru, že lest spočívá obvykle v tom, že druhý účastník úmyslně předstírá něco, co neexistuje, anebo naopak zastírá něco, co existuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 432/96, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2828/2000, a ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99).

Lstivé jednání je proto vždy jednáním úmyslným, kdy strana takto jednající musí vědět, že poskytuje nesprávnou informaci, a současně musí chtít, aby tato informace vyvolala omyl druhé strany. Lest je ve své podstatě podvodným, nepoctivým jednáním, které nemůže požívat právní ochrany (srov. ustanovení § 6 o. z., z něhož vyplývá, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu). Bylo-li omylu věřitele, který byl příčinou toho, že neuplatnil své právo, dosaženo takovým jednáním dlužníka (nebo osoby jemu blízké), nemůže být věřiteli na újmu, že spoléhal na poctivost dlužníka a nepředpokládal, že ten naopak usiluje o to, aby věřitele oklamal (srov. ustanovení § 7 o. z., podle něhož se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře). Věřitele proto nelze činit spoluodpovědným za takto vzniklý omyl na jeho straně z důvodu, že nepostupoval tak, aby lest dlužníka (osoby jemu blízké) odhalil.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že skutečnost, že věřitel, který neuplatnil své právo, protože byl dlužníkem (osobou dlužníku blízkou) lstivě uveden v omyl, nepostupoval tak, aby lest dlužníka (osoby dlužníku blízké) odhalil, není pro stavení běhu promlčecí lhůty podle § 650 věty druhé o. z. významná.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že není důvodná námitka žalobce, že promlčecí lhůta ve smyslu § 650 o. z. neběžela z důvodu omylu, do něhož byl žalobce lstivě uveden žalovaným, neboť vybízel-li žalovaný žalobce, ať si zvolí vlastní způsob kontroly účelovosti využití daru, a nabízel-li mu osobní kontrolu účetních dokladů ve svém sídle, jde k tíži žalobce, že této nabídky nevyužil, resp. nevyužil včas, není správný. Veden svým nesprávným právním názorem nezabýval se odvolací soud dosud tím, zda jsou splněny podmínky pro stavení promlčecí lhůty podle ustanovení § 650 věty druhé o. z. tvrzené žalobcem, tedy zda byl žalobce žalovaným lstivě uveden v omyl.

Za opodstatněnou naproti tomu nelze považovat námitku dovolatele, že postupem odvolacího soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení dosud netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, a ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010); o takový případ v nyní posuzované věci nejde. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil poté, co ohledně posouzení otázky, kdy mohlo být právo na odstoupení od smlouvy uplatněno poprvé, doplnil dokazování listinami, které byly součástí spisu a kterými soud prvního stupně důkaz neprovedl, neboť podle jeho názoru skutečnosti, které měly prokázat, byly zjištěny již z jiných provedených důkazů, případně skutečnosti, které z nich bylo možné zjistit, nebyly pro zjištění skutkového stavu potřebné (srov. odstavec 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud na počátku jednání konaného dne 7. 10. 2025 uvedl, že nesouhlasí s konstrukcí soudu prvního stupně ohledně zavedené praxe stran v otázce využití finančních prostředků (a následných lhůt pro kontrolu využití daru a odstoupení od smlouvy) a že ke zjištění, kdy mohla být provedena kontrola využití daru a kdy mohl žalobce od smlouvy odstoupit, bude doplněno dokazování. K takto provedeným důkazům se žalobce i žalovaný mohli v rámci jednání konaného u odvolacího soudu vyjádřit. Skutečnost, že odvolací soud dospěl k jinému závěru o počátku běhu promlčecí lhůty než soud prvního stupně, rozsudek odvolacího soudu překvapivým (nepředvídatelným) nečiní.

Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části, ve které bylo shledáno přípustným), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, ve které byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1 650 000 Kč s úrokem z prodlení, a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).