21 Cdo 125/2001 — Nejvyšší soud

21 Cdo 125/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2002 Spisová značka:21 Cdo 125/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.125.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 49 odst. 1 předpisu č. 325/1991Sb. § 52 odst. 2 předpisu č. 325/1991Sb. § 130 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 125/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněka Novotného v právní věci žalobkyně JUDr. K. S. – K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Přerově, se sídlem v Přerově, Smetanova ul. č. 2, o 796.000,- Kč s příslušenstvím, za účasti Ministerstva spravedlnosti České republiky se sídlem v Praze, Vyšehradská ul. č. 16, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 11 C 181/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. června 2000, č.j. 16 Co 169/2000-125, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí 796.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21% z částky 18.200,- Kč od 1. 7. 1996 do 31. 7. 1996, z částky 36.460,- Kč od 1. 8. 1996 do 31. 8. 1996, z částky 71.700,- Kč od 1. 9. 1996 do 30. 9. 1996, z částky 107.000,- Kč od 1. 10. 1996 do 31. 10. 1996, z částky 142.300,- Kč od 1. 11. 1996 do 30. 11. 1996, z částky 177.600,- Kč od 1. 12. 1996 do 31. 12. 1996, z částky 212.900,- Kč od 1. 1. 1997 do 31. 1. 1997, z částky 248.200,- Kč od 1. 2. 1997 do 28. 2. 1997, z částky 286.300,- Kč od 1. 3. 1997 do 31. 3. 1997, z částky 324.400,- Kč od 1. 4. 1997 do 30. 4. 1997 a z částky 362.500,- Kč od 1. 5. 1997 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 26% z částky 38.100,- Kč od 1. 6. 1997 do 30. 6. 1997, z částky 76.200,- Kč od 1. 7. 1997 do 31. 7. 1997, z částky 114.300,- Kč od 1. 8. 1997 do 31. 8. 1997, z částky 152.400,- Kč od 1. 9. 1997 do 30. 9. 1997, z částky 190.500,- Kč od 1. 10. 1997 do 31. 10. 1997, z částky 231.000,- Kč od 1. 11. 1997 do 30. 11. 1997, z částky 271.500,- Kč od 1. 12. 1997 do 31. 12. 1997, z částky 312.000,- Kč od 1. 1. 1998 do 31. 1. 1998, z částky 352.500,- Kč od 1. 2. 1998 do 28. 2. 1998, z částky 393.000,- Kč od 1. 3. 1998 do 31. 3. 1998 a z částky 433.500,- Kč od 1. 4. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že po jmenování soudcem dne 9. 4. 1992 vykonávala funkci soudce u Okresního soudu v Přerově. Dne 23. 1. 1996 jí předseda Krajského soudu v Ostravě předal rozhodnutí ministra spravedlnosti o dočasném zproštění výkonu funkce soudce a přípisem ze dne 26. 1. 1996 označeným jako platové opatření jí bylo sděleno, že rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 22. 1. 1996, č.j. 50/96 - pers., jí byl pozastaven plat včetně náhrad výdajů stanovený opatřením Spr. 1675/95, a to ke dni 23. 1. 1996. Trestní stíhání, jež bylo vedeno proti žalobkyni, bylo skončeno jejím pravomocným odsouzením a její pracovní vztah skončil v únoru 1998. Protože podle ustanovení § 34 odst. 1 a 6 zákona č. 236/1995 Sb., v platném znění, náleží soudci plat ode dne, v němž splnil zákonné podmínky pro výkon funkce, až do dne ukončení pracovního poměru, domáhá se zaplacení platu za období od května 1996 do února 1998. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 10. 1999, č.j. 11C 181/99-103, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění, neobsahuje zvláštní úpravu nároků soudce v situaci, kdy soudce nevykonává svoji funkci z důvodu překážek v práci, je proto nutno aplikovat ustanovení § 124 až 130 zákoníku práce. Příčina, proč žalobkyně nemohla v době, za kterou se domáhá náhrady mzdy, vykonávat práci odpovídající její funkci, spočívala podle soudu prvního stupně nikoli v tom, že by jí zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 zák. práce nepřiděloval práci odpovídající její funkci, ale tato situace byla způsobena dočasným zproštěním žalobkyně výkonu funkce soudce rozhodnutím ministra spravedlnosti. Tím zanikla i povinnost zaměstnavatele (žalované) takovouto práci jí přidělovat a tomu odpovídající povinnost žalobkyně takovou práci vykonávat. Vycházel přitom z toho, že ustanovení § 49 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění, jež umožňuje ministru spravedlnosti dočasně zprostit soudce výkonu jeho funkce, je průlomem do obecné povinnosti stanovené ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Jde o realizaci zákonné možnosti, která, je-li užita, zakládá výjimku z obecné povinnosti upravené v § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce. Takové rozhodnutí ministra způsobuje nejen zánik povinnosti žalobkyni práci odpovídající její funkci přidělovat, ale zároveň i zánik způsobilosti žalobkyně takovou práci vykonávat. Nemůže proto jít o překážku v plnění povinností, neboť tyto povinnosti dočasně zanikly. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 6. 2000, č.j. 16 Co 169/2000-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a vyslovil proti svému rozsudku přípustnost dovolání. S odvolatelkou souhlasil jen v tom, že za žalované období jí nenáleží plat ve smyslu § 34 zákona č. 236/1995 Sb., neboť ten náleží jen za výkon funkce soudce; žalobkyně ve sporném období funkci soudce nevykonávala. Jinak se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že na projednávanou věc nelze ustanovení § 130 zákoníku práce použít. Příčinou toho, že žalobkyně nemohla v žalovaném období konat funkci soudce, nebylo totiž rozhodnutí zaměstnavatele nepřidělovat jí práci v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 zák. práce, ale to, že rozhodnutím ministra ztratila žalobkyně způsobilost funkci soudce vykonávat. Tím zanikla i povinnost zaměstnavatele (žalované) přidělovat jí odpovídající práci. Shodně se soudem prvního stupně je též přesvědčen, že překážka v práci předpokládá existenci povinnosti zaměstnavatele práci přidělovat a schopnost a možnost zaměstnance jí vykonávat. Není-li uvedených předpokladů, nejde o překážku v práci na straně zaměstnavatele. Protože ustanovení § 49 zákona č. 335/1991 Sb., dává ministru spravedlnosti možnost dočasně zprostit soudce výkonu funkce, představuje toto ustanovení výjimku z obecné povinnosti přidělovat zaměstnanci práci ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 zák. práce. Nepřidělování práce odpovídající funkci soudce žalobkyni proto v projednávaném případě nemůže představovat překážku v její práci na straně zaměstnavatele, která by zakládala nárok na náhradu mzdy. Proti svému rozsudku připustil odvolací soud dovolání, neboť považoval rozhodnutí o otázce, zda žalobkyni jako dočasně zproštěné funkce soudce náleží po tuto dobu plat či náhrada platu a zda na daný případ lze aplikovat ustanovení § 130 zák. práce, po právní stránce za zásadního významu. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že je sice správná úvaha soudů o tom, že na projednávanou věc je třeba použít ustanovení § 124 až 130 zák. práce, nesouhlasí však se způsobem výkladu ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce. Je přesvědčena, že rozhodne-li ministr spravedlnosti podle ustanovení § 49 zák. č. 335/1991 Sb. o dočasném zproštění výkonu funkce soudce, nemůže sice soudce dočasně svou funkci vykonávat, avšak v žádném případě se nemůže jednat o překážku v práci na straně zaměstnance - soudce, nýbrž o překážku na straně zaměstnavatele; jedině na základě jeho rozhodnutí není práce soudci přidělována a pracovní vztah, který trvá i nadále, není naplňován. Právním důvodem pro nepřidělování práce je nikoliv zahájení trestního stíhání, nýbrž právě rozhodnutí o dočasném zproštění výkonu funkce soudce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízní. Vedlejší účastník navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru nelze dočasné zproštění výkonu funkce soudce považovat za případ překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 zákoníku práce. Jde totiž o situaci, kdy zaměstnavatel, nejenže není povinen práci předělovat, ale ani ji přidělovat nesmí, a to v důsledku realizace zákonem upraveného postupu; zaměstnanci je na druhé straně ze stejných důvodů výkon práce zakázán. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto „s odkazem na důvody