21 Cdo 1462/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1462/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 9. 2020 Spisová značka:21 Cdo 1462/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1462.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nemoc z povolání Náhrada za ztrátu na výdělku Náhrada škody zaměstnavatelem Dotčené předpisy:§ 371 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. § 371 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. § 371 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. § 55 odst. 1 předpisu č. 187/2006Sb. § 55 odst. 2 písm. b) předpisu č. 187/2006Sb. § 366 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 12. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1462/2020-373 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. F., narozeného dne XY, bytem v XY, adresa pro doručování: XY, proti žalované C. P. F., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská č. 1108/18, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 286/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. srpna 2019 č.j. 61 Co 147/2019-326, takto: Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22.2.2019 č.j. 36 C 286/2016-280 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23.10.2019 č.j. 36 C 286/2016-357 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaná na odškodnění nemoci z povolání zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 2.9.2013 do 28.2.2017 částku 436.685,29 Kč „se zákonnými úroky z prodlení“, a aby mu od 1.3.2017 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 8.978,52 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od roku 2006 u žalované pracoval jako dělník – kovář na bucharu, že „postupem doby“ začal mít zdravotní problémy, ztratil schopnost vykonávat těžkou kovářskou práci (neudržel v ruce vibrující nástroje, s nimiž u žalované pracoval), a z tohoto důvodu „se rozhodl“ ke dni 25.10.2013 ukončit pracovní poměr u žalované. Po roce, co „žil pouze ze svých úspor“, „se šel zaregistrovat na ÚP Plzeň-sever, bral cca 8 měsíců podporu v nezaměstnanosti“, poté pouze příspěvek hmotné nouze a následně mu byl přiznán částečný invalidní důchod; v současné době je žalobce vedený na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Vzhledem k tomu, že podle lékařského posudku Fakultní nemocnice Plzeň, kliniky pracovního lékařství ze dne 28.12.2015 bylo onemocnění žalobce (artróza I. PIP kloubu pravé ruky 2.-3.stupně M 19.94) nakonec uznáno jako nemoc z povolání s datem zjištění 14.3.2013, a protože ke skončení pracovního poměru u žalované došlo „dohodou právě z důvodu zdravotního stavu žalobce, resp. nemoci z povolání“, požadoval žalobce po žalované, aby mu nahradila ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, při jejímž výpočtu vycházel z průměrného výdělku, kterého dosahoval u žalované před skončením pracovního poměru. Žalobce původně označil za žalované rovněž „FN Plzeň – kliniku pracovního lékařství, Alej Svobody 80, 304 60 Plzeň-Lochotín“ a „Kooperativu pojišťovnu a.s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, korespondenční adresa P.O.Box 50, 664 42 Modřice“, vůči nimž však bylo řízení zastaveno „dle § 96 odst. 1,2,3,4 o.s.ř.“. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 22.2.2019 č.j. 36 C 286/2016-280 žalované uložil, aby žalobci zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 725.901,- Kč a aby mu dále platila od 1.2.2019 částku 13.226,- Kč měsíčně; současně rozhodl, že „žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město náklady řízení státu, jejichž výše a lhůta k plnění budou určeny v samostatném usnesení“. Vycházel ze zjištění, že onemocnění žalobce vzniklé při práci kováře, kterou vykonával v pracovním poměru u žalované, bylo sice lékařským posudkem ze dne 28.12.2015 uznáno zpětně ke dni 14.3.2013 za nemoc z povolání, avšak že „k rozvázání pracovního poměru mezi účastníky (ke dni 25.10.2013) došlo na základě jiné skutečnosti než je sama nemoc z povolání“. Proto dovodil, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku je třeba použít (jako průměrný výdělek před vznikem škody) takový výdělek, který by žalobce prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele, u kterého by mohl vykonávat dosavadní práci kováře. Protože „škoda žalobci vznikla až jeho řádnou registrací u úřadu práce“ dne 15.10.2014, „použil“ soud prvního stupně průměrný výdělek ve výši 28.992,- Kč, dosahovaný za práci kováře u společnosti P. S. ve 3. čtvrtletí 2014, který „pak vždy v souladu s nařízením vlády valorizoval“. Od takto stanoveného průměrného výdělku před vznikem škody pak v jednotlivých měsících odečetl žalobcem pobíraný částečný invalidní důchod a minimální mzdu „platnou v příslušném roce“. V měsících červnu, červenci, říjnu a listopadu 2016 žalobci nebyla přiznána žádná náhrada, „neboť zde nárok nevznikl“; žalobce byl totiž ve dnech 20.5.-29.7.2016 a 12.-17.8.2016 hospitalizován a ve dnech 15.9.-15.12.2016 „byl na protialkoholickém léčení v Dobřanech“. Za období od října 2014 do ledna 2019 tak soud prvního stupně vypočetl kapitalizovanou náhradu ve výši 725.901,- Kč s tím, že dále má žalobce nárok na „pravidelnou rentu“ ve výši 13.226,- Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7.8.2019 č.j. 61 Co 147/2019-326 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 800.553,- Kč a od 1.8.2019 platit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 12.554,- Kč měsíčně; ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se řádně „nevypořádal“ se sdělením úřadu práce ze dne 13.11.2018, ve kterém úřad práce uvedl, že „vzhledem k tomu, že žalobce byl v průběhu evidence pravidelně hospitalizován a lékařem uznán ve stavu neschopném plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání, nebylo žalobci za dobu jeho evidence doporučeno žádné vhodné zaměstnání“. Protože podle názoru odvolacího soudu „izolovaně by tento důkazní prostředek mohl napovídat skutkové verzi zastávané žalovanou, totiž že příčinou ztráty na výdělku u žalobce není nemoc z povolání, nýbrž jeho obecně nepříznivý stav“, zopakoval odvolací soud dokazování podstatným obsahem spisu Úřadu práce České republiky, ze kterého „má za prokázané, že sdělení úřadu práce ze dne 13.11.2018 je zkreslené a neodpovídá obsahu spisu samotného úřadu práce“. Informaci úřadu o tom, že žalobce jako uchazeč o zaměstnání byl v průběhu evidence pravidelně hospitalizován a lékařem uznán ve stavu neschopném plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání, „nelze vztáhnout na celé období evidence žalobce jako uchazeče o zaměstnání, nýbrž toliko na ty časové úseky, v nichž byl žalobce prokazatelně podle spisového materiálu úřadu práce hospitalizován“; ve zbylém období úřad práce „přistupoval k žalobci jako k běžnému uchazeči o zaměstnání, kterému zprostředkovává práci“. Za tohoto stavu se odvolací soud „ztotožnil s přístupem soudu prvního stupně, který nárok žalobce nepřiznal tam, kde tento byl prokazatelně hospitalizován, neboť v tomto období příčinou toho, že nemohl vykonávat práci, nebyla nemoc z povolání, ale i jeho jiné onemocnění (alkoholismus), za které žalovaná neodpovídá“. Odvolací soud však s ohledem na změnu výše invalidního důchodu žalobce od ledna 2019 „aktualizoval“ výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, „vyčíslil“ ji až do 31.7.2019 a od 1.8.2019 přiznal žalobci náhradu ve výši 12.554,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně následně „rozsudkem“ ze dne 23.10.2019 č.j. 36 C 286/2016-357 „přiznal žalobci vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 45%, jejíž konkrétní výše a lhůta k plnění budou určeny samostatným rozhodnutím, přičemž žalovaná je povinna takovou náhradu nákladů řízení zaplatit České republice, a to na účet Okresního soudu Plzeň-město“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže odpovědnost žalované za škodu spočívající v poklesu příjmů žalobce v důsledku nemoci z povolání „omezil (přerušil)“ v období, ve kterých byl žalobce hospitalizován pro obecné onemocnění, a za ostatní období opět odpovědnost žalované dovodil a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobci v plném rozsahu přiznal. Žalovaná s