21 Cdo 1482/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1482/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 9. 2024 Spisová značka:21 Cdo 1482/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1482.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 107a odst. 1 o. s. ř. § 2 o. s. ř. § 358 odst. 1 z.ř.s. § 237 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1482/2024-348 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci zástavní věřitelky C. M. B. COMMERCIAL LTD se sídlem v Londýně, C/O Kidd Rapinet LLP, Harbour Exchange Square č. 29, E14 9GE, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 09043782, zastoupené Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 629/59, a zástavní dlužnice Ústecká letecká, s. r. o. se sídlem v Ústí nad Labem, Podhoří č. 364/36, IČO 25039768, zastoupené JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Italská č. 1219/2, o nařízení soudního prodeje zástavy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 29 C 115/2019, o dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. ledna 2024, č. j. 95 Co 23/2024-298, takto: Dovolání zástavní věřitelky se odmítá. Odůvodnění: 1. Zástavní věřitelka se návrhem podaným dne 15. 3. 2019 u Okresního soudu v Ústí nad Labem domáhala, aby k uspokojení její pohledávky z dohody o narovnání ze dne 10. 4. 2014 (dále jen „dohoda o narovnání“) ve výši 36 713 624,08 Kč s příslušenstvím, zajištěné zástavním právem dle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 23. 2. 2010, soud nařídil prodej zástavy – nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, a pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, oba zapsané na LV č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY pro k. ú. XY, obec XY. Uvedla, že původní věřitelka (společnost TRINITY BANK a. s.) uzavřela s původní obligační dlužnicí (společností APATIT a. s.) dne 23. 2. 2010 smlouvu o úvěru č. 1071013, jejímž předmětem bylo zřízení úvěrového účtu pro úvěr ve výši 90 000 000 Kč. Dne 10. 4. 2014 uzavřel L. S. jako zástavní věřitel, neboť na něho byla pohledávka postoupena, s obligační dlužnicí společností APATIT a. s. a společností ENERGOSUN a. s., která na základě dohody o přistoupení k závazku ze dne 23. 3. 2010 přistoupila k závazkům obligačního dlužníka společnosti APATIT a. s., dohodu o narovnání, kterou byly v souladu s ustanovením § 1903 zákona č. 89/212 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nahrazeny závazky a pohledávky ze smlouvy o úvěru závazky novými. Ačkoliv původní pohledávka zanikla a byla nahrazena pohledávkou novou, zástavní právo nezaniklo a dále zajišťuje pohledávku z dohody o narovnání. Vzhledem ke skutečnosti, že pohledávka je zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví zástavního dlužníka a nebyla řádně splacena, zástavní věřitelka, na niž byla pohledávka postoupena, podala žalobu na nařízení soudního prodeje zástavy. 2. Zástavní dlužnice namítla, že zástavní právo zaniklo, neboť zástavní smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), vzhledem k ustanovení § 3073 o. z. se zástavní právo řídí obč. zák., přičemž dle ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák. platí, že zástavní právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky, k čemuž došlo uzavřením dohody o narovnání. 3. Řízení bylo usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2021, č. j. 29 C 115/2019-190, dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přerušeno, neboť ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 88/2020 je řešena otázka platnosti dohody o narovnání. Toto řízení bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, č. j. 4 ICm 568/2022-129, KSBR 28 INS 27141/2015, zastaveno dle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř., neboť došlo k mimosoudnímu vyrovnání a žalobce vzal žalobu zpět. 4. Následně podala zástavní věřitelka návrh na změnu účastníka řízení na straně zástavní věřitelky, neboť došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi zástavní věřitelkou jako postupitelem a společností Siniestros s. r. o. se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1535/2a, IČO 19391889 (dále jen „Siniestros s. r. o.“), jako postupníkem. 5. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 11. 2023, č. j. 29 C 115/2019-245, připustil vstup společnosti Siniestros s. r. o. na místo dosavadní zástavní věřitelky, neboť shledal za splněné zákonné podmínky k postupu dle ustanovení § 107a o. s. ř., když nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva. 6. Krajský soud v Ústí nad Labem následně k odvolání zástavní dlužnice usnesením ze dne 18. 1. 2024, č. j. 95 Co 23/2024-298, usnesení soudu první stupně změnil tak, že se návrh zástavní věřitelky na vstup společnosti Siniestros s. r. o. zamítá. Dospěl k závěru, že původně zajištěná pohledávka zanikla a požadavek zástavní věřitelky na nařízení soudního prodeje se jeví jako nedůvodný a na základě skutkových zjištění uzavřel, že lze dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí je zneužití procesní úpravy a že důvody pro mimořádný postup dle ustanovení § 2 o. s. ř. převažují. 7. Proti usnesení odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání. Namítá, že soud může pouze ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí návrhu zástavní věřitelky dle ustanovení § 107a o. s. ř., o takový případ se však nejedná, a že odvolací soud učinil závěr o blížícím se možném neúspěchu zástavní věřitelky ve věci předčasně, jelikož tomu neodpovídá ani nenasvědčuje dosavadní průběh řízení. Dále namítá, že „nepopírá svou koncernovou propojenost se společností Siniestros s.r.o.“ a že v případě neúspěchu na straně zástavní věřitelky v řízení a uložení povinnosti hradit náklady řízení by zástavní věřitelka za závazek společnosti Siniestros s. r. o. ručila, což „vyplývá z práva evropské unie, která chápe podnik jako jednu hospodářskou jednotku, i když se skládá z více formálně oddělených společností, např. rozhodnutí SDEU (tehdy ESD) z 10. září 2009, C-97/08 P, Akzo Nobel ad. proti Komisi“. 8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání zástavní věřitelky. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 11. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedené otázky byly řešeny jinak. 12. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že soud může ve výjimečných případech – při jinak doložených předpokladech pro vyhovění návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. – zamítnout „prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř.“ návrh, aby do řízení vstoupil na místo žalobce nabyvatel práva, a že takový postup je namístě například tehdy, kdyby bylo možné podle toho, co v řízení vyšlo najevo, dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle ustanovení § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, tj. aby se žalobce vyhnul případné povinnosti k náhradě nákladů řízení spojené s neúspěchem ve věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 743/2015). V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč.) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že