21 Cdo 1514/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1514/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2026 Spisová značka:21 Cdo 1514/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.1514.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Přípustnost dovolání Dokazování Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 4. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1189/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1514/2025-470 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Robertem Falbrem, advokátem se sídlem v Praze 6, Kopeckého č. 1326/47, proti žalované Nemocnici Na Homolce se sídlem v Praze 5 – Motole, Roentgenova č. 37/2, IČO 00023884, zastoupené JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1059/1, o zaplacení 1 449 909 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 262/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2025, č. j. 23 Co 230/2024-444, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 28 C 262/2015-398, ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. 9. 2024, č. j. 28 C 262/2015-431, zamítl žalobu, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 313 439 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 313 439 Kč od 16. 3. 2013 do zaplacení (výrok I) a 54 591 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 16. 5. 2013 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). 2. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. 2. 2025, č. j. 23 Co 230/2024-444, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 313 439 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p.a. z částky 313 439 Kč od 1. 4. 2013 do zaplacení, a v části tohoto výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,05 % p.a. z částky 313 439 Kč od 16. 3. 2013 do 31. 3. 2013 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III, IV a V). 3. Výrokem II odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení nákladů, které žalobce vynaložil na zahraniční pracovní cestě do Kazachstánu (vykonané ve dnech 2. až 6. října 2015) ke krytí nákladů R. Ž., který ho na pracovní cestě (podle žalobce) se souhlasem žalované doprovázel. Soud prvního stupně zde zamítnutí žaloby odůvodnil zjištěním, že pracovní cesta byla ředitelem Š. schválena jen pro žalobce, přičemž žalobce ani nepožádal, aby ho na pracovní cestě někdo doprovázel, že Š. byl jediným přímým nadřízeným žalobce, který mohl pracovní cestu povolit, a že žalobce sám „z titulu svého pracovního zařazení“ o tom, že ho na pracovní cestě doprovodí Ž., rozhodnout nemohl, „to bylo věcí vedení“ (viz bod 47 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil (viz body 32 a 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým napadl jeho výrok II. Namítal, že žalobce byl z titulu své funkce a pověření, které získal od M. Š. (ředitele žalované), „oprávněn pověřit za žalovanou jejího právního zástupce, aby se zúčastnil jako poradce zahraniční cesty do Kazachstánu“. Jestliže tak žalobce učinil a R. Ž. s tím souhlasil, vznikl na jedné straně závazek právního zástupce se cesty jako poradce účastnit a na druhé straně závazek žalované uhradit mu (mimo jiné) náklady na cestu (tj. především letenku, poplatky za vízum a náklady na ubytování). Tyto náklady, které byla povinna hradit žalovaná, za ni uhradil žalobce. Nejvyššímu soudu proto předkládá otázku: „Je za dané situace nárok zaměstnance (žalobce) na uhrazení jím vynaložených cestovních nákladů pro externistu poskytující právní služby zaměstnavateli (žalované) potřeba posoudit podle ustanovení zákoníku práce o cestovních výdajích, nebo jde o jiný nárok, který je potřeba posoudit (podle) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013?“ (dále jen „otázka č. 1“). Argumentuje přitom bezdůvodným obohacením vzniklým plněním za jiného. Vedle toho předkládá též otázku, „zda se může jednat o cestovní výdaje dle ustanovení § 152 zákoníku práce i v situaci, kdy jsou náklady zaměstnancem vynaloženy ještě před zahájením pracovní cesty“ (dále jen „otázka č. 2“). 5. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 8. Prostřednictvím otázky č. 1 a na ni navazujícími námitkami žalobce nepřípustně prosazuje svoji verzi skutkového stavu ohledně jeho oprávnění rozhodnout o tom, že zahraniční pracovní cesty do Kazachstánu se s ním může (na náklady žalované) zúčastnit R. Ž., která je odlišná od skutkových zjištění soudů, podle nichž toto oprávnění žalobce neměl (viz shora bod 3). Dovolatel tak svými námitkami uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. 9. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 10. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 11. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). 12. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu v