21 Cdo 1572/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1572/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 5. 2020 Spisová značka:21 Cdo 1572/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1572.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zadržovací právo Zpeněžování Dotčené předpisy:§ 353a a násl. předpisu č. 292/2013Sb. § 1395 odst. 1 a 2 o. z. § 1396 odst. 1 a 2 o. z. § 1397 odst. 1 o. z. § 1398 o. z. § 1399 o. z. § 1359 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 7. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 561/19 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1572/2019-193 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. B., narozeného XY, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Jozefem Mikloškem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, proti žalovanému Jacques Lemans CZ s. r. o. se sídlem v Praze 1, Betlémská č. 262/10, IČO 28345991, zastoupenému JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1082/8, o nařízení soudního prodeje zadržených věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 56/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 28 Co 214/2018-155, takto: I. Dovolání žalobce proti usnesení městského soudu v části, ve které bylo změněno a zčásti potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. listopadu 2017, č. j. 41 C 56/2017-75, ve znění usnesení ze dne 23. dubna 2018, č. j. 41 C 56/2017-131, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá; jinak se dovolání zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Šafry, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1082/8. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby soud nařídil soudní prodej zadržených movitých věcí, které specifikoval, a to k uspokojení pohledávek věřitele (žalobce) vůči dlužníku (žalovanému), skládajících se z jistin ve výši 18.006 Kč, 10.000 Kč, 10.000 Kč, 17.666 Kč, 18.728 Kč, 39.152 Kč, 39.152 Kč, 42.614 Kč a 9.600 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z jednotlivých částek za dobu, kterou u jednotlivých částek uvedl, jakož i k uspokojení nákladů tohoto řízení a nákladů, které prodejem zástavy vzniknou. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od března 2015 vykonával pro žalovaného, který se zabývá prodejem klasických hodinek značky Jacques Lemans a je výhradním distributorem této značky hodinek na území České republiky, dlouhodobě činnost obchodního zástupce. Od žalovaného obdržel prodávané zboží – hodinky značky Jacques Lemans, které nabízel vybraným obchodním partnerům, a za svou činnost dostával měsíční odměnu v souladu s dohodou stran a uzavřenou smlouvou ve fixní výši 10 000 Kč a odměnu za realizované obchody ve výši 10 % z obratu. Od května 2016 však žalovaný neuhradil žalobci odměnu za jeho činnost. Dne 2. 11. 2016 bylo žalobci v sídle žalovaného sděleno, že se s ním žalovaný rozhodl spolupráci ukončit a žalobce byl vyzván k vydání zboží (hodinek), které mu bylo svěřeno pro výkon obchodního zastoupení. Žalobce žalovaného upozornil na nutnost ukončení spolupráce písemnou výpovědí a sdělil mu, že s ohledem na existující dluh žalovaného využívá svého práva zboží zadržet podle ustanovení § 1395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). S ohledem na to, že žalovaný nepředložil žalobci návrh smírného řešení a svým závazkům nedostál, žádá žalobce soud o nařízení soudního prodeje označených movitých věcí, a to výslovně podle ustanovení § 353a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) s odkazem na ustanovení § 1398 a § 1359 o. z. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 3. 11. 2017, č. j. 41 C 56/2017-75, ve znění usnesení ze dne 23. 4. 2018, č. j. 41 C 56/2017-131, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 8.712 Kč k rukám jeho „právního zástupce“ advokáta JUDr. Jana Šafry, LL.M. Dospěl k závěru, že návrhu na nařízení soudního prodeje shora označených movitých věcí nelze vyhovět „ve smyslu ust. § 353a a násl. z. ř. s. (viz zejména ust. § 358 odst. 1 a 3 z. ř. s.)“ již proto, že žalobce ani netvrdí, že by zde bylo zřízeného zástavního práva, „pročež nelze uvažovat o nařízení soudního prodeje zástavy ve smyslu ust. § 358 odst. 1 z. ř. s.“. Žalobce není (a ani netvrdí, že by byl) v postavení zástavního věřitele disponujícího pohledávkou zajištěnou zástavním právem a ani netvrdí, že by žalovaný byl v postavení zástavního dlužníka. Navíc podle názoru soudu nesprávně usuzuje, že „z ust. § 1395 odst. 1 o. z. ve spojení § 1398 odst. 1 o. z. plyne, že by bylo lze postupovat v případě zadržovacího práva podle ust. § 353a násl. z. ř. s.“, a tento právní závěr neplyne ani z navrhovatelem označené judikatury. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2018, č. j. 28 Co 214/2018-155, usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 35.816 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení 22.566,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Šafry, LL.M. Souhlasil se soudem prvního stupně, že, není-li žalobce zástavním věřitelem a žalovaný zástavním dlužníkem, návrh na soudní prodej zástavy podle ustanovení § 353a a násl. z. ř. s. nemůže obstát. Postup, jehož se žalobce domáhá, možný není, neboť, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (zřejmě rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, který odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje), v úvahu připadá, že by se věřitel ze zadržené věci mohl uspokojit způsobem, na němž se dohodl s dlužníkem v písemné formě, nebo z výtěžku zpeněžení zadržené věci ve veřejné dražbě nebo při soudním výkonu rozhodnutí či v exekuci. Žalobce nesprávně dovozuje, že zadržovací právo je postaveno na zcela stejnou úroveň jako právo zástavní, přičemž jde o odlišné věcně právní zajišťovací instituty. Zástavní právo vzniká z vůle zástavního dlužníka, naproti tomu zadržovací právo vzniká jednostranným právním jednáním domnělého věřitele. Proto je u zástavního práva možný postup dle § 353a z. ř. s., tedy forma nesporného řízení, na rozdíl od realizace zadržovacího práva. V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že soudy nesprávně posoudily přípustnost obdobného užití postupu pro zpeněžení zástavy při uspokojení pohledávky zástavního věřitele za zástavním dlužníkem na případ zpeněžení předmětu zadržovacího práva, při uspokojení splatné pohledávky, kterou má věřitel za dlužníkem, tak, že tento postup není možný. Zákon podle dovolatele pro uspokojení pohledávky zajištěné zadržovacím právem výslovně předpokládá možnost zpeněžení postupem „obdobným“ k postupu podle ustanovení § 1359 o. z., tj. rovněž zpeněžením zajištění postupem podle ustanovení § 353a a násl. z. ř. s. Je proto „absurdní“, aby v případě, že zákonodárce výslovně stanoví „obdobnou“ aplikaci (tj. aplikaci v plném rozsahu) určitého postupu na konkrétní případ, bylo třeba jakéhosi speciálního nebo výslovného oprávnění či zmocnění soudu aplikovat danou právní normu na obdobnou (analogickou) situaci. Nesouhlasí se závěrem, že zástavní a zadržovací právo jsou odlišné instituty a nelze je stavět naroveň. Jedná se totiž o zajišťovací instituty věcně právní povahy, které slouží k uspokojení pohledávky věřitele v případě, že dlužník svou povinnost k úhradě dluhu neplní. Charakter vzniku obou institutů je sice odlišný, ale účel, za kterým k jejich vzniku dochází, je totožný, tedy uspokojení zajištěné pohledávky. Nesprávné je i tvrzení, že zástavní právo vzniká z vůle zástavního dlužníka, zatímco zadržovací právo vzniká jednostranným právním jednáním domnělého věřitele. Dokládá na ustanovení § 2344, 2481 a 2571 o. z., že i zástavní právo může vznikat obdobně jako právo zadržovací jednostranným právním úkonem věřitele, a to i proti vůli zástavního dlužníka. Napadá také správnost výroku o nákladech řízení a namítá porušení práva na spravedlivý proces spočívající v porušení povinnosti soudu prvního stupně zkoumat podmínky řízení, které odvolací soud nenapravil, a v nedostatečném odůvodnění závěrů v rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 41 C 56/2017 – 75, ze dn