21 Cdo 1706/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1706/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 8. 2018 Spisová značka:21 Cdo 1706/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1706.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Závěť Dotčené předpisy:§ 1534 předpisu č. 89/2012Sb. § 1539 předpisu č. 89/2012Sb. § 1550 předpisu č. 89/2012Sb. § 476b předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 11. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1706/2018-117 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové v právní věci žalobce K. B., zastoupeného JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova č. 770/52, proti žalované M. V., zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem ve Slušovicích č. 520, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 89/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2017, č. j. 18 Co 186/2017-93, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Karla Nedbálka, advokáta se sídlem ve Slušovicích č. 520. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu v Třebíči dne 9.5.2016 se žalobce domáhal proti žalované určení, že „je závětním dědicem po zemřelém A. B., a to na základě allografní závěti ze dne 4.2.2015“. Zejména uvedl, že „v průběhu dědického řízení byla předložena tzv. allografní závěť ze dne 4.2.2015, která splňovala zákonem vyžadované náležitosti, tedy byla podepsána kromě zůstavitele dvěma svědky paní G. K. a panem J. Č.“, že „touto závětí pořizovatel závěti (zemř. A. B.) ho ustanovil závětním dědicem“, že „pravost závěti zpochybnila žalovaná, která namítla, že zůstavitel předmětnou závěť nepořídil, že se jedná o podvrh, neboť podpis poslední vůle neodpovídá podpisu zůstavitele“, že „dle informací, které má k dispozici, byla závěť sepsána v R. v domě zemřelého pana A. B. s tím, že tomuto úkonu byli přítomni svědci G. K. a J. Č.“, že „zemřelý A. B. byl strýc jeho otce, tedy příbuzný, přičemž nutno zdůraznit, že on, resp. celá jeho rodina se o zůstavitele před jeho smrtí starali“, že „pan A. B. měl sice sestru, žalovanou M. V., ta však o něj za jeho života vůbec neprojevovala žádný zájem, dle jeho informací byla žalovaná v R. v domě za svým bratrem před více než sedmi lety“, že „mu není známo, za jakých okolností byla závěť sepisována“, že „u tohoto úkonu nebyl“ a že „mu ovšem zůstavitel již za svého života opakovaně říkal, že na něj dům přepíše, což může dosvědčit řada svědků, neboť se takto vyjadřoval veřejně“. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 21.3.2017, č. j. 4 C 89/2016-68, žalobě vyhověl a určil, že „žalobce je na základě závěti ze dne 4.2.2015 závětním dědicem zůstavitele A. B., zemřelého dne 20.4.2015“ (výrok I.); současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18.940,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II.). Vycházel ze zjištění, že „v dědickém řízení byla zpochybněna pravost allografní závěti zůstavitele A. B., zemřelého dne 20.4.2015, ze strany závětní (i zákonné) dědičky M. V., sestry zůstavitele“, že „sporným se stalo zejména tvrzení svědků závěti paní G. K. a J. Č.“ a že „žalovaná zpochybnila způsobilost svědkyně G. K., věrohodnost svědectví J. Č. a také způsobilosti (schopnost) samotného zůstavitele závěť podepsat“. Na základě provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že „k podpisu předmětné závěti zůstavitelem a oběma svědky došlo dne 4.2.2015 v domě zůstavitele tak, jak mimo jiné shodně vypověděli svědci závěti, a to poté, co byla závěť sepsána na notebooku svědkyně K. a vytisknuta na její tiskárně“, a že „poté došlo k přečtení závěti a jejímu podpisu zůstavitelem a oběma svědky“. Uvedl, že „námitka žalované, že si svědek Č. nezkontroloval totožnost zůstavitele, byť dle jeho výpovědi ležely občanské průkazy na stole, nemůže podle soudu vést ke zpochybnění jeho řádného svědectví, neboť ve výpovědích obou svědků se okolnosti sepisu závěti a jejího podpisu ze strany zůstavitele, jenž byl svědku Č. výslovně druhou svědkyní představen, shodují“. Dále uvedl, že z provedených důkazů „nevyplynuly žádné závažné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že jde o podvrh poslední vůle zůstavitele“, a že „zpochybnění pravosti podpisu zůstavitele z důvodu jeho odlišného vzhledu oproti dřívějšímu stavu bylo podle soudu způsobeno mozkovou příhodou zůstavitele, který po prodělané nemoci v rámci domácí rehabilitace nacvičoval nejen chůzi, ale též psaní, včetně svého podpisu“. Dospěl proto k závěru, že „nebylo vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti, tyto osoby byly způsobilými svědky, kteří potvrdili, že osoba, která předmětnou závěť podepsala, je zůstavitelem, a že tato listina je jeho poslední vůle ze dne 4.2.2015“. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.12.2017, č. j. 18 Co 186/2017-93, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že „se zamítá žaloba na určení, že žalobce je na základě závěti ze dne 4.2.2015 závětním dědicem zůstavitele A. B., zemřelého 20.4.2015“; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 28.730,60 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Poukázal zejména na to, že „si svědek J. Č. při své svědecké výpovědi před soudem prvního stupně nepamatoval ani jméno pořizovatele závěti, nevěděl ani, zda pořizovatel závěti před ním a druhou svědkyní G. K. výslovně prohlásil, že podepisovaná listina obsahuje jeho poslední vůli“, že „si okolnosti, jež předcházely podpisu závěti, pamatoval jen matně, když uváděl, že o závěti se bavila s pořizovatelem A. B. jen druhá svědkyně G. K.“, že „přitom od sepsání závěti 4.2.2015 do výslechu J. Č. před notářem jako soudním komisařem dne 25.1.2016 neuplynul ani rok“ a že „lze předpokládat, že J. Č. nevystupuje pravidelně jako svědek závěti, takže by bylo možno důvodně předpokládat, že si tuto mimořádnou událost bude blíže pamatovat“. Vzhledem k tomu, že „svědek J. Č. nebyl schopen potvrdit, že pořizovatel závěti a zůstavitel A. B. jsou jedna a táž osoba, ani potvrdit, že pořizovatel závěti před ním a další svědkyní G. K. výslovně prohlásil, že listina datovaná 4.2.2015 obsahuje jeho poslední vůli“, vycházel odvolací soud ze závěru, že „tyto skutečnosti J. Č. diskvalifikují jako svědka závěti“ a že „z toho důvodu poslední vůle datovaná 4.2.2015, kterou A. B. pořizoval o svém majetku, nesplňuje formální náležitosti závěti uvedené v § 1534 a § 1539 odst. 1 o.z., a tudíž je neplatná“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle jeho názoru jsou otázkami zásadního právního významu, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, „jakým způsobem má být zjišťována totožnost pořizovatele závěti“ a „jakým způsobem má být vyjádřen souhlas zůstavitele s obsahem jím podepsané listiny“. K tomu zejména namítá, že „v daném případě byl svědek J. Č. požádán další svědkyní paní G. K., aby se tohoto právního jednání zúčastnil, přičemž mu bylo řečeno, kam jedou, ke komu jedou a co tam budou dělat“, že „svědek neměl důvod pochybovat o tvrzení svědkyně K., která vzájemně oba aktéry představila, tedy pana Č. panu B. a naopak pana B. panu Č. za situace, kdy svědkyně K. zůstavitele velmi dobře osobně znala z dřívější doby, což bylo svědkovi Č. známo“, a že „pokud je snad vytýkáno, že svědek neověřil totožnost podle občanského průkazu, pak je na místě zmínit i skutečnost, že není přesvědčen o tom, že by svědek v postavení normální fyzické osoby byl oprávněn požadovat po zůstaviteli předložení občanského průkazu, neboť takovýto úkon předpokládá splnění určitých zákonných náležitostí, když občanský průkaz, jakožto základní průkaz totožnosti, mohou vyžadovat k nahlédnutí toliko orgány Policie České republiky, příslušníci městské policie, státní orgány, a to vše za předem jasně zákonem definovaných podmínek“. Dovozuje, že „způsob představení pořizovatele závěti byl natolik dostatečným, že nemohla existovat záměna s jinou osobou a totožnost byla prokázána jednoznačně za situace, kdy občanský zákoník nepředepisuje způsob a formu, jak svědek musí zjišťovat totožnost pořizovatele závěti“. Dále namítá, že „svědek J. Č. potvrdil, že si zůstavitel závěť přečetl, přičemž si již s odstupem času nevzpomíná, zda se nějak vyjádřil, zda navrhoval nějaké doplnění, přičemž následn