Z rozhodnutí: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na odstupném 99 184 Kč s 26% úrokem od 15. 9. 1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval jako horník od 3. 1. 1970 a že ke dni 1. 5. 1997 s ním byl ukončen pracovní poměr, neboť se stal trvale zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce v podzemí pro onemocnění vznikající nebo podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí; náleží m…
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na odstupném 99 184 Kč s 26% úrokem od 15. 9. 1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval jako horník od 3. 1. 1970 a že ke dni 1. 5. 1997 s ním byl ukončen pracovní poměr, neboť se stal trvale zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce v podzemí pro onemocnění vznikající nebo podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí; náleží mu proto odstupné podle § 5 vyhlášky č. 19/1991 Sb. celkem ve výši čtrnáctinásobku průměrného měsíčního výdělku. Protože mu žalovaná proplatila pouze šestinásobek průměrného měsíčního výdělku, domáhá se ještě doplatku ve výši osminásobku průměrného měsíčního výdělku.
O k r e s n í s o u d v Karviné rozsudkem ze dne 24. 2. 1998 žalované uložil zaplatit žalobci 99 184 Kč s 26% úrokem ročně od 16. 10. 1997 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku; návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 26% úrok z částky 99 184 Kč od 15. 9. 1997 do 15. 10. 1997, zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 17 268 Kč k rukám právní zástupkyně JUDr. M. P. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci náleží odstupné ve výši desetinásobku průměrného výdělku z důvodu rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 19/1991 Sb. a ve výši šestinásobku průměrného výdělku z důvodu přiznání invalidního důchodu v souladu s ustanovením § 5 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 19/1991 Sb. Protože žalobce obdržel šestinásobek průměrného měsíčního výdělku a podle § 6 odst. 2 vyhlášky č. 19/1991 Sb. je možno poskytnout pracovníkovi (zaměstnanci) maximálně čtrnáctinásobek průměrného výdělku, náleží žalobci vyplatit ještě osminásobek průměrného výdělku. Vycházel přitom z toho, že žalobce pracoval jako horník u žalované od 3. 1. 1970 do 11. 5. 1997, po celou dobu se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech, že podle rozhodnutí OSSZ v Karviné ze dne 30. 4. 1997 se stal plně invalidním ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb., že podle lékařské zprávy ze dne 22. 5. 1997 je trvale nezpůsobilý vykonávat práci horníka v dole pro onemocnění vznikající nebo podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí dle seznamu uvedeného v příloze vyhlášky č. 19/1991 Sb. a že mu byl plný invalidní důchod přiznán od 12. 5. 1997. Soud prvního stupně přitom postupoval podle vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, ve znění zákona č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení (dále též jen “vyhláška”), neboť ji považoval za vydanou na základě zákona a v mezích jím stanovených. Nesouhlasil s názorem žalované, že pouhým zrušením ustanovení § 148a a § 275 odst. 1 písm. b) zák. práce, provedeným zákonem č. 74/1994 Sb., jež k vydání vyhlášky zmocňovalo, došlo i ke zrušení vyhlášky, která byla na základě těchto zmocňovacích ustanovení vydána. Podle soudu prvního stupně zákonodárce vypustil ustanovení § 148a zák. práce, neboť za dané situace bylo nadbytečným. Vyhláška totiž upravuje pracovní uplatnění a hmotné zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci komplexně a vyhovujícím způsobem. Po vypuštění zmocňovacích ustanovení ze zákoníku práce však již není možno tuto vyhlášku měnit, případně schválit novou.
K odvolání žalované K r a j s k ý s o u d v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 6. 1998 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 7450 Kč k rukám advokátky JUDr. M. P. Shodně se soudem prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že na základě zjištěného skutkového stavu, který ani v odvolacím řízení nebyl zpochybňován, náleží žalobci odstupné ve výši osminásobku průměrného měsíčního výdělku. Rovněž odvolací soud přitom postupoval podle vyhlášky č. 19/1991 Sb. Vyslovil přesvědčení, že vyhláška byla vydána na náležitém zákonném podkladě, takže nelze dovodit rozpor této právní úpravy s ustanovením článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. Ani po zrušení zmocňovacích ustanovení, na základě nichž byla vyhláška vydána (novelou provedenou zákonem č. 74/1994 Sb.), nedošlo k výslovnému zrušení citované vyhlášky, která je proto nadále součástí právního řádu. Odvolací soud nesouhlasil se žalovanou, že po zrušení zmocňovacího ustanovení se citovaná vyhláška dostává automaticky do rozporu s Ústavou ČR, jako předpis bez zákonného podkladu. Rozhodující podle odvolacího soudu je, že citovaná vyhláška byla na základě zákonného podkladu vydána.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., žalovaná namítá, že odvolací soud chybně posoudil ustanovení § 5 vyhlášky č. 19/1991 Sb. za souladné s předpisy vyšší právní síly. Vyhláška, jako prováděcí předpis, po zrušení zákonného ustanovení, které má provádět, ztrácí totiž smysl své existence a dostává se do rozporu se zákonnou úpravou odstupného v § 60a až 60c zákoníku práce. Odkazuje přitom na to, že stejný názor zaujímá právní teorie (např. Filip J.: Ústavní právo I., 2. vydání, Brno 1997, Knapp V., Grospič J., Šín Z.: Ústavní základy tvorby práva, Praha 1990 a Hendrych D.: Správní právo - obecná část, Praha 1994). Navíc ustanovení § 5 vyhlášky č. 19/1991 Sb. v rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ukládá zaměstnavatelům povinnosti (povinnost platit odstupné), které nemají základ, ani stanovené meze, v žádném zákoně. Úprava odstupného v § 60a až 60c v zákoníku práce je kogentní a zákoník práce nepočítá s poskytováním odstupného v jiné výši a v jiných případech. Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že nerozlišuje mezi platností a účinností právního předpisu, když předpokládá, že každý platný předpis je automaticky předpisem účinným a aplikovatelným. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 2. 1998 zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo buď odmítnuto, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl rozsudkem potvrzujícím a odvolací soud dovolání proti němu nepřipustil, nebo aby dovolání bylo zamítnuto, neboť soudy obou stupňů správně zjistily, že vyhláška č. 19/1991 Sb. byla vydána na základě zákonného zmocnění a po zrušení zmocňovacího ustanovení novelou zákoníku práce, zákonem č. 74/1994 Sb., nebyla zrušena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a v zákonné lhůtě (§ 240 odst.1, věta první, o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou, zda je v projednávané věci dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po pr