21 Cdo 1814/2013 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1814/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 2. 2015 Spisová značka:21 Cdo 1814/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1814.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Důchod starobní Pracovní kategorie Důchodové pojištění (zabezpečení) Horníci Sociální zabezpečení Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 363/2009Sb. předpisu č. 235/1992Sb. ve znění do 31.12.1992 čl. 3 bod I předpisu č. 3/1989Sb. ve znění do 31.12.1992 § 38 odst. 5 předpisu č. 582/1991Sb. § 7 odst. 1 o. s. ř. § 7 odst. 3 o. s. ř. § 14 odst. 2 písm. a) předpisu č. 100/1988Sb. ve znění do 31.12.1992 § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 2. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 17.4.2015II.ÚS 1134/15doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.odmítnuto8.9.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1814/2013 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce O. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné, Karola Śliwky č. 621/5, proti žalované OKD, a.s. se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 268 63 154, o uložení povinnosti vystavit potvrzení podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 62/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2012 č.j. 16 Co 230/2012-60, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 22.4.2011 domáhal, aby bylo žalované uloženo vystavit žalobci písemné potvrzení podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. obsahující v části „zda trvalo zařazení v I. kategorii k 31.12.1992 ve smyslu zákona č. 235/1992 Sb.“ poznámku „ano“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 4.6.2010 žalovaný vystavil žalobci písemné potvrzení podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., v němž v rozporu se skutečností vyznačil v části „zda trvalo zařazení v I. kategorii k 31.12.1992 ve smyslu zákona č. 235/1992 Sb.“ poznámku „ne“, čímž podstatně ztížil postup žalobce v řízení o starobní důchod. Příčinu vzniku této události spatřuje žalobce v tom, že na pokyn svého zaměstnavatele absolvoval v prosinci roku 1992 rekondiční pobyt, přičemž den před nástupem na rekondiční pobyt, a také v den po návratu z rekondičního pobytu zpět na pracoviště žalobce pracoval v preferované I. pracovní kategorii. Z těchto důvodů má za to, že by se mu měla doba rekondičního pobytu započíst jako doba výkonu práce v I. pracovní kategorii dle článku 3 směrnice č. 3/1989 Federálního ministerstva paliv a energetiky. Považuje za „nepřijatelné“, aby mu nesprávně vedené výkazy „znemožňovaly požádat o předčasný starobní důchod“. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.2.2012 č.j. 62 C 62/2011-36 rozhodl, že žalovaný je povinen vystavit žalobci písemné potvrzení podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. obsahující v části „zda trvalo zařazení v I. kategorii k 31.12.1992 ve smyslu zák. 235/1992 Sb.“ poznámku „ano“ a že je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12.000,62 Kč k rukám zástupce žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že v řízení bylo svědeckou výpovědí prokázáno, že žalobce v prosinci 1992 absolvoval rekondiční pobyt, přičemž v souladu s běžnou praxí zavedenou u žalované jak před nástupem na tento rekondiční pobyt, tak i po jeho ukončení fáral pod zem, a proto mu má být v souladu s článkem 3 bod I směrnice č. 3/1989 Federálního ministerstva paliv a energetiky doba rekondičního pobytu započítána do doby výkonu zaměstnání v preferované I. pracovní kategorii. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8.10.2012 č.j. 16 Co 230/2012-60 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.000,- Kč, a vyslovil, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Okresní správě sociálního zabezpečení v Karviné. Odvolací soud poukázal na ustanovení § 38 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., podle něhož, nesouhlasí-li občan se zápisem zaměstnavatele v evidenčním listu a zaměstnavatel na žádost občana evidenční list včetně jeho stejnopisu neopraví, může občan požádat okresní správu sociálního zabezpečení příslušnou podle § 39 odst. 1 do 30 dnů ode dne převzetí evidenčního listu, aby tento spor rozhodla. Nesouhlasil-li žalobce s obsahem potvrzení vydaného podle ustanovení § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., měl se obrátit stejně, jako v případě nesouhlasu s obsahem evidenčního listu na okresní správu sociálního zabezpečení a tam žádat o provedení opravy „tak, jak žádal u soudu“. Protože o správnost či nesprávnosti potvrzení, resp. údajů uvedených v evidenčním listu, rozhodují jiné orgány než soudy a kdy pravomoc je jednou z podmínek řízení, odvolací soud proto „neshledal pravomoc k tomuto řízení“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že postup odvolacího soudu je „neopodstatněný a nekoresponduje s právem platným v době, kdy předmětné potvrzení o zařazení do pracovní kategorie bylo vydáno“, neboť v roce 1992 „nebylo známo pravidlo“ vyplývající z ustanovení § 38 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb. Žalobce nesouhlasí s názorem soudu v otázce pravomoci jiného orgánu než soudu k řešení otázky potvrzení vydaného podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., a „rozhodně nemohla být pravomoc obecných soudů vyloučena jakousi směrnicí FMPE č. 3/1989 Sb., která nebyla závazným právním předpisem a nemohla přivodit následky v podobě změny pravomocí obecného soudu“. Zdůraznil, že nelze zaměňovat evidenční list s potvrzením o zařazení do pracovní kategorie, neboť v tomto případě se žalobce nemusel řídit ustanoveními zákona č. 582/1991 Sb., ani nařízením vlády č. 363/2009 Sb., neboť tyto upravují otázku evidenčních listů, které nejsou předmětem žaloby. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V posuzované věci se žalobce domáhá po žalované „vystavení písemného potvrzení podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., obsahující v části „zda trvalo zařazení v I. kat. k 31.12.1992 ve smyslu zákona č. 235/1992 Sb. poznámku ANO“, protože nesouhlasil s „potvrzením vydaným podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb.“, v němž žalovaná uvedla v uvedené části poznámku NE. Pro posouzení věci je tedy především významné, jak správně uvažoval odvolací soud, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou o splnění povinnosti dána pravomoc soudu. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném ke dni podání žaloby) v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Důchodové pojištění pro případ stáří, invalidity a úmrtí živitele představuje součást sociálního zabezpečení (srov. § 2 zákona č. 582/1991 Sb.), které provádí orgány státní správy – orgány sociálního zabezpečení (srov. § 3 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.). Vzájemné vztahy účastníků se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na uložení povinnosti vydat písemné potvrzení procesně uplatnil, neboť žaloba o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování ná