21 Cdo 1851/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1851/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 12. 2016 Spisová značka:21 Cdo 1851/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1851.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Pracovní poměr Dotčené předpisy:čl. 9 odst. 1 předpisu č. 2/1993Sb. § 2 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 2. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.3.2017I.ÚS 743/17JUDr. David Uhlířodmítnuto25.4.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1851/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 1096/19, proti žalované Technické služby VM s.r.o. se sídlem ve Velkém Meziříčí, Karlov č. 1398/54, IČO 25509659, zastoupené JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bezručova č. 81/17a, o 16.348,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 119/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2015 č.j. 15 Co 182/2015-142, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Holuba, advokáta se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 1096/19. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 11.4.2014 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 16.348,- Kč se "zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5% p.a. od 9.7.2012 do zaplacení". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla ode dne 1.4.2009 vedena jako uchazečka o zaměstnání u Úřadu práce ČR - Krajské pobočky v Jihlavě, kontaktního pracoviště Velké Meziříčí (dále jen "Úřadu práce"), a že na základě smlouvy o výkonu veřejné služby ze dne 3.4.2012 č.j. MPSV-UP/36781/12/AIS-VSL, uzavřené mezi žalobkyní a Úřadem práce, a Plánu výkonu veřejné služby ze dne 3.4.2012, vydaného podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, a zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (v té době účinných zněních) byla žalobkyně v období od 10.4. do 9.7.2012 Úřadem práce zařazena k výkonu veřejné služby u žalované. Žalobkyně v uvedeném období u žalované odpracovala podle své evidence nejméně 244 hodin. Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 27.11.2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12, který byl publikován pod č. 437/2012 Sb., bylo zrušeno ustanovení § 30 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti, podle kterého bylo možno vyřadit uchazeče o zaměstnání z evidence úřadu práce z důvodu odmítnutí výkonu veřejné služby; podle žalobkyně je třeba za protiústavní pokládat i smlouvu o výkonu veřejné služby ze dne 3.4.2012. Jelikož se vztah mezi žalobkyní a žalovanou řídil smlouvou, která "ani neměla založit právní vztah", výkon práce žalobkyní pro žalovanou představoval plnění bez právního důvodu a došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobkyně. Pro případ, že by plnění žalobkyně nebylo bez právního důvodu (například z důvodu, že by nález Ústavního soudu neměl retroaktivní účinky), má žalobkyně za to, že má nárok na kompenzaci od žalované, když "ochrana práv a zájmů občanů poskytovaná Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod má bezesporu přednost před aplikací veřejnoprávních předpisů, které kladou nároky na občany". Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 6.3.2015 č.j. 12 C 119/2014-110 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 16.348,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% p.a. od 25.3.2014 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši 7,5% p.a. z částky 16.348,- Kč od 9.7.2012 do 24.3.2014 a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 24.494,59 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Holuba a že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na soudním poplatku 1.000,- Kč. Soud prvního stupně předně dovodil, že žalobkyně vykonávala veřejnou službu pro žalovanou, že to byla výlučně žalovaná, která měla z práce žalobkyně prospěch, a že tedy je žalovaná v projednávané věci "pasivně legitimována". Vzhledem k tomu, že žalobkyně vykonávala na základě smlouvy o výkonu veřejné služby pro žalovanou práci podle jejích pokynů, že žalovaná se zavázala při sjednání rozsahu pracovní doby, doby odpočinku, podmínek pro zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práce dodržovat pracovněprávní předpisy, uzavřít pojistnou smlouvu kryjící odpovědnost za škodu způsobenou na majetku či zdraví způsobenou žalobkyní nebo žalobkyni, že žalovaná zajistila proškolení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany, že žalovaná "zadávala práci" žalobkyni, vedla evidenci její docházky a pracovní doby, vedla evidenci o časovém objemu a místním určení vykonávaných prací, vedla evidenci počtu odpracovaných hodin a záznam o hodnocení výkonu veřejné služby žalobkyní, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně pro žalovanou vykonávala práce v závislé činnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce a čl. 9 odst. 1 Listiny a že za vykonanou práci náleží žalobkyni odměna; v opačném případě by šlo o výkon nucené práce. Žalobkyně poskytla žalované plnění (výkon práce) na základě neplatného právního úkonu (smlouvy o výkonu veřejné služby) a žalovaná je povinna žalobkyni vydat to, oč se bezdůvodně obohatila. I když derogační účinky nálezu Ústavního soudu působí podle ustanovení § 70 zákona o Ústavním soudu pouze "pro futuro", soud prvního stupně s odkazem na tzv. Radbruchovu formuli a judikaturu Ústavního soudu "naznal, že v daném případě musí zákon ustoupit spravedlnosti". K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.12.2015 č.j. 15 Co 182/2015-142 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.378,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Holuba. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že došlo k zásahu do ústavně garantovaných základních práv žalobkyně značné intenzity (nuceným výkonem práce bez nároku na spravedlivou odměnu), a že proto soud prvního stupně správně aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 27.11.2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12. Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaná je ve věci pasivně legitimovaná, protože mezi žalobkyní a žalovanou vznikl "vztah obdobný faktickému pracovnímu poměru", a že činnosti vykonávané žalobkyní pro žalovanou představují plnění z neplatného právního úkonu, neboť "zaměstnavatel přijal od fyzické osoby plnění spočívající ve výkonu její práce". Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně také v otázce výše bezdůvodného obohacení, když bylo prokázáno, že žalobkyně odpracovala u žalované 244 hodin. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že ve sporu není pasivně legitimovaná, neboť se "jedná o veřejnoprávní vztah mezi žalobkyní a krajskou pobočkou úřadu práce a nikoliv o pracovněprávní vztah mezi žalobkyní a žalovanou". Žalovaná byla totiž na základě Dodatku č. 1 ze dne 27.2.2012 k mandátní smlouvě ze dne 1.7.2009, který uzavřela s městem Velké Meziříčí, zavázána jménem města Velké Meziříčí a na jeho účet koordinovat výkon činnosti veřejné služby a město Velké Meziříčí zavázalo žalovanou uzavřít s Úřadem práce "předem jimi obsahově odsouhlasenou smlouvu o organizaci veřejné služby". Žalovaná proto nemohla od žalobkyně "přijmout její vykonanou práci" a nemohla se tudíž na její úkor bezdůvodně obohatit. Žalovaná dále namítá, že její majetek se "nikterak nezvětšil", když prospěch z práce vykonavatelů veřejné služby měla vždy obec. Žalovaná nesouhlasí ani se závěry soudů o retroaktivním působení nálezu Ústavního soudu ČR, když podle žalované Ústavní soud nezrušil veřejnou službu, která i nadále zůstává právní formou výkonu činnosti za podmínek uvedených v ustanovení § 18a zákona č. 111/2006 Sb., ale pouze sankci v podobě vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence, kdyby veřejnou službu uchazeč odmítnul. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Mezi žalobkyní a žalovanou vznikl na základě "protiústavního institutu veřejné služby faktický pracovní vztah", a je tedy dána pasivní věcná legitimace žalo