21 Cdo 1851/2016 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1851/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 1096/19, proti žalované Technické služby VM s.r.o. se sídlem ve Velkém Meziříčí, Karlov č. 1398/54, IČO 25509659, zastoupené JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bezručova č. 81/17a, o 16.348,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 119/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2015 č.j. 15 Co 182/2015-142, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Holuba, advokáta se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 1096/19. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 11.4.2014 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 16.348,- Kč se "zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5% p.a. od 9.7.2012 do zaplacení". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla ode dne 1.4.2009 vedena jako uchazečka o zaměstnání u Úřadu práce ČR - Krajské pobočky v Jihlavě, kontaktního pracoviště Velké Meziříčí (dále jen "Úřadu práce"), a že na základě smlouvy o výkonu veřejné služby ze dne 3.4.2012 č.j. MPSV-UP/36781/12/AIS-VSL, uzavřené mezi žalobkyní a Úřadem práce, a Plánu výkonu veřejné služby ze dne 3.4.2012, vydaného podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, a zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (v té době účinných zněních) byla žalobkyně v období od 10.4. do 9.7.2012 Úřadem práce zařazena k výkonu veřejné služby u žalované. Žalobkyně v uvedeném období u žalované odpracovala podle své evidence nejméně 244 hodin. Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 27.11.2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12, který byl publikován pod č. 437/2012 Sb., bylo zrušeno ustanovení § 30 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti, podle kterého bylo možno vyřadit uchazeče o zaměstnání z evidence úřadu práce z důvodu odmítnutí výkonu veřejné služby; podle žalobkyně je třeba za protiústavní pokládat i smlouvu o výkonu veřejné služby ze dne 3.4.2012. Jelikož se vztah mezi žalobkyní a žalovanou řídil smlouvou, která "ani neměla založit právní vztah", výkon práce žalobkyní pro žalovanou představoval plnění bez právního důvodu a došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobkyně. Pro případ, že by plnění žalobkyně nebylo bez právního důvodu (například z důvodu, že by nález Ústavního soudu neměl retroaktivní účinky), má žalobkyně za to, že má nárok na kompenzaci od žalované, když "ochrana práv a zájmů občanů poskytovaná Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod má bezesporu přednost před aplikací veřejnoprávních předpisů, které kladou nároky na občany". Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 6.3.2015 č.j. 12 C 119/2014-110 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 16.348,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% p.a. od 25.3.2014 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši 7,5% p.a. z částky 16.348,- Kč od 9.7.2012 do 24.3.2014 a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 24.494,59 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Holuba a že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na soudním poplatku 1.000,- Kč. Soud prvního stupně předně dovodil, že žalobkyně vykonávala veřejnou službu pro žalovanou, že to byla výlučně žalovaná, která měla z práce žalobkyně prospěch, a že tedy je žalovaná v projednávané věci "pasivně legitimována". Vzhledem k tomu, že žalobkyně vykonávala na základě smlouvy o výkonu veřejné služby pro žalovanou práci podle jejích pokynů, že žalovaná se zavázala při sjednání rozsahu pracovní doby, doby odpočinku, podmínek pro zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práce dodržovat pracovněprávní předpisy, uzavřít pojistnou smlouvu kryjící odpovědnost za škodu způsobenou na majetku či zdraví způsobenou žalobkyní nebo žalobkyni, že žalovaná zajistila proškolení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany, že žalovaná "zadávala práci" žalobkyni, vedla evidenci její docházky a pracovní doby, vedla evidenci o časovém objemu a místním určení vykonávaných prací, vedla evidenci počtu odpracovaných hodin a záznam o hodnocení výkonu veřejné služby žalobkyní, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně pro žalovanou vykonávala práce v závislé činnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce a čl. 9 odst. 1 Listiny a že za vykonanou práci náleží žalobkyni odměna; v opačném případě by šlo o výkon nucené práce. Žalobkyně poskytla žalované plnění (výkon práce) na základě neplatného právního úkonu (smlouvy o výkonu veřejné služby) a žalovaná je povinna žalobkyni vydat to, oč se bezdůvodně obohatila. I když derogační účinky nálezu Ústavního soudu působí podle ustanovení § 70 zákona o Ústavním soudu pouze "pro futuro", soud prvního stupně s odkazem na tzv. Radbruchovu formuli a judikaturu Ústavního soudu "naznal, že v daném případě musí zákon ustoupit spravedlnosti". K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.12.2015 č.j. 15 Co 182/2015-142 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.378,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Holuba. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že došlo k zásahu do ústavně garantovaných základních práv žalobkyně značné intenzity (nuceným výkonem práce bez nároku na spravedlivou odměnu), a že proto soud prvního stupně správně aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 27.11.2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12. Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaná je ve věci pasivně legitimovaná, protože mezi žalobkyní a žalovanou vznikl "vztah obdobný faktickému pracovnímu poměru", a že činnosti vykonávané žalobkyní pro žalovanou představují plnění z neplatného právního úkonu, neboť "zaměstnavatel přijal od fyzické osoby plnění spočívající ve výkonu její práce". Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně také v otázce výše bezdůvodného obohacení, když bylo prokázáno, že žalobkyně odpracovala u žalované 244 hodin. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že ve sporu není pasivně legitimovaná, neboť se "jedná o veřejnoprávní vztah mezi žalobkyní a krajskou pobočkou úřadu práce a nikoliv o pracovněprávní vztah mezi žalobkyní a žalovanou". Žalovaná byla totiž na základě Dodatku č. 1 ze dne 27.2.2012 k mandátní smlouvě ze dne 1.7.2009, který uzavřela s městem Velké Meziříčí, zavázána jménem města Velké Meziříčí a na jeho účet koordinovat výkon činnosti veřejné služby a město Velké Meziříčí zavázalo žalovanou uzavřít s Úřadem práce "předem jimi obsahově odsouhlasenou smlouvu o organizaci veřejné služby". Žalovaná proto nemohla od žalobkyně "přijmout její vykonanou práci" a nemohla se tudíž na její úkor bezdůvodně obohatit. Žalovaná dále namítá, že její majetek se "nikterak nezvětšil", když prospěch z práce vykonavatelů veřejné služby měla vždy obec. Žalovaná nesouhlasí ani se závěry soudů o retroaktivním působení nálezu Ústavního soudu ČR, když podle žalované Ústavní soud nezrušil veřejnou službu, která i nadále zůstává právní formou výkonu činnosti za podmínek uvedených v ustanovení § 18a zákona č. 111/2006 Sb., ale pouze sankci v podobě vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence, kdyby veřejnou službu uchazeč odmítnul. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Mezi žalobkyní a žalovanou vznikl na základě "protiústavního institutu veřejné služby faktický pracovní vztah", a je tedy dána pasivní věcná legitimace žalované. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla veřejnou službu nucena vykonávat pod pohrůžkou sankce a bez nároku na odměnu, došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, který byl natolik intenzivní, že je možno prolomit zákaz retroaktivního působení nálezu Ústavního soudu; žalovaná proto musí vydat, oč se bezdůvodně obohatila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodován