21 Cdo 1898/2014 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1898/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 8. 2016 Spisová značka:21 Cdo 1898/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1898.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Určení otcovství Znalecký posudek Dotčené předpisy:čl. 54 odst. 1 zák. o rod. čl. 54 odst. 2 zák. o rod. čl. 127 o. s. ř. čl. 132 o. s. ř. čl. 40 předpisu č. 97/1963Sb. čl. 23 předpisu č. 97/1963Sb. čl. 11 předpisu č. 129/1976Sb. čl. 12 předpisu č. 129/1976Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 11. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1898/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené JUDr. Marcelou Šonkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 342, proti žalovaným 1) F. J. S., zastoupenému JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, 2) nezletilé N. K., zastoupené Městskou částí Praha 4, se sídlem Úřadu městské části v Praze 4, Antala Staška č. 2059/80b, o určení otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 127/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2014 č.j. 19 Co 409/2013-578, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 2013 č. j. 16 C 127/2004-364 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhala určení, že žalovaný 1) je otcem nezletilé žalované 2) a rozhodnutí o svěření nezletilé do výchovy matky a určení výživného žalovanému 1). Žalobu odůvodnila tvrzením, že v době rozhodné pro početí žalované 2) měla intimní styky výhradně se žalovaným 1). Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15.1.2009 č.j. 16 C 127/2004-269 žalobu na určení otcovství zamítl, neboť měl otcovství žalovaného 1) k žalované 2) za vyloučené na základě provedené genetické zkoušky, poté, co žalovaný 1) se v Argentině dobrovolně dostavil k znalci podle své volby a odebraný vzorek DNA byl následně zaslán znalci do České republiky. K odvolání žalobkyně byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13.5.2009 č.j. 19 Co 167/2009-295. Odvolací soud zavázal soud prvního stupně vypracováním revizního znaleckého posudku, jemuž bude předcházet dožádání příslušnému justičnímu orgánu v Argentině v souladu s Haagskou úmluvou o provádění důkazů v cizině v občanských a obchodních věcech ze dne 18. 3. 1970 uveřejněnou pod vyhl. č. 129/1976 Sb. (dále jen „Haagská úmluva“) aniž by žalovaný 1) měl možnost výběru konkrétního specializovaného pracoviště. Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 30. 7. 2013 č. j. 16 C 127/2004-364 žalobu na určení otcovství zamítl a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) se žalovanému 1) „právo na náhradu nákladů soudního řízení nepřiznává“, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) účastníci „nemají právo na náhradu nákladů soudního řízení“ a že náklady svědečného 1.159,- Kč a znalečného 21.855,- Kč „nese Česká republika“. Revizní znalecký posudek však ve věci vypracován nebyl, neboť argentinským justičním orgánům se přes četné pokusy nepodařilo zajistit vzorek DNA žalovaného 1) a soud prvního stupně proto po čtyřech letech probíhajícího dožádání od dalšího zjišťování pobytu a zajištění vzorku DNA pro „reálně očekávatelnou bezúspěšnost“ upustil. Soud prvního stupně proto původní znalecký posudek „a to se všemi okolnostmi, jež tento důkaz provázejí“ hodnotil stejně, jako jiné v řízení provedené důkazy, neboť „skutečnost, že tento důkaz nebyl získán zcela v souladu s instrukcí Ministerstva spravedlnosti ČR č. 56/2004-MO-J ještě bez dalšího nemůže znamenat automatickou nevěrohodnost tohoto důkazu“ s výsledkem, že otcovství žalovaného 1) k žalované 2) není prokázáno. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.1.2014 č.j. 19 Co 409/2013-578 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) náklady odvolacího řízení ve výši 3.993,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Václava Vlka a žalované 2) nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud „pro stručnost“ odkázal na „zcela vyčerpávající písemné odůvodnění rozhodnutí“ a „pro úplnost“ doplnil, že, i když vzorek krve nebyl pořízen v souladu s instrukcí Ministerstva spravedlnosti, „nelze na něj a jeho následné vyhodnocení odborným pracovištěm v ČR hledět, jako kdyby neexistoval“. Takový důkaz je třeba posoudit jako důkaz listinou a vyhodnotit jej v souvislosti s ostatními zjištěnými skutečnostmi podle ustanovení § 132 o.s.ř. Tento důkaz pak „korespondoval“ se zjištěním, že žalobkyně v rozhodné době pro početí dítěte žila s jiným mužem. Odvolací soud uzavřel, že sama skutečnost, že se nepodařilo doručit žalovanému 1) předvolání argentinského soudu k novému odběru vzorku DNA a zjistit jeho současný faktický pobyt v Argentině, není pro posouzení existujících a možných zjištění podstatná. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Za dosud neřešenou právní otázku považuje, jednak a) zda pro vyloučení otcovství na základě výsledků srovnávací analýzy DNA je třeba vždy provést důkaz znaleckým posudkem, nebo zda postačí listinný důkaz nebo jiný důkazní prostředek a b) zda znalecký posudek, který je „procesně nepoužitelný“ proto, že podklady pro takový posudek nebyly opatřeny v souladu s právními předpisy, lze považovat za listinný důkaz, který může být podkladem pro rozhodnutí soudu. Dovolatelka má za to, že vyloučení otcovství na základě srovnávací analýzy DNA je natolik složitou a odborně náročnou otázkou, že vylučuje, aby namísto znalce z oboru zdravotnictví, odvětví genetika, se soud spokojil s odborným vyjádřením orgánu veřejné moci, tedy listinným důkazem, anebo dokonce jiným důkazním prostředkem. Namítá, že znalecký posudek, z něhož soudy vycházely, byl pro řízení nepoužitelný, neboť byl pořízen v rozporu se závazným způsobem stanoveným právním řádem (Haagskou úmluvou a instrukcí Ministerstva spravedlnosti) pro tento druh důkazního prostředku. Pro závěr, že znalecký posudek v řízení neobstojí tak svědčí i to, že jej nelze považovat za věrohodný a zákonný. Dovolatelka připouští, že znalecký posudek, který z určitých důvodů (nikoliv však pro jeho nezákonnost) nelze použít jako znalecký posudek, může být k důkazu čten jako listina. Tak je tomu ale například tehdy, kdy absentuje poučení znalce, kdy znalecký posudek byl zpracován pro účely jiného řízení. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný 1) ve vyjádření k žalobě pouze stručně uvedl, že soudy postupovaly v souladu se zákonem a znalecký posudek, k jehož vypracování žalovaný 1) vyvinul veškerou potřebnou součinnost, byl získán v souladu se zákonem. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda v řízení o popření otcovství lze nahradit revizní znalecký posudek původním znaleckým posudkem vylučujícím otcovství muže, jen proto, že vypracování revizního znaleckého posudku brání nedostatek součinnosti justičních orgánů jiného státu. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanoven