Nejvyšší soud 21 Cdo 1925/2026 – Soudní prodej zástavy

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 2. 2026, č. j. 21 Co 27/2026-122, změnil usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 10. 2025, č. j. 8 C 16/2020-111, kterým tento soud rozhodl, že se řízení přerušuje do pravomocného skončení řízení o stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva (zaslané dne 1. 8. 2025) týkající se řízení 4 C 214/2001, 16 Co 5/2023, 29 Cdo 2757/2023, tak, že se řízení nepřerušuje. V odůvodnění uvedl, že přerušit řízení je fakultativní možností soudu, že k přerušení přistupuje soud pouze výjimečně, zásadním hlediskem je hospodárnost řízení a že vzhledem k délce řízení a s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nemohou mít přímý kasační účinek, není přerušení řízení odůvodněno, naopak by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti.

Proti usnesení odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena, případně má být posouzena jinak, a to „zda lze řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu přerušit i tehdy, jestliže u ESLP probíhá řízení o stížnosti proti pravomocně skončeným vnitrostátním řízením, jejichž výsledek tvoří rozhodný podklad pro posouzení předběžné otázky v navazujícím civilním řízení, a jestliže případné vyhovění stížnosti může založit procesní postup směřující k prolomení účinků těchto rozhodnutí prostřednictvím obnovy řízení před Ústavním soudem podle § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.“ K této otázce uvedla, že rozhodnutí ESLP nemá přímý kasační účinek, že ale český právní řád počítá s návaznými procesními důsledky, neboť může být otevřena cesta k obnově řízení před Ústavním soudem. Dále uvedla, že odvolací soud se při výkladu § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť se nevypořádal s následky (komplikace, další náklady a neúčelné řetězení řízení, jakož i mimořádně tíživé a těžko odčinitelné následky v majetkové sféře dovolatelky), které může mít pokračování v řízení. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Zástavní dlužnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání ve vztahu k dovolatelkou vytyčeným otázkám není přípustné, neboť se odvolací soud při jejich řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

V nyní projednávané věci je procesní průběh následující. Návrhem ze dne 21. 2. 2020 se zástavní věřitelka domáhala nařízení soudního prodeje zástavy nemovitých věcí tam specifikovaných ve vlastnictví zástavní dlužnice k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky v celkové výši 14 640 013 Kč a zákazu zcizení těchto nemovitých věcí. Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 30. 5. 2022, č. j. 8 C 16/2020-67, řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 214/2001, v němž byla řešena otázka existence zástavního práva. V řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 214/2001 byl pravomocně zamítnut návrh zástavní věřitelky na určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem (dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2757/2023, odmítnuto, ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. IV. ÚS 506/25, též odmítnuta). Následně zástavní věřitelka podala stížnost k ESLP, ve které namítla, že v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 214/2001 došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.

Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k problematice aplikace ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. lze vyvodit následující závěry (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2026, č. j. 21 Cdo 714/2026):

Důvody k přerušení řízení jsou podle ustálené judikatury soudů dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, uveřejněný pod č. 169/2011 v časopise Soudní judikatura).

K otázce přezkumné činnosti dovolacího soudu ve vztahu k právním normám s relativně neurčitou hypotézou je dovolací soud ustálen v závěru, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by o přerušení řízení bylo rozhodnuto na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit, či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016, nebo ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1889/2024).

Dovolací soud se proto zabýval tím, zda je závěr odvolacího soudu, že řízení u ESLP není s ohledem na průběh sporu a délku řízení a na význam rozhodnutí ESLP pro rozhodnutí v nyní posuzované věci důvodem pro přerušení řízení, zjevně nepřiměřený a dospěl k závěru, že nikoliv. Odvolací soud vzal v úvahu relevantní skutečnosti, odůvodněně poměřoval zájem na hospodárnosti řízení, přičemž vzal v potaz délku a průběh řízení, které bylo zahájeno na začátku roku 2020 (22. 2.) a do dnešního dne neproběhlo žádné jednání ani rozhodnutí ve věci samé, když od 30. 5. 2022 bylo řízení přerušeno (do usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 3. 2025, č. j. 8 C 16/2020-83), neboť probíhalo řízení sp. zn. 4 C 214/2001. V uvedeném řízení byly vyčerpány všechny řádné i mimořádné opravné prostředky, včetně ústavní stížnosti. Odvolací soud zohlednil rovněž možné dopady řízení o stížnosti zástavní věřitelky podané k ESLP, kdy rozhodnutí ESPL nemá přímý dopad na nyní projednávanou věc, nemá kasační účinek a případně by zakládalo pouze nárok zástavní věřitelky na odškodnění. Důsledkem by mohlo být, jak tvrdí dovolatelka, řízení o obnově řízení u Ústavního soudu, nicméně ve vztahu k nyní projednávané věci jde o příliš mnoho podmínek, za nichž by mohla mít podaná stížnost u ESLP význam pro rozhodnutí soudu, zároveň by i v takovém případě došlo k neúměrnému zdržení nyní projednávané věci. Tvrzení dovolatelky, že „bude-li ve věci dále pokračováno až k jejich zpeněžení, vzniká reálné riziko, že výtěžek bude rozdělen, spotřebován nebo jinak vyveden“, není nikterak dále vysvětleno ani podloženo, naopak je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že v předchozím řízení všechny soudy dospěly k závěru, že zástavní právo k předmětným nemovitostem zaniklo. S přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem dovolací soud uzavírá, že úvaha odvolacího soudu o nepřerušení řízení není zjevně nepřiměřená.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavní věřitelky podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.