21 Cdo 1947/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1947/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 8. 2018 Spisová značka:21 Cdo 1947/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1947.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mzda (a jiné obdobné příjmy) Soudci Ústavní soud Dotčené předpisy:§ 3b odst. 1 předpisu č. 236/1995Sb. ve znění od 01.01.2011 § 3b odst. 2 předpisu č. 236/1995Sb. ve znění od 01.01.2011 § 3 odst. 3 předpisu č. 236/1995Sb. ve znění od 01.01.2011 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 11. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1947/2018-151 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně A. P., proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8, se sídlem v Praze 10, ul. 28. pluku č. 1533/29b, IČO 00024457, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o 258.739,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 43/2014 a 26 C 159/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017 č. j. 30 Co 221/2017-91 takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobami (podanými dne 11.2.2014 a 5.6.2014, vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 43/2014 a 26 C 159/2014) domáhala (po změnách provedených se souhlasem soudu), aby jí žalovaná zaplatila na doplatku platu za leden až prosinec 2011 celkem 258.739,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobách specifikovala. Žaloby odůvodnila zejména tím, že dne 22.1.2003 byla jmenována soudkyní a od téhož dne byla přidělena k výkonu funkce soudce k Obvodnímu soudu pro Prahu 8. V souvislosti se změnou zákona č. 236/1995 Sb., provedenou zákonem č. 425/2010 Sb., došlo k platovým restrikcím vůči soudcům, spočívajícím s účinností od 1.1.2011 ve stanovení platové základny soudců na rok 2011 ve výši 54.005,- Kč, snížení náhrady výdajů v důsledku takto stanovené platové základny a trvalé změně násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře z trojnásobku na 2,5násobek. Dotčená zákonná ustanovení však byla Ústavním soudem zrušena, a proto žalobkyně požaduje doplatit rozdíl mezi skutečně vyplaceným platem a víceúčelovou paušální náhradou výdajů za rok 2011 a platem a víceúčelovou paušální náhradou výdajů, na které by jí vznikl nárok, nebýt zákona č. 425/2010 Sb., přičemž podle jejího názoru je navíc třeba při výpočtu platové základny soudce vycházet z ukazatele Českého statistického úřadu „Průměrná měsíční hrubá mzda - přepočtené počty“. Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, co usnesením ze dne 13.7.2015 č. j. 26 C 43/2014-17 řízení o výše zmíněných žalobách žalobkyně spojil ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. 26 C 43/2014) rozsudkem ze dne 26.1.2017 č.j. 26 C 43/2014-52 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni celkem 55.689,- Kč, zamítl žalobu co do částky 203.050,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně akcentoval, že „platy soudců se staly předmětem opakovaného rozhodování Ústavního soudu“, přičemž v nálezu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 „pro soud vyplynulo“ (když „soud je názorem Ústavního soudu vázán“), že soudcům nepřísluší zpětné doplacení platů do trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře. V tomto směru je tedy uplatněný nárok žalobkyně neopodstatněný. Pro stanovení platu pro rok 2011 však Ministerstvo práce a sociálních věcí nevycházelo při výpočtu platové základny z průměrné měsíční hrubé mzdy „na přepočtené počty“, tedy nezohledňovalo, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnutou měsíční mzdu výkonem práce po plnou nebo jen po kratší pracovní dobu. Použilo tak podle názoru soudu prvního stupně nesprávný údaj a toto použití nesprávného údaje se promítlo v tom, že žalobkyně obdržela za rok 2011 plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů v nižší výši, než jí příslušelo. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.8.2017 č. j. 30 Co 221/2017-91 změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství vztahujícího se k přiznaným částkám tak, že se žalobkyni příslušenství v tomto rozsahu přiznává; jinak tento rozsudek v zamítaných výrocích o věci samé ohledně částky 203.050,- Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém se Ústavní soud k derogačním účinkům jeho nálezů ve věcech platů soudců vyjádřil tak, že zrušení příslušných ustanovení zákona („ve slovech 2,5násobek“) nevyvolává zpětné účinky, ale působí ex nunc, a že soudcům nepřísluší zpětné doplacení platu do trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře, a to i ve vztahu k roku 2011 s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13. Vzhledem k tomu, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu, včetně tzv. nosných důvodů rozhodnutí, jsou pro všechny orgány i osoby závazná, „také odvolací soud se cítí být tímto nálezem Ústavního soudu vázán“, přičemž „má za významné, jak o této otázce rozhodlo plénum, nikoli to, jaké byly disentní názory některých ústavních soudců“. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nemožnosti přiznat žalobkyni právo na dorovnání platu do úrovně trojnásobku a tomu odpovídajícímu doplatku víceúčelové paušální náhrady výdajů. Soudu prvního stupně vytkl pouze to, že „není žádného důvodu, pro který by nebylo možno žalobkyni přiznat úroky z prodlení z dlužného platu a náhrady“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podala žalobkyně dovolání. Po zevrubné rekapitulaci průběhu řízení namítala, že odvolací soud „nerespektoval“ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 a „rozhodl zcela opačně“. V citovaném rozhodnutí dovolací soud vyslovil názor, že platovými restrikcemi do platů soudců provedenými zákonem č. 425/2010 Sb., které byly zrušeny Ústavním soudem, došlo k zásahu do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, který by – kdyby žalobkyně podala ve stejné věci ústavní stížnost – odůvodňoval zrušení rozhodnutí obecných soudů, jimiž by její požadavky byly zamítnuty. S tímto závěrem se dovolatelka ztotožňuje a odvolává se na něj. Ústavní soud však v nálezu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 shledal, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 vykazuje znaky nepřípustné, ústavně nekonformní libovůle. Podle názoru Ústavního soudu sice zákonodárce ve věci platů soudců „dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem“, přesto však nelze připustit zpětné doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu z důvodu zklidnění celkové atmosféry a zachování důvěry soudní moci v očích veřejnosti a z důvodu velikosti finančních prostředků, které by musely být uvolněny z rozpočtu státu a mohly ohrozit jeho výkon. S názory přijatými většinou soudců Ústavního soudu (plénem) v citovaném nálezu dovolatelka nesouhlasí a naopak se ztotožňuje s odlišnými stanovisky soudců Ústavního soudu T. L. a K. Š., která v dovolání podrobně ocitovala. Dovolatelka vytkla Ústavnímu soudu, že v odůvodnění nálezu nijak nerozebírá, neanalyzuje ani nedokladuje údajnou krizovou atmosféru, která si vyžaduje upření práva soudcům na zpětné doplacení platů. Zdůraznila, že právo nelze jednotlivci upřít jen proto, aby byl „uklidněn dav a politici“. Závěry Ústavního soudu o atmosféře ve společnosti jsou „naprosto obecné, bez jakýchkoli detailů, kvantifikace či konkrétních údajů“, proto s nimi nelze nijak polemizovat a jsou tudíž prakticky nepřezkoumatelné. Podle názoru dovolatelky nelze argumentovat ani tím, že by to povinného „stálo příliš peněz“. To je „výzva všem dlužníkům, aby zkrátka nechali svůj dluh vlastní nečinností narůst do neúnosné výše a pak sdělili, že částka je již bohužel příliš vysoká a nic platit nebudou“. Ani v tomto směru Ústavní soud neprovádí žádný přezkoumatelný rozbor toho, jak by doplacení platů ohrozilo stát. Odmítnutí zpětného doplacení platů soudců je přitom odmítnutím spravedlnosti, a tedy porušením principu zákazu denegatio iustitiae. Ústavnímu soudu rovněž vytkla, že své argumenty „používá zcela nekonzistentně, dle aktuální potřeby