21 Cdo 1989/2023

Usnesením ze dne 12. 12. 2022, č. j. 12 C 360/2017-211, odmítl Obvodní soud pro Prahu 3 návrh na přerušení řízení, podaný zástavní dlužnicí 2).

K odvolání zástavní dlužnice 2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2023, č. j. 12 Co 8/2023-218, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Proti usnesení odvolacího soudu podala zástavní dlužnice 2) dovolání, ve kterém pouze namítla, že důvodem podání dovolání je „nesprávné právní posouzení věci jak odvolacím soudem, tak soudem I. stupně“, a navrhla, aby byla usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání (podání datované 20. 4. 2023, sepsané advokátem) bylo podáno tzv. blanketní formou, jelikož neobsahuje konkrétní důvod dovolání (k tomu srov. § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž určuje, že důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení).

Dovolatelka k vymezení dovolacího důvodu v předmětném podání pouze sdělila, že „podrobné dovolací důvody budou soudu zaslány ve lhůtě 1 týdne“.

Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Nebyl-li nedostatek podmínky uvedené v § 241 ani ve lhůtě určené ke splnění této podmínky odstraněn, předseda senátu soudu prvního stupně dovolací řízení zastaví.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněném pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, že tzv. blanketní dovolání může být doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen do uplynutí dovolací lhůty (jak ji vymezuje § 240 o. s. ř.). Dovolání, které nebylo o uvedené náležitosti doplněno v propadné (prekluzivní) lhůtě určené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítne podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., přičemž nemůže přihlížet ani k pozdějšímu doplnění dovolání.

Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jež se od v předchozím odstavci citovaného rozhodnutí liší (co do právní úpravy, z níž vychází) jen potud, že ustanovení § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. zahrnuje mezi vady, které činí dovolání nezpůsobilým věcného projednání, též nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, dále tím, že ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. ozřejmuje, co se rozumí vymezením důvodu dovolání, jakož i tím, že odmítnutí takového (vadného) dovolání se opírá o ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (nikoli o ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř.); srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 29 NSČR 56/2020.

V této věci bylo dovoláním napadené usnesení doručeno zástupci dovolatelky dne 20. 2. 2023, posledním dnem dovolací lhůty tak byl den 20. 4. 2023 [šlo o poslední den dvouměsíční lhůty (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)], do tohoto dne tak mohlo být nejpozději blanketní dovolání doplněno. Pakliže dovolatelka dovolání doplnila až podáním doručeným soudu prvního stupně dne 27. 4. 2023, učinila tak opožděně a dovolací soud k tomuto podání nemohl přihlédnout (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání zástavní dlužnice 2) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.

O povinnosti k náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, podle nichž je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).