21 Cdo 20/2006 – Nejvyšší soud

21 Cdo 20/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. H., zastoupeného  advokátkou, proti žalovanému D. Z. M & K s.r.o. o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 482/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. září 2005, č.j. 5 Co 1190/2005-622, takto: I.  Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný (do 8.1.1997 „D. V. –F s.r.o.“) zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.10.1996 do 31.12.2000 částku 399.567,- Kč a aby mu od 1.1.2001 platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 9.528,80 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v květnu 1974 utrpěl jako zaměstnanec národního podniku ČSAD Č. B., provozovna V., pracovní úraz, v důsledku něhož nemohl dále konat dosavadní práci řidiče nákladního automobilu. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.2.1981, č.j. 9 C 325/78-47 bylo uvedenému národnímu podniku uloženo, aby mu zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku 42.786,60 Kč a aby mu platil od 1.2.1981 „měsíční rentu“ 1.116,08 Kč. Tuto „rentu“ mu žalovaný (jako právní nástupce bývalého národního podniku) platil a částečně ji i „valorizoval“, od 1.10.1996 ji však zcela přestal žalobci poskytovat. Žalobce proto od tohoto data požaduje po žalovaném „rozdíl mezi valorizovaným výdělkem z roku 1973 a dosahovanými příjmy“, které představuje do 20.5.1998 jeho plný invalidní důchod (který mu byl přiznán od 1.5.1994) a poté jen částečný invalidní důchod, protože žalobce „nemůže najít zaměstnání“. Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 23.8.2004, č.j. 6 C 482/98-538 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Vycházel ze zjištění, že z původního odpovědného subjektu ČSAD n.p. Č. B. přešla veškerá práva a povinnosti (včetně práv a povinností k zaměstnancům podniku) na ČSAD s.p. Č. B., poté od 1.1.1991 na ČSAD V. s.p. (do něhož byl při jeho založení vložen majetek vyčleněné organizační jednotky ČSAD s.p. Č. B. - Dopravního závodu 209 V., kde žalobce pracoval), a nakonec v rámci privatizace ČSAD V. s.p. (po dvou neúspěšných pokusech o prodej privatizovaného majetku tohoto podniku) na obchodní společnost D. V. –F s.r.o. (žalovaného), kterou dne 12.12.1994 založil Fond národního majetku ČR a jako nepeněžitý vklad do ní vložil majetek ČSAD V. s.p. Protože „předmětem převodů (správně přechodů) závazků mezi jednotlivými subjekty jsou pouze závazky vždy ke stávajícím zaměstnancům v době jednotlivého převodu a nikoli závazky k bývalým zaměstnancům“, bylo podle názoru soudu prvního stupně „z tohoto pohledu nutné zkoumat, do kdy byl žalobce zaměstnancem některého z výše uvedených subjektů“. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobce „přestal být zaměstnancem jednoho z nástupců původního ČSAD n.p. Č. B. ke dni 31.8.1994“, tedy v době privatizace ČSAD V. s.p. Z toho je zřejmé, že pracovní poměr žalobce skončil ještě před založením žalovaného dne 12.12.1994 (žalobce k tomuto datu v privatizovaném podniku již nepracoval), a protože předmětný nárok ani nebyl „výslovně uveden v zakladatelské listině žalovaného v souladu s ust. § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb.“, soud prvního stupně dovodil, že „nedošlo k převodu (správně přechodu) práv z titulu náhrady škody z pracovního úrazu žalobce na subjekt D. V.-F s.r.o.“ (žalovaného), „a to ani přesto, že tento subjekt žalobci vyplácel pravidelnou měsíční rentu až do října 1996“; proto z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného „je nutno považovat nárok žalobce vůči žalovanému za neopodstatněný“. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15.12.2004, č.j. 5 Co 2569/2004-558 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že k přechodu práv a povinností z odpovědnosti za pracovní úraz žalobce došlo nejprve dne 13.12.1990, kdy „došlo k vydělení původního závodu 209 V. z ČSAD, národní podnik Č. B., a ke vzniku samostatného státního podniku ČSAD V.“; k tomuto dni žalobce u organizační jednotky – závodu V. pracoval (jeho pracovní poměr zanikl až v roce 1994), a proto „je nepochybné, že podle § 250 odst. 1 zák. práce (ve znění účinném ke dni 13.12.1990)  práva a povinnosti z pracovněprávní odpovědnosti vůči žalobci přešla na nově vzniklý státní podnik ČSAD V.“. Tento státní podnik - jak odvolací soud dále zdůraznil - byl poté „privatizován podle zákona č. 92/1991 Sb.“, a to dne 12.12.1994 založením společnosti D. V. –F s.r.o. (tj. žalovaného), do níž Fond národního majetku ČR (jako zakladatel) „vložil celý majetek státního podniku ČSAD V.“. Jelikož žalobce v této době „již měl pracovní poměr skončen (dnem 31.8.1994)“, a tedy již „nebyl zaměstnancem pracujícím v podniku ČSAD V., s.p.“, nemohla podle názoru odvolacího soudu „přejít na nabyvatele odpovědnost vůči žalobci (respektive práva a povinnosti z ní)  podle § 17 cit. zákona“. Protože se však v daném případě „privatizoval celý státní podnik ČSAD V., nikoliv jen jeho část“, přešel odpovědnostní závazek vůči žalobci „upínající se k podniku jako celku“ na nabyvatele – obchodní společnost D. V. –F s.r.o. (od 8.1.1997 „D. Z. M & K s.r.o.“) ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1992 Sb., „neboť jde o přechod závazků souvisejících s privatizovaným majetkem“. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný „je subjektem pasivně legitimovaným v tomto sporu, protože na něj přešla práva a povinnosti z odpovědnostního pracovněprávního vztahu vůči žalobci“. Okresní soud ve Strakonicích (poté, co připustil změnu - rozšíření žaloby o dalších 466.913,- Kč za období od 1.1.2001 do 31.1.2005) rozsudkem ze dne 14.2.2005, č.j. 6 C 482/98-591 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 866.479,- Kč a aby mu „počínaje dnem 1.2.2005 platil měsíční rentu ve výši 9.528,80 Kč“, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 194.101,50 Kč „k rukám zástupkyně žalobce“. Soud prvního stupně – jsa vázán právním názorem odvolacího soudu o pasivní legitimaci žalovaného v tomto sporu – zaměřil svůj další postup na „spornou“ otázku důvodnosti a výše uplatněného nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1.10.1996. Z výsledků doplněného dokazování dovodil, že „z příčin pracovního úrazu klesla u žalobce schopnost výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přičemž ve smyslu § 202 odst. 1 zák. práce došlo v souvislosti s přiznáním částečného invalidního důchodu v roce 1993, posléze přiznáním plného invalidního důchodu v roce 1994 a v roce 1998 přiznáním opětovně částečného invalidního důchodu u žalobce k podstatné změně poměrů, které jsou rozhodující pro určení výše náhrady škody, přičemž v žalovaném období od 1.10.1996 nastaly taktéž změny ve valorizaci“. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že „základ nároku žalobce jako poškozeného o změnu v úpravě jeho práv v souvislosti s vyplácením náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je dán“. Protože podle výpočtu soudu „za období od 1.10.1996 do 31.1.2005 tato náhrada představuje částku 866.476,- Kč, je žaloba důvodná jak co do základu, tak i co do výše“, včetně požadavku žalobce na placení „stálé měsíční renty“ od 1.2.2005 ve výši 9.528,80 Kč, neboť tato výše „odpovídá rozdílu“ mezi „valorizovaným“ výdělkem žalobce před vznikem škody a vypláceným důchodem. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9.9.2005, č.j. 5 Co 1190/2005-622 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že „žalovanému se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává“. Odvolací soud přisvědčil odvolacím námitkách žalovaného a oproti názoru, který vyslovil ve svém usnesení ze dne 15.12.2004, č.j. 5 Co 2569/2004-558, dospěl „ve světle závěrů judikatury Nejvyššího soudu“ k závěru, že v této věci nebyl privatizován celý státní podnik ČSAD V., ale jen jeho část, „protože došlo k vyjmutí části majetku tohoto podniku ve smyslu § 11 odst. 1 (druhá alternativa)“, když „zůstal stále jako existující státní podnik ČSAD V., který nebyl zrušen zakladatelem bez likvidace (první alternativa ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.)“. Zdůraznil, že podle výpisu z obchodního rejstříku státní podnik ČSAD V. v souvislosti s privatizací v roce 1994 nebyl zrušen (bez likvidace), nýbrž dále existoval, dnem 28.4.1999 vstoupil do likvidace, poté byl na jeho majetek usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 27.3.2002 prohlášen konkurz, který byl usnesením téhož soudu dne 30.1.2003 zrušen, a teprve dnem 28.5.2003 byl uvedený státní podnik z obchodního rejstříku vymazán. Z toho odvolací soud