21 Cdo 200/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 200/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 5. 2012 Spisová značka:21 Cdo 200/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.200.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odbory Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 o. s. ř. § 10 předpisu č. 2/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 5. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 200/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Unie orchestrálních hudebníků Karlovarského symfonického orchestru, sdružení se sídlem v Karlových Varech, Mlýnské nábřeží č. 5, IČO 63556847, zastoupené JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská č. 6, proti žalovanému Karlovarskému symfonickému orchestru, příspěvkové organizaci se sídlem v Karlových Varech, Husovo náměstí č. 270/2, IČO 63554585, o určení platnosti kolektivní smlouvy a o plnění závazků z kolektivní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 186/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. září 2010 č.j. 61 Co 369/2010-82, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „kolektivní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 29.1.2010 je platná“, a aby „žalovaný byl povinen se podle ní řídit do té doby, než bude uzavřena kolektivní smlouva jiná“, s tím, že „všechny dosavadní právní úkony učiněné v rozporu s dosavadní kolektivní smlouvu jsou neplatné“. Žalobu odůvodnila tím, že jako odborová organizace zastupující „převážnou většinu“ zaměstnanců žalovaného uzavřela „v dobré víře“ dne 29.1.2010 se žalovaným kolektivní smlouvu pro rok 2010, v níž v rámci úpravy vztahů mezi žalovaným (zaměstnavatelem) a žalobkyní (odborovou organizací) bylo v čl. VII. odst. 8 ujednáno, že „v případě snižování počtu zaměstnanců z organizačních důvodů stanoví zaměstnavatel se souhlasem odborové organizace objektivní kritéria pro výběr zaměstnanců z okruhu zaměstnanců se stejnou nebo nahraditelnou pracovní náplní, s nimiž bude pracovní poměr ukončen“. Žalovaný však svůj závazek vyplývající pro něj z uvedeného ujednání odmítl plnit a od března 2010 započal „v rozporu se zněním kolektivní smlouvy“ ve snižování úvazků jednotlivých zaměstnanců, z nichž dvěma byla dána výpověď z pracovního poměru z důvodu organizačních změn. V rámci jednání mezi smluvními stranami pak žalovaný „s úmyslem obejít odborové organizace“ při snižování úvazků zaměstnanců a v následném propouštění „zcela záměrně a účelově popřel platnost“ uzavřené kolektivní smlouvy s odůvodněním, že „ta je diskriminační“, jelikož nebyla podepsána i druhou odborovou organizací působící u žalovaného. Žalobkyně se domnívá, že za této situace „spor ohledně platnosti či neplatnosti kolektivní smlouvu může mít dopad na velký rozsah práv zaměstnanců zde zakotvených (nikoliv jen na rozvazování pracovních poměrů)“, a proto „i s ohledem na neúnosnost situace v rámci Karlovarského symfonického orchestru, má žalobkyně za to, že je zde naléhavá potřeba soudně posoudit platnost dotčené kolektivní smlouvy, a to v zájmu zachování právní jistoty všech zaměstnanců vůči zaměstnavateli“ a „nutnosti předejít případným dalším sporům, které mohou v této souvislosti vzniknout“. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 16.6.2010 č.j. 18 C 186/2010-72 řízení „v celém rozsahu“ zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně s poukazem na skutečnost, že „daná problematika je upravena z. č. 2/1991 Sb. v platném znění o kolektivním vyjednávání“ tím způsobem, že řešení tzv. kolektivních sporů probíhá nejprve před tzv. zprostředkovatelem a následně před rozhodcem, popř. krajským soudem, dospěl k závěru, že „pro toto řízení není soudem věcně příslušným“; proto řízení „v souladu s ustanovením § 103 a 104 odst. 1 o.s.ř.“ zastavil. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15.9.2010 č. j. 61 Co 369/2010-82 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že za situace, kdy se v daném případě „nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ust. § 7 odst. 1 o.s.ř.“, může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 3 o.s.ř.). Podle ustanovení § 23 odst. 5 zák. práce však postup při uzavírání kolektivní smlouvy, včetně řešení sporů mezi účastníky, upravuje zvláštní právní předpis, jímž je zákon č. 2/1991 Sb., který „upravuje práva a povinnosti smluvních stran v jednotlivých fázích procesu kolektivního vyjednávání, včetně případného řešení sporů před zprostředkovatelem, eventuelně rozhodcem, jakož i možnost vyhlásit stávku (výluku) jako krajní možnost ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy“. Proto podle názoru odvolacího soudu vzhledem k požadavku žalobkyně, „tak jak byl procesně uplatněn dle ust. § 80 písm. c) o.s.ř., s přihlédnutím ke skutkovým tvrzením žalobkyně uvedeným v žalobním návrhu, když není požadováno, aby bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 80 písm. b) o.s.ř. o splnění závazků kolektivní smlouvy, ze kterých vznikají nároky jednotlivých zaměstnanců, je namístě dospět k závěru, že předmětem přezkumu je postup při uzavírání kolektivní smlouvy a jedná se o kolektivní spor, tak jak má na mysli ust. § 10 zák. č. 2/1991 Sb.“, kdy „pravomoc soudu není dána“, nýbrž podle ustanovení § 11 odst. 1, 2 cit. zákona je na dohodě smluvních stran kolektivní smlouvy, aby si ve sporu zvolily zprostředkovatele, eventuelně rozhodce, který „naplňuje kvalifikační podmínky orgánu veřejné moci“. Protože nedostatek pravomoci soudu je „neodstranitelnou podmínkou řízení“, odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně „jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř.“ potvrdil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že „soud nemá pravomoc rozhodovat o platnosti či neplatnosti kolektivní smlouvy mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem“, a jeho postup označila „za nepřípustné odmítání spravedlnosti“. Podle jejího názoru lze výkladem zákona o kolektivním vyjednávání „dojít k závěru“, že kolektivními spory jsou „zejména veškeré spory vznikající před uzavřením kolektivní smlouvy, a dále pak spory o splnění jednotlivých závazků vyplývajících z kolektivní smlouvy, pokud se jich jedna ze stran dožaduje“. Dovozovala, že „rolí“ zprostředkovatele, eventuelně rozhodce „není věc právně posoudit, ale vlastní intervencí dosáhnout pokojného řešení sporů mezi stranami“, a že proto „na základě zákona o kolektivním vyjednávání není dána rozhodci pravomoc posuzovat a závazně určovat platnost či neplatnost již uzavřené kolektivní smlouvy“. Zdůraznila přitom, že jako strana kolektivní smlouvy „podala k soudu žalobu na určení platnosti kolektivní smlouvy a nikoliv žalobu v souvislosti s postupem uzavírání nové kolektivní smlouvy a jejího obsahu či týkající se povinnosti splnit porušení závazek vyplývající z této smlouvy“. Posouzení otázky platnosti předmětné kolektivní smlouvy dovolatelka považuje za „zcela zásadní z hlediska právní jistoty a předejití porušování této smlouvy do budoucna“, neboť „lze očekávat, že dojde k porušování závazků i v budoucnu, a to i závazků, ze kterých budou vznikat práva jednotlivým zaměstnancům“, a proto – jak dále zdůraznila - „závazné rozhodnutí ve věci má svůj význam rovněž pro samotné zaměstnance žalovaného“. Podle jejího názoru se „nejedná o klasický kolektivní spor dle zákona o kolektivním vyjednávání“, nýbrž jde situaci, kdy „s ohledem na v žalobě popsané jednání žalovaného vznikla naléhavá potřeba určit platnost kolektivní smlouvy“. Protože „pravomoc k určení platnosti či neplatnosti kterékoliv smlouvy (a to včetně smlouvy kolektivní) má s ohledem na ust. § 7 o.s.ř. ve spojení s § 80 písm. c) o.s.ř. pouze soud a nikoliv jiné orgány či osoby“, má dovolatelka „za to, že soud měl povinnost platnost či neplatnost předmětné kolektivní smlouvy posoudit, a to s ohledem na veškeré okolnosti případu a naléhavou potřebu postavit danou věc najisto“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a