21 Cdo 2009/2012 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2009/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2013 Spisová značka:21 Cdo 2009/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2009.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 20 písm. d) předpisu č. 256/1992Sb. ve znění do 31.05.2000 § 23 předpisu č. 256/1992Sb. ve znění do 31.05.2000 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 6. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2009/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. M. Š., proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 736/17, o 2.000.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 138/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011 č. j. 1 Co 153/2009-136, takto: Usnesení vrchního soudu a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009 č. j. 32 C 138/2006-111 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou dne 24. 3. 2000 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal (kromě dalších nároků), aby mu žalovaná bezplatně poskytla zprávu o všech informacích a osobních údajích, uchovávaných o něm ve všech informačních systémech provozovaných žalovanou, aby zlikvidovala všechny údaje o majetkových poměrech žalobce a údaje označující jej za „podnikatele a osobu, které bylo přiděleno daňové identifikační číslo“, povinnou podávat daňové přiznání k „dani z příjmů z podnikatelské činnosti“ a aby mu zaplatila „přiměřenou peněžní náhradu“ ve výši 2.000.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracovníci Finančního úřadu pro Prahu 5 „v šikanózním úmyslu pomstít se“ žalobci „za právní spory“ mezi tímto úřadem a žalobcem neoprávněně a „bez přiměřeného důvodu“ zjišťovali a shromažďovali „běžně nedostupné informace“ o žalobci a o jeho majetkových poměrech, že „podvodem“ žalobce označili za „podnikatele a osobu vyhýbající se plnění daňových povinností“ a zneužili těchto informací k „obvinění žalobce“ z údajného daňového úniku, že žalobci bránili v jeho právu nahlížet do spisů a odmítli mu poskytnout bezplatnou zprávu o všech informacích a osobních údajích týkajících se jeho osoby, že za umožnění nahlédnutí do všech spisů týkajících se žalobce a za „ovlivnění daňového řízení“ bylo po žalobci „požadováno pracovníkem Finančního úřadu pro Prahu 5 poskytnutí úplatku“ a že ani poté nebyly žalobci daňové spisy, které se ho týkaly, „zpřístupněny“. Městský soud v Praze – poté, co Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 15. 4. 2003 č. j. 4 C 481/2000-56 uvedenou věc vyloučil k samostatnému řízení a co usnesením ze dne 17. 5. 2006 č. j. 4 C 282/2003-50 z této věci vyloučil k samostatnému řízení věc „poskytnutí bezplatné zprávy o všech informacích a všech osobních údajích o osobě žalobce uchovávaných ve všech informačních systémech žalované a odstranění údajů o majetkových a osobních poměrech žalobce“, a poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 10. 2006 č. j. Ncp 2332/2006-59 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 282/2003, jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy, a co byla uvedená věc po právní moci tohoto usnesení postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze - usnesením ze dne 15. 1. 2009 č. j. 32 C 138/2006-111 rozhodl, že řízení se zastavuje, že věc bude po právní moci tohoto usnesení postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že projednávaná věc nespadá do pravomoci soudu, neboť dnem 1. 6. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých dalších zákonů, který zrušil zákon č. 256/1992 Sb., z něhož vychází nárok na zaplacení 2.000.000,- Kč uplatněný žalobcem, aniž by stanovil, že probíhající řízení ve věcech podle zákona č. 256/1992 Sb. se dokončí podle dosavadních předpisů, pravomoc soudů rozhodovat v těchto věcech „přešla“ na Úřad pro ochranu osobních údajů. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2011 č. j. 1 Co 153/2009-136 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nabytím účinnosti zákona č. 101/2000 Sb. pozbyly soudy pravomoc rozhodovat ve věcech upravených do té doby zákonem č. 256/1992 Sb. a že tato pravomoc „přešla“ na Úřad pro ochranu osobních údajů. Vyslovil názor, že nárok uplatněný v žalobě „odpovídá“ nároku podle ustanovení § 21 odst. 2 písm. d) zákona č. 101/2000 Sb. ve znění před jeho novelou provedenou s účinností od 26. 7. 2004 zákonem č. 439/2004 Sb. a že „posouzení dané věci“ je i po nabytí účinnosti této novely v pravomoci Úřadu pro ochranu osobních údajů, neboť podle ustanovení čl. II. bodu 3 zákona č. 439/2004 Sb. řízení zahájená a neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, tj. v posuzované věci podle ustanovení § 21 odst. 2 písm. d) zákona č. 101/2000 Sb. ve znění účinném do 25. 7. 2004. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalobu v této věci podal za účinnosti zákona č. 256/1992 Sb., který v ustanovení § 23 jednoznačně stanovil, že spory vyplývající z uplatňování práv a povinností podle tohoto zákona řeší soud. Zákon č. 101/2000 Sb. pokládá za „nepřípustně retroaktivní“ a protiústavní, protože dopadá i na řízení zahájená před soudem dříve, než nabyl účinnosti, a protože je v rozporu s ustanovením čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, a za „odporující“ ustanovení čl. 22 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, podle něhož všechny členské státy stanoví, že každá osoba má právo v případě porušení práv, jež jí jsou zaručena vnitrostátními předpisy, které se uplatní na dotčené zpracování, předložit věc soudu. Z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod podle přesvědčení dovolatele vyplývá, že pravomoc soudu je dána všude tam, kde není výslovně stanovena pravomoc jiného orgánu. Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke změně vyplývající ze zákona č. 439/2004 Sb., jímž byly „pravomoci k rozhodování přeneseny zpět na soudy“. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány, a za podmínek uvedených v části páté občanského soudního řádu spory a jiné právní věci vyplývající z uvedených vztahů, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy; jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (srov. § 7 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.). V projednávané věci se žalobce po žalované domáhá zaplacení peněžní úhrady ve výši 2.000.000,- Kč za porušení jejích povinností ve vztahu k žalobci při provozování informačního systému obsahujícího osobní údaje. Protože k tomuto porušení mělo dojít přede dnem 1. 6. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 101/2000 Sb.“), je třeba věc posuzovat podle zákona č. 256/