21 Cdo 2015/2016 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2015/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 12. 2016 Spisová značka:21 Cdo 2015/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2015.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní úraz Změna poměrů Dotčené předpisy:§ 366 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2014 § 390 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2014 § 371 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2014 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 2. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2015/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz č. 82/39, proti žalovanému DIAMO, státní podnik, odštěpný závod GEAM Dolní Rožínka, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 250/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2016 č. j. 15 Co 204/2015-83, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28.4.2015 č. j. 8 C 250/2013-68 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.1.2012 do 31.12.2014 částku 601.812,- Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalovaného utrpěl v roce 1979 pracovní úraz – tříštivou zlomeninu patní kosti vlevo, v důsledku něhož nemohl dále pracovat v podzemí a byl převeden na práci na povrchu. Pro následky pracovního úrazu mu byl přiznán částečný invalidní důchod a žalovaný mu řádně vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti až do prosince 2011, kdy výplatu náhrady zastavil s odůvodněním, že ošetřující lékař žalobce odmítl potvrdit žalobci rozhodující údaje do formuláře nadepsaného „Roční zdravotní osvědčení příjemce náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“, o jehož předložení žalovaný požádal žalobce dopisem ze dne 13.6.2011. Ze znaleckého posudku MUDr. Bohumila Pavlíčka, CSc. ze dne 20.9.2012 přitom vyplývá, že žalobce „byl pracovním úrazem z roku 1979 výrazně omezen v původním pracovním zařazení a samozřejmě i v občanském životě“. Žalovaný namítal, že ze znaleckého posudku, který žalobce zmiňuje v žalobě, vyplývá, že žalobce utrpěl v roce 2003 „domácí“ (nepracovní) úraz – zlomeninu těla 1. bederního obratle s částečným poškozením bederní míchy, který „výrazným způsobem zhoršil zdravotní stav žalobce“, a to tak, že „na současném zdravotním omezení a poškození se původní pracovní úraz podílí přibližně 40% a nové poškození z roku 2003 zhruba 60%“. Z uvedených závěrů znaleckého posudku podle názoru žalovaného „nevyplývá žádný důvod pro obnovení výplaty renty zpětně i do budoucna, zejména s ohledem na výrazně převyšující obecné poškození zdraví nad následky pracovního úrazu“. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou mezitímním rozsudkem ze dne 28.4.2015 č. j. 8 C 250/2013-68 určil, že základ žalobního nároku je dán a že „o náhradě nákladů řízení účastníků a státu bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že, i když žalobce v roce 2003 utrpěl další úraz, „který jeho zdravotní stav zhoršil ještě více“, ke změně poměrů u žalobce nedošlo. Zhoršení zdravotního stavu žalobce totiž „nic nemění na skutečnosti, že následky pracovního úrazu stále přetrvávají a i nadále nedovolují žalobci vykonávat dosavadní práci“, tedy „úraz z roku 2003 nijak nezměnil poměry žalobce, a to jeho neschopnost vykonávat dosavadní práci“. Odpovědnost žalovaného za pracovní úraz z roku 1979 proto podle názoru soudu prvního stupně stále trvá, „a to v plném rozsahu“, včetně povinnosti vyplácet žalobci požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2.2.2016 č. j. 15 Co 204/2015-83 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že ze zdravotní dokumentace žalobce i ze závěru znaleckého posudku MUDr. Říhové „lze uzavřít, že na straně žalobce i přes utrpěný nepracovní úraz v roce 2003 nedošlo k podstatné změně poměrů, které by byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“. V důsledku utrpěného pracovního úrazu z roku 1979 žalobce nebyl schopen výkonu práce, kterou vykonával jako horník - lamač, a „tyto následky přetrvávaly i v dalším období s nepříznivou prognózou, kdy zdravotní stav se postupně zhoršuje“. Protože po utrpění nepracovního úrazu v roce 2003 „nedoznalo poškození zdraví žalobce podstatné změny“, žalobce i nadále nemůže konat práci dle pracovní smlouvy a „pobírá plný invalidní důchod v příčinné souvislosti s utrpěným úrazem“, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „i nadále trvá“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že „z dosavadní rozhodovací praxe vyplývá, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem a jež vylučuje samo o sobě jakoukoliv výdělečnou činnost, znamená podstatnou změnu poměrů poškozeného, v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (viz. 5 Cz 54/78)“. Tuto právní otázku řeší napadený rozsudek rozdílně. Pro uplatněný nárok žalobce je podle názoru dovolatele „významné, zda zhoršení zdravotního stavu, které mu od nepracovního úrazu v roce 2003 znemožňuje výkon práce, kterou konal před vznikem škody, je nebo není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem z roku 1979“. Tato příčinná souvislost však podle jeho mínění „ani z jednoho znaleckého posudku nevyplývá“. Z obou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví je zřejmé, že „pokud by byla invalidita po nepracovním úrazu z roku 2003 znovu posuzována, odpovídal by stupeň omezení rovněž plné invaliditě“, že „žalobce není schopen po nepracovním úrazu dosahovat žádného výdělku“ a že „mezi oběma úrazy není souvislost v tom směru, že by dřívější pracovní úraz měl podíl na vzniku úrazu pozdějšího, tedy absentuje příčinná souvislost mezi oběma zdravotními poškozeními žalobce“. Pozdější nepracovní úraz žalobce je přitom hodnocen jako jednoznačně závažnější, který celkový zdravotní stav žalobce zhoršil výrazným způsobem, zejména mobilitu přibližně o polovinu ve srovnání s původním stavem. Tomuto hodnocení pak odpovídá i procentuální porovnání poškození zdraví žalobce v posudcích uvedené. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalobce, který byl u žalovaného zaměstnán v pracovním poměru jako horník – lamač, utrpěl dne 21.5.1979 pracovní úr