21 Cdo 2074/2003 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2074/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. P. N., zastoupeného advokátem, proti žalované Č., a.s., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 232/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. dubna 2003 č.j. 8 Cmo 385/2001-195, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou dne 15.4.1994 u Okresního soudu v Šumperku proti \"Z. b., a.s. Š. \" a změněnou při jednání u soudu prvního stupně dne 24.9.1997 domáhal, aby bylo určeno, že \"nemovitosti zapsané na LV č. 3388 v k.ú. Š., a to parcela č. 862, stavební plocha s budovou č.p. 684, zastavěná plocha, občanská vybavenost, pozemek parcela č. 1312/7, zahrada a ostatní plocha, a dále pozemek č. 1312/8, zahrada, nejsou zatíženy zástavním právem pro B. H. a.s. ze dne 1.11.1993 pro J. a J. Z. a že předmětná zástavní smlouva ze dne 1.11.1993 je neplatná\". Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 16.9.1992 uzavřel s manžely Z. dvě kupní smlouvy o prodeji hotelu M. v Š. za kupní cenu ve výši 8.200.000,- Kč splatnou do 30.9.1992 s tím, že \"bylo ujednáno právo odstoupit od smlouvy, čímž se smlouva od počátku ruší\". V listopadu 1993 obdrželi manželé Z. úvěr na zaplacení kupní ceny ve výši 8.200.000,-Kč od Z. b. a.s. v Š. a pro zajištění tohoto úvěru uzavřeli manželé Z. se Z. b., a.s. zástavní smlouvu, podle níž bylo \"vyznačeno na příslušném listu vlastnictví zástavní právo k předmětným nemovitostem\". Protože manželé Z. zaplatili žalobci pouze část kupní ceny, žalobce svým prohlášením ze dne 31.3.1994 od obou kupních smluv odstoupil. Žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník hotelu M. a má za to, že nejsou zatíženy zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi manžely Z. a Z. b., a.s. Býv. Krajský obchodní soud v Ostravě, kterému byla věc postoupena z důvodu věcné příslušnosti, rozsudkem ze dne 3.10.1997 č.j. 22 Cm 232/94-49 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že novou žalovanou ve sporu se stala \"B. H. a.s., B.\", která nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30.6.1997 pohledávku zajištěnou zástavním právem k předmětným nemovitostem, vycházel při rozhodování ve věci samé ze zjištění, že žalobce prodal manželům J. a J. Z. dvěma kupními smlouvami ze dne 16.9.1992 \"nemovitosti zapsané na LV č. 3388 pro obec a k.ú. Š.\" a \"vnitřní zařízení nemovitostí\" za celkovou částku 8.200.000,- Kč splatnou do 30.9.1992, že Z. b., a.s. poskytla kupujícím na základě úvěrové smlouvy ze dne 1.11.1993 úvěr \"na přechodný nedostatek finančních zdrojů\" ve výši 8.200.000,- Kč, k jehož zajištění bylo na základě zástavní smlouvy, uzavřené mezi Z. b., a.s. a manželi J. a J. Z. dne 1.11.1993, zřízeno ke koupeným nemovitostem zástavní právo, a že žalobce od kupních smluv ze dne 16.9.1992 svým prohlášením ze dne 31.3.1994 z důvodu nezaplacení kupní ceny v plné výši odstoupil. V důsledku odstoupení od kupních smluv se žalobce stal \"opětovně vlastníkem\" předmětných nemovitostí, což bylo \"potvrzeno\" pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 7.4.1995 č.j. 11 C 284/94-38, to však podle názoru soudu prvního stupně \"nemělo vliv na platnost\" zástavní smlouvy ze dne 1.11.1993 a ani neznamenalo zánik zástavního práva. Zástavní věřitel totiž uzavřel zástavní smlouvu v dobré víře, že zástavci jsou vlastníky předmětných nemovitostí, neboť jako vlastníci byli ke dni uzavření zástavní smlouvy zapsáni v katastru nemovitostí. Ustanovení § 151d občanského zákoníku \"chrání dobrou víru zástavního věřitele i v případě, dá-li někdo do zástavy cizí věc\", a proto \"postavení zástavního věřitele nemůže být ohroženo tím, že pro nezaplacení kupní ceny žalobce odstoupil od kupních smluv, a tím došlo ke změně vlastnictví k předmětným nemovitostem\". Na předmětných nemovitostech proto i nadále vázne zástavní právo, zřízené podle zástavní smlouvy ze dne 1.11.1993. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29.6.2000 č.j. 4 Cmo 15/98-94 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že se nepokusil odstranit vadu žaloby v označení žalované (žalovaná nebyla v žalobě označena v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 o.s.ř.) a že nerozhodl ve smyslu ustanovení § 95 o.s.ř. o tom, zda připouští nebo nepřipouští žalobcem provedené změny žaloby. Ve věci samé uvedl, že v případě, byla-li kupní smlouva o prodeji nemovitosti odstoupením zrušena od počátku, \"platí, že převodce nikdy svého vlastnického práva nepozbyl a nabyvatel ve skutečnosti nikdy vlastnictví nenabyl, a že z hlediska práva tak dal zástavce do zástavy věci cizí bez souhlasu vlastníka\". Býv. Krajský obchodní soud v Ostravě poté usnesením ze dne 31.10.2000 č.j. 22 Cm 232/94-150 připustil změnu žaloby tak, že se určuje, že \"nemovitosti, a to dům čp. 684 na stavební parcele č. 862, stavební parcela č. 862, stavební parcela č. 3893, stavební parcela č. 3894, pozemek označený jako pozemková parcela č. 1312/7 a pozemek označený jako pozemková parcela č. 1312/8, zapsané na listu vlastnictví č. 3388 pro katastrální území Š. u Katastrálního úřadu v Š., nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným ve prospěch Z. b., akciové společnosti se sídlem O., právního předchůdce žalované, podle zástavní smlouvy ze dne 1.11.1993, vložené do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 5.11.1993\". Krajský soud v Ostravě, který věc převzal od Krajského obchodního soudu v Ostravě podle čl. II bodu 1 věty třetí zákona č. 215/2000 Sb., poté rozsudkem ze dne 26.4.2001 č.j. 22 Cm 232/94-159 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7.725,- Kč k rukám \"právního zástupce žalobce\". Soud prvního stupně nejprve dovodil, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30.6.1997 se procesně právním nástupcem Z. b. a.s. se sídlem v O. stala B. H. a.s. se sídlem v B., že na základě smlouvy o prodeji části podniku B. H. a.s. ze dne 30.6.1997 se v předmětné věci stala právním nástupcem žalované I., akciová společnost a že na základě smlouvy o prodeji podniku I., a.s. s účinností od 19.6.2000 se stala právním nástupcem žalované (a novou žalovanou ve věci) Č., a.s. Podle soudu prvního stupně má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť rozhodnutí soudu je podkladem pro zápis změn v katastru nemovitostí. Při rozhodování o věci samé vycházel z právního názoru vyjádřeného v usnesení odvolacího soudu a uzavřel, že manželé J. a J. Z. dali jako zástavci zástavní smlouvou ze dne 1.11.1993 do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka. Z ustanovení § 151d odst. 2 občanského zákoníku soud prvního stupně dovodil, že zástavní právo působí jen proti tomu, kdo věc převzal smluvně, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo musel vědět. Protože žalobce se \"opětovně\" nestal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě smlouvy, ale v důsledku odstoupení od kupních smluv ze dne 16.9.1992, zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 1.11.1993 proti němu nepůsobí a \"zaniklo odstoupením od kupní smlouvy\". K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15.4.2003 č.j. 8 Cmo 385/2001-195 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.000,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, chybně však věc právně posoudil, neboť nepostupoval podle ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku a věc neposoudil z hlediska dobré víry zástavního věřitele při zastavení předmětných nemovitostí. Jestliže manželé Z. dali do zástavy právnímu předchůdci žalované nemovitosti, jejichž vlastníkem byl z důvodu pozdějšího odstoupení od kupní smlouvy žalobce, pak odevzdáním nemovitostí zástavnímu věřiteli (Z. b. a.s.) bylo podle odvolacího soudu nutno rozumět vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch a zástavní právo mohlo pak vzniknout tehdy, kdyby zástavní věřitel (Z. b., a.s.) byl ke dni uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře, že manželé Z. jsou oprávněni nemovitosti zastavit. Protože manželé Z. byli zapsáni na základě kupní smlouvy ze dne 16.9.1992 jako vlastníci předmětných nemovitostí, protože úvěrová a zástavní smlouva byla uzavřena dne 1.11.1993 (tj. třináct měsíců od konce lhůty, ve které nejpozději měla být kupní cena za nemovitosti zaplacena, neboť její splatnost byla určena do 30.9.1992), a protože žalobce učinil úkon směřující k odstoupení od kupní smlouvy až d