21 Cdo 2099/2004 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2099/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. C., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 107/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003 č.j. 28 Co 407/2003-79, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný vydal \"motorové vozidlo Ford Transit 100 2.5 D EBBVSSAKN WFOK, č. podvozku WFOKXXGBVKWM69408\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je vlastníkem tohoto motorového vozidla a že je dne 10.12.2001 dal do zástavy J. O. k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce ve výši 260.000,- Kč. J. O. dne 10.1.2002 převzal motorové vozidlo od žalobce s tím, že \"ho někomu musí ukázat jako zástavu, aby sehnal peníze na půjčku\", půjčku mu však neposkytl a motorové vozidlo dne 28.1.2002 prodal žalovanému. Přestože žalobce nepozbyl své vlastnické právo, žalovaný mu odmítá motorové vozidlo vydat. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 23.5.2003 č.j. 21 C 107/2002-57 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.375,- Kč k rukám advokátky JUDr. R. J. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že J. O. poskytl dne 10.12.2001 žalobci půjčku ve výši 260.000,- Kč, kterou se žalobce zavázal vrátit ve splátkách, a to 100.000,- Kč do 10.1.2002, dalších 100.000,- Kč do 10.2.2002 a zbývajících 60.000,- Kč do 10.3.2002. K zajištění této pohledávky uzavřel žalobce s J. O. téhož dne zástavní smlouvu, kterou dal do zástavy svůj osobní automobil \"Ford Transit 100 2.5 D\" a která obsahovala dohodu, že \"pokud žalobce nezaplatí domluvené splátky v řádném termínu, propadá zástava ve prospěch zástavního věřitele\". Žalobce současně podepsal \"žádost o provedení změny - odhlášení motorového vozidla\" na J. O. a udělil \"plnou moc k převodu motorového vozidla na dopravním inspektoriátu\" P. B.; ode dne 10.12.2001 byl v registru motorových vozidel veden jako jeho provozovatel J. O. Po uzavření zástavní smlouvy J. O. ponechal motorové vozidlo žalobci, později však \"došlo k jeho nabourání\" a J. O. \"se rozhodl od žalobce si vozidlo převzít a odvést\". Po marném uplynutí splatnosti první splátky na půjčku J. O. oznámil žalobci (písemně, avšak dopis se mu vrátil jako nedoručený), že \"zástava propadá\", a předmětné motorové vozidlo prodal žalovanému. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní právo k motorovému vozidlu \"Ford Transit 100 2.5 D\" platně vzniklo, neboť žalobce mu je \"dobrovolně předal\", že však je ve smyslu ustanovení § 169 písm.e) občanského zákoníku neplatné ujednání, podle kterého \"v případě nezaplacení domluvené splátky v řádném termínu propadá zástava ve prospěch zástavního věřitele\". J. O. se proto nestal vlastníkem tohoto motorového vozidla a nebyl oprávněn je prodat žalovanému, který navíc na kupní smlouvu přistoupil, i když věděl, že kupuje \"propadlou zástavu\". Protože žalobce je nadále vlastníkem takto prodaného motorového vozidla, je žalovaný povinen mu je ve smyslu ustanovení § 126 odst.1 občanského zákoníku vydat. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.11.2003 č.j. 28 Co 407/2003-79 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 4.725,- Kč a před odvolacím soudem 5.650,- Kč k rukám advokáta JUDr. I. P. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem, že \"zástavní smlouva je platná\", že pohledávka, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno, dosud nebyla uspokojena, že odevzdáním zástavy J. O. vzniklo zástavní právo a že je neplatné ujednání, podle kterého \"při prodlení zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli\". Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dovodil, že žalobce, i když je vlastníkem věci, nemá \"právo ji držet\", neboť k ní bylo zřízeno zástavní právo, že \"právo věc držet\" má zástavní věřitel a že proto žalobce není \"věcně legitimován domáhat se ochrany svého vlastnického práva cestou vydání této věci\". Žalobce by se mohl podle názoru odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 126 občanského zákoníku domáhat ochrany svého vlastnického práva \"například určovací žalobou, když nepochybně naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. spočívá v tom, aby nedošlo k vydržení vlastnického práva žalovaným, který drží věc na základě absolutně neplatné kupní smlouvy\". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu v první řadě, že posoudil \"řadu hmotněprávních otázek, jakož i otázek, která z tvrzení žalobce byla či nebyla prokázána\", v řízení \"poprvé, aniž by se těmito otázkami zabýval soud prvního stupně a odňal tak žalobci možnost odvolání zaměřené na výtky proti posouzení takových otázek\"; takovým způsobem odvolací soud posoudil například otázku nedostatku aktivní legitimace zástavního dlužníka k žalobě na vydání zástavy a otázku platnosti zástavní smlouvy \"z hlediska, zda došlo k odevzdání předmětu zástavy ve smyslu § 158 odst.2 občanského zákoníku\". Posléze uvedenou otázkou se sice soud prvního stupně zabýval, dospěl však k závěru, že žalobce v tomto směru neunesl důkazní břemeno, aniž by ho poučil podle ustanovení § 118a o.s.ř. Dovolatel dále namítá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého žalobce nemá \"aktivní legitimaci k podání žaloby na vydání věci\". Zdůrazňuje, že je vlastníkem předmětného osobního automobilu a že žalovaný se stal převzetím vozidla neoprávněným držitelem, a dovozuje, že žalobce se jako vlastník může domáhat vydání zastavené věci proti tomu, kdo ji drží neoprávněně, i kdyby k ní skutečně vzniklo zástavní právo; vydání zástavy se nemůže domáhat zástavní dlužník jen tehdy, drží-li ji zástavní věřitel. Podle názoru dovolatele odvolací soud neposoudil správně ani otázku předání zástavy J. O. Za odevzdání věci zástavnímu věřiteli lze ve smyslu ustanovení § 158 odst.1 občanského zákoníku považovat \"pouze takové odevzdání, které jednoznačně a za souhlasu obou stran souvisí s uzavřením zástavní smlouvy\", v projednávané věci však žalobce věc poskytl zástavnímu věřiteli \"pouze dočasně\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že zástavní smlouva mezi žalobcem a J. O. byla uzavřena dne 10.12.2001 (srov. též čl. IV bod 1. zákona č. 317/2001 Sb.) - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 229/2001 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30.12.2001 (dále jen obč. zák.). Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 152 obč. zák.). Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nebo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu a může vzniknout také ze zákona (§ 156 odst.1 obč. zák.). Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje (§ 156 odst.2 obč. zák.). Při zřízení zástavního práva na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (tzv. titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (tzv. modus adquirendi). Zástavní smlouva představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; k němu dojde, jen jestliže nastane zákonem stanovený tzv. modus adquirendi. Podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (ve znění účinném do 30.12.2001) je u movitých věcí právním způsobem nabytí zástavního práva odevzdání věci