21 Cdo 2133/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2133/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2001 Spisová značka:21 Cdo 2133/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2133.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2133/2000 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému S. o. u., zastoupenému advokátem, o neplatnosti výpovědi a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 6 C 211/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2000, č.j. 11 Co 18/2000-75, takto : Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 1.4.1996 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce v důsledku „organizačních změn na SOU“. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že ve školním roce 1996/1997 nebude otevírat první ročníky denního studia SOU („v důsledku působení novely školského zákona č. 138/95 Sb. § 6“), čímž klesne počet vyučovacích hodin o 288, z toho teoretického vyučování o 153. Protože z tohoto počtu tvoří úbytek žalobkyní vyučovaných předmětů 27 hodin týdně („18 hodin ČJ, 9 hodin OV“), žalovaný pro ni „nemá v současné době žádné další uplatnění a nemůže jí nabídnout jiné místo“. Žalobkyně se domáhala určení, že tato výpověď je neplatná. Podle jejího názoru se nestala nadbytečnou, jelikož i přes opatření a organizační změny, ke kterým žalovaný přistoupil, ji měl možnost dále zaměstnávat a přidělovat jí práci dle pracovní smlouvy; navíc na práci, kterou měla vykonávat, byl přijat nový zaměstnanec. V průběhu řízení podáním ze dne 14.5.1999 změnila (se souhlasem soudu) žalobu tak, že dále požadovala, aby jí byla přiznána náhrada mzdy ve výši 228.205,- Kč s 21% úrokem z prodlení za období od 17.12.1996 do 26.5.1997 z částky 59.863,- Kč, s 26% úrokem z prodlení za období od 27.5.1997 do 8.6.1999 z částky 168.342,- Kč a s 26% úrokem z prodlení z částky 228.205,- Kč od 9.6.1999 do zaplacení. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 21.1.1998, č.j. 6 C 211/96-26, určil, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 1.4.1996 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 6.808,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně. Z provedených důkazů dovodil, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni dána v době, kdy žalovaný měl možnost zaměstnat ji na zkrácený úvazek 4,5 hodin českého jazyka týdně, a že žalovaný neprokázal, že před podáním výpovědi nabídl žalobkyni „vyučování zkráceného úvazku“, který by ona odmítla. Dospěl proto k závěru, že nebyla splněna hmotněprávní podmínka pro platnou výpověď podle ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce. Námitku žalovaného, že žaloba byla podána „předčasně“ (před skončením pracovního poměru) soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že dvouměsíční lhůta uvedená v ustanovení § 64 zák. práce vymezuje „nejzazší termín“, kdy může zaměstnanec neplatnost výpovědi uplatnit u soudu, a že uplatnění před tímto datem není omezeno. Za nerozhodné považoval prokazování skutečností, které nastaly u žalovaného po 1.4.1996, a proto k důkazům týkajícím se tohoto období nepřihlédl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19.2.1999, č.j. 11 Co 318/98-39, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zjistil, že řízení před soudem prvního stupně „je postiženo vadou, která mohla mít vliv na výsledek řízení“, neboť jednání, jehož předmětem bylo vyhlášení rozsudku po předchozí poradě, byli přítomni a účastnili se jiní přísedící jako členové senátu než ti, kteří byli jeho členy při odročovaném jednání dne 14.1.1998 a kteří jsou uvedeni v záhlaví písemného vyhotovení rozsudku. Soudu prvního stupně dále vytkl, že se v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nevypořádal s výpovědí svědků Ing. V. a Mgr. K., kteří potvrzovali tvrzení žalovaného o nabídce práce (učitelky českého jazyka na zkrácený pracovní úvazek 4,5 hodiny týdně) žalobkyni a odmítnutí této nabídky žalobkyní, a že se nezabýval ani námitkou žalobkyně, že organizační změny vyplývající z ustanovení § 6 zákona č. 138/95 Sb., jejichž účinnost nastala dnem 1.9.1996, nebyly realizovány nejen ke dni dání výpovědi, ale ani ke dni, kdy měl pracovní poměr podle této výpovědi skončit. Okresní soud v Chebu poté rozsudkem ze dne 27.10.1999, č.j. 6C 211/96-62 (nesprávně označeným jako „mezitímní“), rozhodl o části předmětu řízení tak, že znovu určil, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 1.4.1996 je neplatná. Po doplnění dokazování výslechem ředitelky žalovaného M. B. a zhodnocení provedených důkazů dovodil, že výpovědi svědků Mgr. K. a Ing. V. o splnění nabídkové povinnosti žalovaného na zkrácený úvazek 4,5 hodin vyučování českého jazyka týdně před dáním výpovědi žalobkyni v důsledku odmítnutí takové nabídky žalobkyní „byly odrazem jejich zájmu na výsledku sporu“ a že „byly učiněny ze solidárnosti ke straně žalovaného“, neboť ten ve skutečnosti nejprve dal žalobkyni výpověď z důvodu organizačních změn, která byla připravena předem, a „pak podal zdůvodnění, aniž očekával, že by mohlo dojít k uzavření pracovní smlouvy na zkrácený úvazek“. Tento postup žalovaného by podle názoru soudu prvního stupně vedl k závěru, že výpověď daná žalobkyni je neplatná pro nesplnění nabídkové povinnosti, to však jen za předpokladu, že žalobkyně se stala pro žalovaného skutečně nadbytečnou. Protože organizační změny „vyplývající ze zákonné úpravy § 6 zákona č. 138/1995 Sb.“ byly účinné až od 1.9.1996, dospěl soud prvního stupně - jak uvedl „v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu“ - k závěru, že výpovědní důvod nebyl dán ani v době, kdy byla výpověď žalobkyni dána, tj. dne 1.4.1996, ani v průběhu výpovědní lhůty, která začala běžet dne 1.5.1996 a měla skončit posledním dnem měsíce července 1996. Uzavřel proto, že výpověď z organizačních důvodů pro „zákonné změny“ účinné od 1.9.1996 byla dána žalobkyni předčasně. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18.4.2000, č.j. 11 Co 18/2000-75, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů „bude rozhodnuto v konečném rozsudku ve věci samé o druhém uplatněném návrhu na náhradu mzdy“. Ohledně splnění předpokladu pro výpověď podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že není v rozporu se zákonem, jestliže písemná výpověď datovaná dnem 1.4.1996 byla připravena předem a jestliže teprve při jednání téhož dne, uskutečněném za účelem předání výpovědi, bylo s žalobkyní jednáno o nabídce jiného vhodného místa; kdyby žalobkyně vhodné místo neodmítla, nebyla by jí výpověď předána. Protože tvrzení žalobkyně, že nabízené řešení zkráceného úvazku na 4,5 hodiny při jednání dne 1.4.1996 přijala, zůstalo osamoceno, neboť bylo vyvráceno „shodnou výpovědí tří svědků“, přičemž za přijetí nabídky nelze považovat to, že žalobkyně „souhlasila s výukou toliko 4,5 hodiny češtiny, ale současně požadovala doplnění počtu hodin výukou jiných předmětů“, dovodil, že žalobkyně „zkrácený závazek na 4,5 hodiny“ ve skutečnosti odmítla. Z uvedených důvodů považoval „splnění požadavku podle § 46 odst. 2 za spolehlivě prokázané“. Při posouzení otázky, zda „s ohledem na účinnost ust. § 6 zák. č. 138/95, které vedlo k organizačním změnám“, nebyla výpověď dána žalobkyni předčasně (za mylný přitom označil závěr soudu prvního stupně, že již ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí vyslovil závazný právní názor o předčasnosti výpovědi), vycházel odvolací soud z toho, že v případě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je nezbytné, aby v době, kdy byla dána výpověď, bylo o organizační změně již rozhodnuto a realizace této změny zajištěna tak, aby bylo nepochybné, že v důsledku této změny v dohledné době, zpravidla se rovnající výpovědní lhůtě, zaměstnavatel pozbude možnost zaměstnance zaměstnávat a ten se tak stane nadbytečným. Uvedl, že v daném případě „o této změně bylo již zákonem č. 138/95 Sb. v době výpovědi rozhodnuto s tím, že k realizaci podle § 6 dojde ke dni 1.9.1996“, tj. dnem, kdy začíná školní výuka žáků. Podle názoru odvolacího soudu úprava v ustanovení § 38 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb. (školský zákon), ve znění zákonů jej doplňujících, podle něhož začíná školní rok dnem 1. 9. a končí dne