21 Cdo 2222/2001 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2222/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 10. 2002 Spisová značka:21 Cdo 2222/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2222.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 308/1999Sb. § 239 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 109 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2222/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. P. K. proti žalované České republice – Krajskému soudu v Hradci Králové, Hradec Králové, tř. ČSA č. 218, o 64.900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 7 C 11/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, č.j. 23 Co 201/2001-67, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 64.900,- Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že vykonává funkci soudce Krajského soudu v Hradci Králové a že jeho měsíční plat činí 64.900,- Kč. Ačkoliv v druhém pololetí roku 1999 splnil předpoklady pro výplatu dalšího platu podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, v platném znění, žalovaná mu v den splatnosti (10. 1. 2000) tento plat nevyplatila. Svůj postup patrně opřela o zákon č. 308/1992 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry. Žalobce je přesvědčen, že naposled uvedený zákon je v ustanovení § 1 ve vztahu k soudcům protiústavní. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 2. 2000, č.j. 7 C 11/2000-4, řízení přerušil „za účelem“ předložení věci Ústavnímu soudu a podáním ze dne 6. 4. 2000 navrhl Ústavnímu soudu, aby v ustanovení § 1 zákona č. 308/1990 Sb. bylo zrušeno slovo „soudců“. Nálezem ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, uveřejněným ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 321/2000, Ústavní soud návrh Okresního soudu v Hradci Králové zamítl. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 11. 2000, č.j. 7 C 11/2000-46, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 64.900,- Kč, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že soulad zákona s ústavním zákonem je oprávněn posoudit pouze Ústavní soud, a z toho, že soulad zákona č. 308/1999 Sb., jímž došlo k odnětí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 též ve vztahu k soudcům, s ústavním zákonem přezkoumal Ústavní soud a rozpor s ústavním zákonem neshledal, dovodil, že žalobci další plat za druhé pololetí roku 1999 nenáleží. K odvolání žalobce (poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2001, č.j. Nco 319/2000-56, vyloučil soudce Krajského soudu v Hradci Králové z projednávání a rozhodování této věci a věc přikázal Krajskému soudu v Praze) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2001, č.j. 23 Co 201/2001-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že, nedošlo-li ke zrušení ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb. ve vztahu k soudcům, je třeba toto zákonné ustanovení obecnými soudy respektovat a žalobě proto nelze vyhovět. Protože ale i podle názoru odvolacího soudu se jedná o otázku zásadního právního významu a „nelze přehlédnout, že součástí ústavního nálezu jsou i odlišná stanoviska soudců ústavního soudu, která jsou součástí citovaného nálezu Ústavního soudu“, připustil proti svému rozsudku dovolání. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce připouští, že ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb., podle kterého mu byl odebrán další plat za druhé pololetí roku 1999, nebylo podle nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 321/2000 shledáno protiústavním, ale poukazuje na to, že tento nález je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. II ÚS 19/1997, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 233/1999, kterým byl Ústavní soud vázán. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, když ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ani z Ústavy České republiky nevyplývá, že by plénum Ústavního soudu při svém rozhodování bylo vázáno svým předchozím nálezem v obdobné věci. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Ustanovení Čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb., jako součást ústavního pořádku (dále jen „Listina“) přikazují všem státním orgánům (státní moci), aby svou moc vykonávaly jen v mezích stanovených zákonem. V souladu s principem dělby moci ve státě, jak vyplývá též z Ústavy České republiky, soudnictví vykonávají nezávislé soudy České republiky (srov. ustanovení § 1 v době rozhodování soudu platného zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, i ustanovení § 1 nyní platného zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správy soudů a o změně některých dalších zákonů). Vlastní výkon soudnictví provádějí soudy prostřednictvím soudců (srov. § 4 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb. a § 3 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.), kteří tak představují nositele moci soudní. Jak vyplývá z ustanovení Čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (ve znění do 30. 11. 2000, tj. do účinnosti ústavního zákona č. 300/2000 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., a ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky), soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu (Čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, ve znění do 30. 11. 2000). V občanském soudní řízení je tato zásada vyjádřena v ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř., podle něhož soud řízení přeruší mimo jiné též tehdy, jestliže před rozhodnutím ve věci dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem. V tom případě předloží věc Ústavnímu soudu. Z citovaných ustanovení vyplývá, že konečný úsudek o souladu konkrétního zákona s ústavním pořádkem České republiky přísluší Ústavnímu soudu nikoli soudci, jakožto osobě povolané jménem soudní moci zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právu (Čl. 90 Ústavy České republiky). Z uvedeného dále vyplývá, že ústavní princip vázanosti soudce (soudu) zákonem neumožňuje soudci, aby zákon, o jehož vadnosti je přesvědčen, při svém rozhodování nerespektoval, ale umožňuje mu pouze nerozhodovat podle takového zákona do té doby, než o jeho souladnosti s ústavním pořádkem rozhodne Ústavní soud. Český právní řád však neumožňuje, aby soudce (soud) rozhodl v rozporu s platným zákonem, ani to, aby byl nález Ústavního soudu přezkoumáván jiným orgánem. Skutečnost (na niž poukazuje odvolací soud), že soudce Ústavního soudu má právo podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby jeho odlišné stanovisko bylo uvedeno v protokolu o jednání a aby bylo připojeno k rozhodnutí s uvedením jeho jména, nemá žádný vliv na platnost a závaznost nálezu Ústavního soudu. Byl-li návrh