21 Cdo 2237/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2237/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 7. 2018 Spisová značka:21 Cdo 2237/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2237.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Soudci Mzda (a jiné obdobné příjmy) Ústavní soud Dotčené předpisy:§ 3 odst. 3 předpisu č. 236/1995Sb. ve znění od 01.01.2011 § 3b odst. 2 předpisu č. 236/1995Sb. ve znění od 01.01.2011 § 3 odst. 3 předpisu č. 236/1995Sb. ve znění od 01.02.2013 předpisu č. 181/2012Sb. předpisu č. 161/2014Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 10. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.11.2018IV.ÚS 3692/18JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto12.2.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2237/2018-161 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. L., proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8, se sídlem v Praze 10, ul. 28. pluku č. 1533/29b, IČO 00024457, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o 655.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 30/2015, 16 C 30/2016 a 26 C 37/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 30 Co 409/2017-116, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobami (podanými dne 9. 2. 2015, 10. 2. 2016 a 28. 2. 2017, vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 30/2015, 16 C 30/2016 a 26 C 37/2017) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na doplatku platu za rok 2012, 2013 a 2014 celkem 655.650,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobách specifikoval. Žaloby odůvodnil zejména tím, že dne 12. 12. 2000 byl jmenován soudcem a ode dne 13. 12. 2000 byl přidělen k výkonu funkce soudce k Obvodnímu soudu pro Prahu 8. V letech 2012 až 2014 došlo k platovým restrikcím vůči soudcům, spočívajícím ve stanovení platové základny pro roky 2012 až 2014 ve výši 56.849,- Kč, snížení náhrady výdajů v důsledku takto stanovené základny soudců a ke změně násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře z trojnásobku na 2,5násobek a následně na 2,75násobek. Uvedené platové restrikce byly nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 a ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 shledány neústavními. Závěry uvedených nálezů byly odůvodněny především tím, že platové poměry soudců by měly být stabilní nesnižovatelnou veličinou, že zásah do materiálního zabezpečení soudců nesmí být výrazem svévole zákonodárce a že platové restrikce ohrožují princip soudcovské nezávislosti a představují nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah. Kromě toho podle názoru žalobce byl způsob výpočtu platové základny soudce proveden nesprávně na základě ukazatele Českého statistického úřadu „Průměrná měsíční hrubá mzda - fyzické osoby“, a nikoli ukazatele „Průměrná měsíční hrubá mzda - přepočtené počty“, který zohledňuje délku pracovních úvazků. Žalobci proto za leden a únor 2012 správně náležel plat ve výši 94.700,- Kč měsíčně, po zbytek roku 2012 ve výši 104.100,- Kč měsíčně a víceúčelová paušální náhrada ve výši 4.100,- Kč. Za rok 2013 mu správně náležel plat ve výši 105.000,- Kč a víceúčelová paušální náhrada ve výši 4.100,- Kč. Za rok 2014 pak měl jeho plat správně činit 107.500,- Kč měsíčně a víceúčelová paušální náhrada 4.200,- Kč. Po žalované proto požadoval (s ohledem na skutečně odpracovanou dobu a čerpanou dovolenou) odpovídající doplatek. Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, co usneseními ze dne 5. 1. 2017 č. j. 16 C 30/2016-61 a ze dne 27. 7. 2017 č. j. 16 C 30/2016-70 řízení o výše zmíněných žalobách žalobce spojil ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. 16 C 30/2016) rozsudkem ze dne 27. 7. 2017 č. j. 16 C 30/2016-80 uložil žalované, aby zaplatila žalobci 211.479,54 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku I. specifikoval, zamítl žalobu co do částky 444.170,46 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku II. specifikoval, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně akcentoval, že „platy soudců se staly předmětem opakovaného rozhodování Ústavního soudu“, přičemž v nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 „pro soud vyplynulo“ (když „soud je názorem Ústavního soudu vázán“), že soudcům nepřísluší zpětné doplacení platů do trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře. V tomto směru je tedy uplatněný nárok žalobce neopodstatněný. Pro stanovení platu pro rok 2012, 2013 a 2014 však Ministerstvo práce a sociálních věcí nevycházelo při výpočtu platové základny z průměrné měsíční hrubé mzdy „na přepočtené počty“, tedy nezohledňovalo, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnutou měsíční mzdu výkonem práce po plnou nebo jen po kratší pracovní dobu. Použilo tak podle názoru soudu prvního stupně nesprávný údaj a toto použití nesprávného údaje se promítlo v tom, že žalobce obdržel v letech 2012 až 2014 plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů v nižší výši, než mu příslušelo. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2017 č. j. 30 Co 409/2017-116 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně části příslušenství a řízení v tomto rozsahu zastavil; „jinak“ jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1.500,- Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém se Ústavní soud k derogačním účinkům jeho nálezů ve věcech platů soudců vyjádřil tak, že zrušení příslušných ustanovení zákona (ve slovech 2,5násobek a 2,75násobek) nevyvolává zpětné účinky, ale působí ex nunc. Předmětný právní předpis v rozsahu, na který dopadá derogační důvod vyslovený v jeho nálezu, „nevyvolává situaci, jíž by bylo možno označit za natolik neúnosnou, že by bezpodmínečně vyžadovala nápravu nejen do budoucna, ale i zpětně“. Vzhledem k tomu, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu, včetně tzv. nosných důvodů rozhodnutí, jsou pro všechny orgány i osoby závazná, odvolací soud shodně jako soud prvního stupně nemá důvod se odchylovat od uvedených závěrů Ústavního soudu, jestliže k tomu neshledal žádné dostatečné relevantní důvody a ani žalobce „neučinil žádná tvrzení v tom směru, proč upřednostnit jeho individuální subjektivní právo před veřejným zájmem“. Dovolával se jen svého práva pokojně užívat svůj majetek s tím, že bylo zasaženo jeho legitimní očekávání na poskytnutí trojnásobku tak, aby je následně vyplacené mohl v rámci svého vlastnického práva užívat. Taková argumentace však ve světle výše uvedených závěrů Ústavního soudu nemá podle názoru odvolacího soudu potenciál obstát. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nemožnosti přiznat žalobci právo na dorovnání platu do úrovně trojnásobku a tomu odpovídajícímu doplatku víceúčelové paušální náhrady výdajů. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud „odůvodnil své rozhodnutí odkazem na některé neodůvodněné závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, které odvolací soud považoval za závazné nosné důvody nálezu“. Podle názoru žalobce by dovolací soud měl řešit otázku, zda žalovaný stát, který ve věci platu soudců „dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním, a tedy neomluvitelným způsobem“, může těžit ze svého protiústavního (protiprávního) jednání na úkor žalobce a ostatních soudců, čímž dochází k ohrožení majetkového zajištění soudců, které je jedním z předpokladů jejich nezávislosti. S poukazem na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu zabývající se problematikou platových restrikcí u soudců (zejména nálezy ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11, ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 a ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13) zdůraznil, že Ústavní soud odůvodnil své závěry o neústavnosti těchto restrikcí a jejich derogaci zejména tím, že platové poměry soudců by měly být stabilní nesnižovatelnou veličinou, že zásah do materiálního zabezpečení soudců nesmí být výrazem svévole zákonodárce a že platové restrikce ohrožují princip soudcovské nezávislosti a představují nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah. Vzhledem k těmto argumentům žalobce dovozuje, že „jakékoliv