21 Cdo 2296/2012 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2296/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2013 Spisová značka:21 Cdo 2296/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2296.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 46 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2005 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 10. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 11.10.2013III.ÚS 3126/13JUDr. Vladimír Kůrkaodmítnuto9.1.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2296/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. V., proti žalované AG AUTO spol. s r. o. se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Výškovická č. 127, IČO 25379038, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem v Tlumačově, Sportovní č. 451, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 77/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2012, č. j. 16 Co 173/2009-236, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 26. 10. 2005 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí „z důvodu rušení části organizace“, protože zahraniční zákazník počátkem měsíce září 2005 neposlal předpokládané objednávky na výrobu odlévané obuvi a ukončil hospodářskou spolupráci. V důsledku uvedené skutečnosti bylo ze strany jednatele žalované rozhodnuto o ukončení výroby a zrušení provozu k datu 30. 11. 2005. Protože žalovaná nemá pro žalobkyni jinou vhodnou práci, nemůže žalobkyni dále v pracovním poměru zaměstnávat. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dopisem ze dne 17. 2. 2006 jí byla žalovanou nabídnuta práce s tím, že došlo k „obnovení výroby obuvi od 27. 2. 2006“, jednalo se o pracovní smlouvu na dobu určitou, se kterou žalobkyně nesouhlasila; to považuje za „jasný důkaz“, že tzv. zrušení výroby „bylo pouze jako“, aby byly zrušeny smlouvy na dobu neurčitou a žalovaná mohla uzavřít smlouvy na dobu určitou. Navíc, přestože u žalované byla vhodná práce, kterou mohla žalovaná žalobkyni nabídnout, aniž by musela žalobkyni dát výpověď z pracovního poměru, tuto „nabídkovou povinnost“ žalovaná nesplnila. Na tuto práci byli naopak dne 8. 1. 2006 přijati noví zaměstnanci. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 7. 2009, č. j. 61 C 77/2006-137, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám „jejího právního zástupce“ náhradu nákladů řízení 23.575,- Kč. Dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že společnost Waldhausen GmbH & Co. KG vypověděla 19. 9. 2005 nájemní smlouvu se žalovanou, na základě které měla žalovaná pronajato zařízení na výrobu odlévané obuvi. I když výroba měla být ukončena do 30. 11. 2005, běžela až do 30. 1. 2006, poněvadž žalovaná chtěla spotřebovat co nejvíce nakoupených surovin. Protože se společnosti Waldhausen GmbH & Co. KG nepodařilo převést výrobu odlévané obuvi do Číny, obrátila se znovu na žalovanou s návrhem na obnovení výroby odlévané obuvi. Soud prvního stupně uzavřel, že důvod výpovědi z pracovního poměru, a to rušení části organizace, byl u žalované dán. Žalovaná také podle jeho názoru prokázala, že neměla možnost žalobkyni nadále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jejího bydliště, a to ani po předchozí průpravě. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č. j. 16 Co 173/2009-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení „před soudy obou stupňů“ 37.590,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Holby. Odvolací soud souhlasil se zjištěním skutkového stavu věci a vyhodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně, ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně ohledně okolností, které se týkaly rozhodnutí žalované o zrušení provozu 2300, i v tom, že výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem v rámci hromadného propouštění zaměstnanci není neplatným právním úkonem jen proto, že zaměstnavatel nesplnil povinnost informovat příslušný úřad práce o zamýšleném hromadném propouštění svých zaměstnanců, a v tom, že povinnost zaměstnavatele podle § 47 odst. 2 zák. práce zajistit zaměstnanci se zdravotním pojištěním (se změněnou pracovní schopností), který není zabezpečen důchodem, nové vhodné zaměstnání se vztahuje pouze na výpověď z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, nikoliv na výpověď, danou z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce. Po doplnění dokazování však – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že v době podání výpovědi z pracovního poměru žalobkyni (tj. ke dni 26. 10. 2005) žalovaná věděla, že její zaměstnankyni T. M. skončí ke dni 31. 12. 2005 pracovní poměr sjednaný na dobu určitou a že tak měla možnost toto pracovní místo nabídnout žalobkyni (jednalo se o práci v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce žalobkyně, současně v místě jejího bydliště, toto pracovní místo bylo pro žalobkyni vhodné, neboť práci strojního obuvníka na provozu 2200 – vstřikovaná obuv by byla vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci schopna vykonávat). Protože však v rozporu s ustanovením § 46 odst. 1 písm. b) zák. práce povinnost tuto práci žalobkyni nabídnout nesplnila a následně s T. M. dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 8. 12. 2005 prodloužila pracovní poměr na dobu určitou do 30. 6. 2006, nesplnila tím tzv. nabídkovou povinnost a z toho důvodu je výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, č. j. 21 Cdo 2886/2010-223, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že jeho úvaha, podle níž žalovaná měla možnost nabídnout žalobkyni pracovní místo po T. M., nebyla správná a náležitě nepřihlížela k tomu, že splnění předpokladů platnosti jednostranného právního úkonu je třeba zkoumat podle stavu, který existoval v době, kdy byl úkon učiněn, nikoli podle okolností, které existovaly v minulosti anebo mohou eventuálně nastat v budoucnosti; tedy podle stavu ke dni, kdy byla zaměstnanci ve smyslu ustanovení § 226a zák. práce výpověď z pracovního poměru doručena, popř. kdy se podle tohoto ustanovení považuje za doručenou. Uložil odvolacímu soudu, aby se v dalším řízení znovu zabývat otázkou, zda v projednávané věci byla vůbec splněna podmínka výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce, spočívající ve skutečném zrušení části zaměstnavatele, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že strojní zařízení, na němž byla výroba obuvi realizována, neopustilo pronajaté prostory a výroba v těchto prostorech nebyla ukončena ani v roce 2006 a pokračovala až do 31. 5. 2008. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 2. 2012, č. j. 16 Co 173/2009-236, znovu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 26. 10. 2005 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 50.188,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Holby. Vycházeje ze zrušovacího rozsudku dovolacího soudu dovodil, že v projednávané věci k samotnému zrušení části žalované, a to provozu 2300, nedošlo. Došlo pouze k přerušení výroby odlévané obuvi, a to na dobu asi jednoho měsíce, aniž by strojní zařízení, určené k výrobě obuvi, opustilo pronajaté prostory, výroba v těchto prostorech nebyla ukončena ani v roce 2006 a pokračovala až do 31. 5. 2008. Nebyla tak splněna podmínka výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce, spočívající ve skutečném zrušení části zaměstnavatele. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud v rámci prvního odvolacího řízení ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ke zrušení provozu 2300 u žalované došlo a výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce byl dán, protože žalovaná v době dání výpovědi z pracovního poměru nemohla předvídat, že následně dojde k obnovení obchodní spolupráce. Ve druhém odvolacím řízení naopak odvolací soud dospěl k závěru, že ke zrušení části žalova