21 Cdo 2296/2012 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2296/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. V., proti žalované AG AUTO spol. s r. o. se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Výškovická č. 127, IČO 25379038, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem v Tlumačově, Sportovní č. 451, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 77/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2012, č. j. 16 Co 173/2009-236, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 26. 10. 2005 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí „z důvodu rušení části organizace“, protože zahraniční zákazník počátkem měsíce září 2005 neposlal předpokládané objednávky na výrobu odlévané obuvi a ukončil hospodářskou spolupráci. V důsledku uvedené skutečnosti bylo ze strany jednatele žalované rozhodnuto o ukončení výroby a zrušení provozu k datu 30. 11. 2005. Protože žalovaná nemá pro žalobkyni jinou vhodnou práci, nemůže žalobkyni dále v pracovním poměru zaměstnávat. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dopisem ze dne 17. 2. 2006 jí byla žalovanou nabídnuta práce s tím, že došlo k „obnovení výroby obuvi od 27. 2. 2006“, jednalo se o pracovní smlouvu na dobu určitou, se kterou žalobkyně nesouhlasila; to považuje za „jasný důkaz“, že tzv. zrušení výroby „bylo pouze jako“, aby byly zrušeny smlouvy na dobu neurčitou a žalovaná mohla uzavřít smlouvy na dobu určitou. Navíc, přestože u žalované byla vhodná práce, kterou mohla žalovaná žalobkyni nabídnout, aniž by musela žalobkyni dát výpověď z pracovního poměru, tuto „nabídkovou povinnost“ žalovaná nesplnila. Na tuto práci byli naopak dne 8. 1. 2006 přijati noví zaměstnanci. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 7. 2009, č. j. 61 C 77/2006-137, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám „jejího právního zástupce“ náhradu nákladů řízení 23.575,- Kč. Dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že společnost Waldhausen GmbH & Co. KG vypověděla 19. 9. 2005 nájemní smlouvu se žalovanou, na základě které měla žalovaná pronajato zařízení na výrobu odlévané obuvi. I když výroba měla být ukončena do 30. 11. 2005, běžela až do 30. 1. 2006, poněvadž žalovaná chtěla spotřebovat co nejvíce nakoupených surovin. Protože se společnosti Waldhausen GmbH & Co. KG nepodařilo převést výrobu odlévané obuvi do Číny, obrátila se znovu na žalovanou s návrhem na obnovení výroby odlévané obuvi. Soud prvního stupně uzavřel, že důvod výpovědi z pracovního poměru, a to rušení části organizace, byl u žalované dán. Žalovaná také podle jeho názoru prokázala, že neměla možnost žalobkyni nadále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jejího bydliště, a to ani po předchozí průpravě. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č. j. 16 Co 173/2009-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení „před soudy obou stupňů“ 37.590,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Holby. Odvolací soud souhlasil se zjištěním skutkového stavu věci a vyhodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně, ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně ohledně okolností, které se týkaly rozhodnutí žalované o zrušení provozu 2300, i v tom, že výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem v rámci hromadného propouštění zaměstnanci není neplatným právním úkonem jen proto, že zaměstnavatel nesplnil povinnost informovat příslušný úřad práce o zamýšleném hromadném propouštění svých zaměstnanců, a v tom, že povinnost zaměstnavatele podle § 47 odst. 2 zák. práce zajistit zaměstnanci se zdravotním pojištěním (se změněnou pracovní schopností), který není zabezpečen důchodem, nové vhodné zaměstnání se vztahuje pouze na výpověď z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, nikoliv na výpověď, danou z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce. Po doplnění dokazování však – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že v době podání výpovědi z pracovního poměru žalobkyni (tj. ke dni 26. 10. 2005) žalovaná věděla, že její zaměstnankyni T. M. skončí ke dni 31. 12. 2005 pracovní poměr sjednaný na dobu určitou a že tak měla možnost toto pracovní místo nabídnout žalobkyni (jednalo se o práci v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce žalobkyně, současně v místě jejího bydliště, toto pracovní místo bylo pro žalobkyni vhodné, neboť práci strojního obuvníka na provozu 2200 – vstřikovaná obuv by byla vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci schopna vykonávat). Protože však v rozporu s ustanovením § 46 odst. 1 písm. b) zák. práce povinnost tuto práci žalobkyni nabídnout nesplnila a následně s T. M. dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 8. 12. 2005 prodloužila pracovní poměr na dobu určitou do 30. 6. 2006, nesplnila tím tzv. nabídkovou povinnost a z toho důvodu je výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, č. j. 21 Cdo 2886/2010-223, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že jeho úvaha, podle níž žalovaná měla možnost nabídnout žalobkyni pracovní místo po T. M., nebyla správná a náležitě nepřihlížela k tomu, že splnění předpokladů platnosti jednostranného právního úkonu je třeba zkoumat podle stavu, který existoval v době, kdy byl úkon učiněn, nikoli podle okolností, které existovaly v minulosti anebo mohou eventuálně nastat v budoucnosti; tedy podle stavu ke dni, kdy byla zaměstnanci ve smyslu ustanovení § 226a zák. práce výpověď z pracovního poměru doručena, popř. kdy se podle tohoto ustanovení považuje za doručenou. Uložil odvolacímu soudu, aby se v dalším řízení znovu zabývat otázkou, zda v projednávané věci byla vůbec splněna podmínka výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce, spočívající ve skutečném zrušení části zaměstnavatele, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že strojní zařízení, na němž byla výroba obuvi realizována, neopustilo pronajaté prostory a výroba v těchto prostorech nebyla ukončena ani v roce 2006 a pokračovala až do 31. 5. 2008. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 2. 2012, č. j. 16 Co 173/2009-236, znovu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 26. 10. 2005 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 50.188,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Holby. Vycházeje ze zrušovacího rozsudku dovolacího soudu dovodil, že v projednávané věci k samotnému zrušení části žalované, a to provozu 2300, nedošlo. Došlo pouze k přerušení výroby odlévané obuvi, a to na dobu asi jednoho měsíce, aniž by strojní zařízení, určené k výrobě obuvi, opustilo pronajaté prostory, výroba v těchto prostorech nebyla ukončena ani v roce 2006 a pokračovala až do 31. 5. 2008. Nebyla tak splněna podmínka výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce, spočívající ve skutečném zrušení části zaměstnavatele. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud v rámci prvního odvolacího řízení ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ke zrušení provozu 2300 u žalované došlo a výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce byl dán, protože žalovaná v době dání výpovědi z pracovního poměru nemohla předvídat, že následně dojde k obnovení obchodní spolupráce. Ve druhém odvolacím řízení naopak odvolací soud dospěl k závěru, že ke zrušení části žalované – provozu 2300 – nedošlo, když fakticky došlo pouze k přerušení výroby odlévané obuvi na dobu cca jednoho měsíce, aniž by strojní zařízení opustilo pronajaté prostory. Napadené rozhodnutí je tak rozhodnutím „překvapivým, které nebylo možné na základě skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, předvídat“. Odvolací soud, aniž by provedl nové důkazy či předchozí důkazy zopakoval, dospěl v rámci druhého odvolacího řízení ke zcela opačným závěrům než v rámci prvního odvolacího řízení. V průběhu druhého odvolacího řízení odvolací soud neopakoval ani nedoplňoval dokazování a žalované nedal možnost právně reagovat na zcela nový právní názor odvolacího soudu, který byl poprvé prezentován až po vyhlášení nového rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Znovu také opakuje námitku, že „žalovaná objektivně vzato krokem zahraničního partnera pozbyla možnost přidě