21 Cdo 2341/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2341/2019 citace  Právní věta:Promlčení práv na jednotlivá plnění vyplývajících z nároku zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu a vzniklých v době po 31. 12. 2013 se řídí ustanoveními § 609-653 o. z., i když k pracovnímu úrazu zaměstnance a vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti došlo před 1. 1. 2014. Zaměstnanci, kterému byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně a který po pracovním úrazu nevykonává pracovní činnost, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a invalidním důchodem pobíraným z téhož důvodu k výdělku ve výši minimální mzdy se nepřihlíží. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 1. 2020 Spisová značka:21 Cdo 2341/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2341.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Přechodná (intertemporální) ustanovení Náhrada za ztrátu na výdělku Náhrada škody zaměstnavatelem Dotčené předpisy:§ 3036 o. z. § 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.01.2012 § 619 o. z. § 620 odst. 1 o. z. § 629 odst. 1 o. z. § 389 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015 § 371 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015 § 271t předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.10.2015 § 271b předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.10.2015 Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:8. 4. 2020 Publikováno ve sbírce pod číslem:89 / 2020 Anotace:Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 592 468 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 2. 4. 2015 do zaplacení z částky 573 746 Kč, s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 1. 12. 2017 do zaplacení z částky 831 313 Kč a s 9% úrokem z prodlení ročně od 15. 8. 2018 do zaplacení z částky 187 409 Kč a zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení 42 517 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 2. 4. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud v žalobě vyhovujícím výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že projednávanou věc je třeba posuzovat podle zásad nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) podle právních předpisů platných a účinných v době, kdy nárok na náhradu za ztrátu na výdělku měl vznikat; pokud se tedy žalobce domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 9. 11. 2012 do 31. 5. 2018 z důvodu pracovního úrazu ze dne 17. 12. 2011, řídí se základ nároku žalobce zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném do 31. 12. 2012, zatímco změny významné pro výši nároku na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném v době, kdy nárok na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku měl vznikat. Námitku promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 1. 2015 do 31. 10. 2015 proto odvolací soud posuzoval podle zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném do 30. 9. 2015, resp. do 24. 11. 2015 a ustanovení § 609 až § 653 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění účinném do 29. 12. 2016, neboť zákoník práce od 1. 1. 2014 výslovnou úpravu promlčení práva neobsahuje. Uvedl, že v případě náhrady škody (újmy) na zdraví se uplatní pouze subjektivní tříletá promlčecí lhůta, přičemž promlčení nároků na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku lze odvíjet vždy jen od konce kalendářního měsíce, za který náhrada náleží. Pokud k rozšíření žaloby o náhradu za ztrátu na výdělku za leden 2015 došlo podáním ze dne 15. 11. 2017, bylo tak učiněno před uplynutím subjektivní tříleté promlčecí lhůty, která mohla začít běžet nejdříve od 31. 1. 2015, a proto námitka promlčení nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíc leden 2015, stejně jako za měsíce únor 2015 až říjen 2015, není důvodná. Pokud jde o ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, souhlasil odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že podle okolností lze předpokládat, že žalobce by byl – nebýt pracovního úrazu – i nadále zaměstnán. Protože ale nebylo prokázáno, že by žalobce byl znovu zaměstnán u žalovaného, má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, ale jen do výše průměrného výdělku, který by prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele, kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že v obdobích, kdy nařízení vlády č. 567/2006 Sb. neobsahovalo zvláštní sazbu minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené mzdy při omezeném pracovním uplatnění zaměstnance, tedy i zaměstnanců, kteří byli poživateli invalidního důchodu, platila i pro zaměstnance, kteří jsou poživateli invalidního důchodu, základní sazba minimální měsíční mzdy, přičemž pro účely stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je nutné vycházet z uvedeného nařízení vlády ve znění účinném v době, za kterou je náhrada za ztrátu na výdělku požadována. Od okamžiku, kdy byla žalobci přiznána invalidita třetího stupně, není důvod od průměrného výdělku před vznikem škody odečítat jakýkoli výdělek po pracovním úraze (a to ani ve výši minimální mzdy), neboť při uznání invalidity třetího stupně není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat jakoukoli výdělečnou činnost a lze tedy hovořit o zániku pracovní schopnosti. Nejvyšší soud se na základě podaného dovolání musel vypořádat mimo jiné s otázkami, jakou právní úpravou se řídí promlčení práv zaměstnance na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku vzniklých po 31. 12. 2013, došlo-li k pracovnímu úrazu zaměstnance a vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti před 1. 1. 2014, a zda se pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) zaměstnance, kterému byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně a který nevykonává pracovní činnost, považuje za jeho výdělek po pracovním úrazu výdělek ve výši minimální mzdy. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2341/2019-242 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalovanému B. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Martinem Šmukem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Vítkovická č. 3276/2, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 3/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2019 č. j. 16 Co 199/2018-209, takto: I. Dovolání žalovaného se v části směřující proti výrokům rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení, o soudním poplatku a o odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobce odmítá; v dalším se dovolání žalovaného zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 41 291 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Marie Piekarzové, advokátky se sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 9. 1. 2015 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 17. 12. 2011 do 8. 11. 2012 částku 2 448 Kč, na bolestném 6 000 Kč, na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením 633 Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 616 263 Kč, vše „s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od následujícího dne po doručení žaloby do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy jako horník, že dne 17. 12. 2011 utrpěl pracovní úraz, kdy na něj znenadání spadla „hydraulická pístnice sekce“, že mu v důsledku pracovního úrazu vznikla škoda „představovaná“ ztrátou na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, bolestným a účelně vynaloženými náklady spojenými s léčením a že tato škoda byla žalobci již uhrazena „pojišťovnou Kooperativa, Vienna Insurance Group“, „její výše však byla krácena o 5 %“, neboť žalovaný sice uznal odpovědnost za pracovní úraz, avšak „s poukazem na spoluzavinění žalobce“ ji krátil o 5 %. „Krácení náhrady škody“ považuje žalobce „za zcela nedůvodné a protizákonné“, neboť z jeho strany „nedošlo k prokazatelnému porušení právních ani bezpečnostních předpisů“, a proto se domáhá zaplacení rozdílu „mezi plnou a zkrácenou náhradou škody za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti“, náhradou bolestného