21 Cdo 245/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 245/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2005 Spisová značka:21 Cdo 245/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.245.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 7 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 229 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 245/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. K. K., b) Ing. L. S. a c) Ing. M. H., zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o 13.534,50 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 43/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2004 č.j. 19 Co 61/2004-62, takto: I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. dubna 2003 č.j. 10 C 43/2002-33 se zrušují a řízení se zastavuje. II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Prezidentu republiky k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali, aby žalovaná každému z nich zaplatila částku 4.511,50 USD s 10% úrokem z prodlení od 1.5.2000 do zaplacení. Žalobu (návrh na vydání platebního rozkazu) odůvodnili tím, že jako vojáci z povolání byli žalovanou vysláni do kurzu pro důstojníky letek v Maxwell AFB, Alabama, USA na dobu od 10.1. do 8.4.2000 a že za tuto zahraniční služební cestu, kterou „řádně vyúčtovali“, měl každý ze žalobců nárok na cestovní náhrady podle ustanovení § 79 odst. 1, § 81 odst. 1 a § 82 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, (tj. stravné v cizí měně, kapesné v cizí měně a prokázané náklady na ubytování) v celkové výši 7.657,50 USD. Žalovaná však každému ze žalobců zaplatila toliko 3.146,- USD s odůvodněním, že nárok na náhradu ubytovacích nákladů a část stravného žalobcům nevznikl, protože jim byl hostitelskou stranou k tomuto účelu poskytnut finanční příspěvek. Podle názoru žalobců však „není rozhodné, co a jakým způsobem americká strana vyplácela“, a proto po žalované požadují odpovídající doplatek. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7.4.2003 č.j. 10 C 43/2002-34 uložil žalované, aby zaplatila každému ze žalobců částku 866,50 USD s 10% úrokem z prodlení od 1.5.2000 do zaplacení, žalobu o zaplacení každému ze žalobců 3.645,- USD s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že za 89 dnů zahraniční služební cesty ve Spojených státech amerických náleží každému ze žalobců podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, náhrada prokázaných výdajů za ubytování ve výši 1.038,50 USD, stravné ve výši 4.500,- USD a kapesné ve výši 1.800,- USD, tedy celkem 7.657,50 USD. Protože však „je nesporné a bylo prokázáno“, že jim žalovaná na těchto náhradách vyplatila 3.146,- USD a ze strany Spojených států amerických dostal každý ze žalobců 3.645,- USD, které „je nutno odečíst od náhrad, ke kterým je povinna žalovaná podle zákona č. 221/1999 Sb.“, přiznal soud prvního stupně každému ze žalobců doplatek pouze ve výši 866,50 USD. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.4.2004 č.j. 19 Co 61/2004-62 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé“ potvrdil, „ve vyhovujícím výroku o věci samé“ tento rozsudek změnil tak, že žalobu o zaplacení každému ze žalobců 866,50 USD s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že částky poskytnuté žalobcům americkou stranou je třeba započíst do náhrad při zahraniční služební cestě, neboť tyto částky - jak plyne z vyjádření amerických vojenských představitelů – byly zaplaceny hostitelskou stranou „právě s úmyslem částečně krýt náklady služební cesty žalobců s tím, že pouze zbytek nároku žalobců poskytne vysílající země“. Oproti názoru soudu prvního stupně však dovodil, že žalobci měli za předmětnou služební cestu nárok na kapesné pouze ve výši 900,- USD; celkem tedy měli nárok na 6.757,50 USD. Protože však žalobci na cestovních náhradách (od žalované a od americké strany) obdrželi celkem 6.791,- USD, je podle názoru odvolacího soudu jejich žaloba zcela nedůvodná. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. Namítali, že závěr soudů o tom, že finanční příspěvky poskytnuté americkou stranou je třeba započíst do zákonem stanovených náhrad při zahraniční služební cestě, je „zcela lichý“, a že právě tento závěr je podle jejich názoru otázkou zásadního právního významu. Zdůraznili, že zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v ustanoveních § 79 odst. 1, § 81 odst. 1 a § 82 ukládá „striktně“ povinnost žalované tam uvedené nároky při zahraniční služební cestě (tj. náhradu prokázaných výdajů na ubytování, stravné a kapesné v cizí měně) zaměstnanci (vojáku z povolání) vyplatit, pouze s jedinou výjimkou uvedenou v ustanovení § 40 cit. zákona, která se ovšem na žalobce nevztahuje. Citovaný zákon tedy „naprosto jednoznačně nepřipouští, a to ani extenzívním výkladem, aby dary, peněžní příspěvky či jiné výhody poskytnuté hostitelskou zemí v době konání služební cesty byly započteny oproti povinnosti zaměstnavatele vyplatit náhrady“ (jedinou výjimkou, která se však žalobců opět netýká, je případ, kdy je poskytnuto bezplatné stravování). Kromě toho dovolatelé vyslovili nesouhlas s názorem odvolacího soudu ohledně výše kapesného, neboť - jak zdůraznili – jedná se sice o fakultativní dávku, avšak v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o její výši, stává se dávkou obligatorní. Jestliže tedy v daném případě se žalovaná dobrovolně jednostranným návrhem zavázala k výplatě konkrétní zákonem povolené výše kapesného a tento návrh byl ze strany žalobců jejich podpisy akceptován, pak podle jejich názoru „se stal závazkem“. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. V posuzovaném případě žalobce napadají „všechny výroky“ rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení každému ze žalobců 866,50 USD s příslušenstvím zamítl, a „v zamítavém výroku o věci samé“ (ohledně zaplacení každému ze žalobců 3.645,- USD s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a zčásti potvrzen) došlo k rozštěpení uplatněného nároku, je třeba přípustnost dovolání posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně. Dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Protože přípustnost dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, nelze dovozovat z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolac