21 Cdo 2505/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2505/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2013 Spisová značka:21 Cdo 2505/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2505.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Závěť Dotčené předpisy:§ 67 odst. 1 a 2 předpisu č. 358/1992Sb. § 476d odst. 1 obč. zák. § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:4. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2505/2011 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 6979111, Územního pracoviště Střední Čechy v Praze 1, náměstí Republiky č. 3, proti žalovanému JUDr. P. K., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 107/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2011, č. j. 24 Co 41/2011-78, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 3.8.2010 se žalobkyně domáhala určení, že „žalovaný JUDr. P. K. není dědicem ze závěti zůstavitele J. Š., sepsané notářským zápisem dne 28. 7. 2008, sp.zn. NZ 600/2008, notářkou I. T. (dříve L.)“. Uvedla, že „závěť je neplatná pro její rozpor se zákonem, zejména s ustanovením § 65 odst. 1 a § 67 odst. 2 zák. č. 358/1992 Sb., v platném znění“; že „ze sdělení MUDr. K. Ch., psychiatra, se sídlem Kladno – Mánesova 1766, ze dne 2.5.2009, podaného k dotazu soudní komisařky, vyplývá, že při vyšetření zůstavitele v blíže neurčené době jeho pobytu v Domově důchodců Unhošť u něho zjistila duševní poruchu v souvislosti s arteriosklerosou mozkových cév projevující se expresivní afázií, tj. neschopností vyjádřit se slovem“; že „schopnost porozumět mluvenému slovu však byla zachována“; že „v dalším sdělení ze dne 21.7.2009 MUDr. Ch. doplňuje předchozí sdělení o skutečnost, že zůstavitel byl schopen číst, slyšel a viděl, rozuměl textu slyšenému, byl schopen si jej přečíst, ale nebyl schopen pro expresivní afázii číst nahlas“; že „v dalším sdělení MUDr. K. Ch. ze dne 9.9.2009 jmenovaná upravuje svá dosavadní tvrzení co do schopnosti verbální komunikace zůstavitele tak, že v době sepisu závěti již nehovořil (neboť řeč ztratila charakter dorozumívání se), domlouval se posunky a gesty, jež se dle názoru MUDr. Ch. jevily okolí zcela jednoznačné, zapadající do rámce situace“; že „v té době zůstavitel dobře slyšel, viděl a byl schopen číst bez hlasité reprodukce, nebyl schopen psát“; že „byl schopen učinit právní úkon závěti, byť neobvyklým způsobem, s plným vědomím důsledků plynoucích z tohoto rozhodnutí“; že „v protokolu sepsaném dne 16.4.2009 notářskou tajemnicí K. K., pověřenou soudní komisařkou, jsou zachyceny výpovědi svědkyň I. Č., vedoucí zdravotní sestry Domova a J. V. sociální pracovnice Domova“; že „k dotazu ohledně způsobilosti zůstavitele k právním úkonům I. Č. odpověděla, že zůstavitel nemohl mluvit, komunikoval pouze pohyby hlavy“; že „k témuž dotazu pak J. V. uvedla, že zůstavitel jasně viděl a slyšel, nečetl ani nepsal a komunikoval pohyby hlavy“. Na základě uvedených skutečností žalobkyně považuje za nesporné, že „zůstavitel nemohl mluvit“; že „v den pořízení závěti viděl a slyšel“ a že „nemohl číst a psát“. Vzhledem k výpovědím svědkyň I. Č. a J. V. má dále žalobkyně za to, že „svědkyně v rozporu s ustanovením § 65 odst. 1 věty druhé zák. č. 382/1992 Sb. nebyly přítomny při projevu zůstavitele o tom, co má být pojato do notářského zápisu a nebyly přítomny jeho sepisu“. Žalobkyně navíc odkazuje na konečný závěr MUDr. Ch., opakované výpovědi svědkyň a notářský zápis o závěti (v němž se v závěru uvádí: „…Pořizovatel vyjádřil souhlas kývnutím hlavy…“), ze kterých dovozuje, že „zůstavitel ke dni sepisu závěti již nemluvil vůbec, dorozumíval se pouze pohyby hlavy a patrně dalšími blíže nepopsanými gesty“ a že „se tedy jednalo o osobu nemluvící, ve smyslu faktickém i právním němou“. Žalobkyně je proto přesvědčena, že „zůstavitel splňoval stav uvedený v § 67 odst. 1 věta první před čárkou zák. č. 382/1992 Sb., neboť v době sepisu závěti byl němý a jeho vůli bylo nutné zjistit formou gest a jiných nehlasných úkonů“; že „k tomu nebyl schopen psát ani číst, tudíž bylo namístě stanovit vedle svědků důvěrníka ve smyslu § 67 odst. 2 citovaného zákona, a to důvěrníka nezúčastněného na úkonu ve smyslu § 66 citovaného zákona“. Žalobkyně tvrdí, že „jelikož nebyly svědkyně závěti přítomny projevu vůle zůstavitele o obsahu závěti, ačkoliv zůstavitel nemohl ani psát, ani číst, ba ani mluvit, a nebyl přibrán důvěrník, ačkoliv zůstavitel byl němým, neboť nemohl mluvit, resp. nebyl schopen srozumitelně komunikovat a vyjadřoval se pouze gesty a posunky, ač se notářce údajně jevilo, že gesta zůstavitele jsou srozumitelná, závěť zůstavitele sepsaná notářským zápisem NZ 600/2008 N 629/2008 ze dne 28.7.2008 Mgr. I. L., notářkou v Kladně, je absolutně neplatným právním úkonem pro svůj rozpor se zákonem“. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 20.12.2010, č. j. 7 C 107/2010-38, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „zůstavitele nelze pokládat za osobu němou, protože byl schopen slovního projevu, byť v minimalizované míře, ale tak, jak předpokládá ustanovení § 35 odst. 3 občanského zákoníku, byl tento minimalizovaný slovní projev jednoznačně dotvořen jiným než slovním vyjádřením a v souladu s týmž ustanovením je třeba k takto projevené vůli přihlédnout“; že „současně nebyla žalobkyní zpochybněna svoboda takového projevu vůle, nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by zůstavitel byl při pořizování závěti nějak ovlivněn nebo že by byla notářka seznamována s významem gest, kterými zůstavitel svůj minimalizovaný slovní projev doprovázel, tedy nebylo nijak prokázáno, že by mohlo dojít ke zkreslení významu takto dotvořeného slovního projevu zůstavitele“; že „zůstavitele nebylo možno pokládat za němého ve smyslu výše uvedeného výkladu tohoto pojmu“; že „nelze tedy na náležitosti notářského zápisu vztáhnout § 67 zákona č. 358/1992 Sb., ale pouze požadavky zakotvené v § 65 odst. 1 téhož zákona, které jednoznačně splněny byly“ a že proto „žalobkyně neprokázala své tvrzení, že závěť takto sepsaná je absolutně neplatná a že tudíž žalovaný není dědicem ze závěti pořízené zůstavitelem J.Š.“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.3.2011, č. j. 24 Co 41/2011-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po zopakování výslechu svědkyň Č. a V. a po doplnění řízení svědeckým výslechem notářky I. T., která závěť sepsala, dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně. Odvolací soud vycházel z toho, že výslechy všech uvedených svědkyň jsou ve vzájemném souladu a nejsou ani v rozporu s obsahem lékařských zpráv. Z výpovědí svědkyň shodně vyplývá, že „zůstavitel byl v době sepisu závěti v takovém zdravotním stavu, který mu neumožňoval psát, nebyl pohyblivý a nebyl schopen souvislé řeči ve větách“; že „jeho slovní projev nebyl až na výjimky zcela artikulovaný, srozumitelně však byl schopen vyslovit slova ne, ne a slova jo, jo“; že „se dorozumíval proto za pomoci těchto slov doplněných gesty a ve spolupráci s okolím, které mu podle jeho slov a gest případně kladlo otázky“; že „svému okolí plně rozuměl, byl schopen adekvátně reagovat, neměl problém porozumět mluvenému slovu“; že „za pomoci tohoto způsobu komunikace byla zjištěna jeho vůle pro účely notářského zápisu o závěti“; že „jak je zřejmé především z výpovědi notářky, byl schopen aktivně, výslovně a jednoznačně vyjádřit svůj nesouhlas, byl-li tázán na něco, co podle jeho vůle nemělo být předmětem úkonu, stejně aktivně a jednoznačně postupoval, bylo-li mu nabízeno řešení, které chtěl“; že „zůstavitel byl aktivní i při označení osoby, která měla být závětí obmyšlena, a i když nebyl schopen souvisle vyslovit jméno této osoby, byl schopen poté, co ji označil gestem a osoba byla notářkou slovem označena, výslovně uvést svůj souhlas s tím, že jde skutečně o JUDr. P. K.“. Na základě skutkového stavu věci zjištěného shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že i právní hodnocení věci soudem prvního stupně je správné a že závěť v podobě notářského zápisu byla správně „formálně sepsána“ podle zákona č. 358/1992 Sb. Uzavřel, že „vzhl