21 Cdo 2519/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2519/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2006 Spisová značka:21 Cdo 2519/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2519.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 238a předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb. § 239 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb. § 43 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb. § 243b odst. 4 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 4 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2519/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce T. K., proti žalovanému P. G. s.r.o., o zaplacení \"přesčasových příplatků\", vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 82/99, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2000 č.j. 13 Co 428/200-17, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil \"příplatky za jím odpracované hodiny práce přes čas v období od 11.12.1995 do současné doby\". K odůvodnění žaloby uvedl, že u žalovaného pracuje od 11.12.1995 jako montér - potrubář s výjimkou doby od 1.2. do 31.12.1998, kdy pracoval jako \"montér potrubář - lešenář\", a že za \"mnoho hodin práce přes čas\" dosud nedostal v rozporu s ustanovením § 116 zákoníku práce \"přesčasový příplatek\". Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 30.8.2000 č.j. 27 C 82/99-11 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že návrh na zahájení řízení \"je natolik neúplný, že v řízení pro jeho nedostatky nelze pokračovat\", a že žalobce nedostatky návrhu neodstranil ani přes výzvu, obsaženou v usnesení ze dne 3.3.2000 č.j. 27 C 82/99-3. Řízení proto muselo být podle ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř. zastaveno. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 3.11.2000 č.j. 13 Co 428/2000-17 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že v řízení nelze pro vady návrhu pokračovat, neboť žalobce přes výzvu soudu neuvedl žádné údaje o době, kdy měl přesčasy odpracovat, a v jaké výši požaduje náhradu. Námitku žalobce, že jde o \"žalobu určovací\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že se žalobce podle obsahu žaloby nedomáhá určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že podal u soudu prvního stupně \"určovací žalobu, kterou požadoval určit, že žalovaný je povinen vyplatit mu příplatky na odpracované hodiny práce přes čas za období od 11.12.1995 do současné doby\" a že žaloba měla všechny náležitosti požadované ustanoveními § 42 odst.4 a § 79 o.s.ř. Přesto se \"snažil soudu vyhovět\", \"přesčasové příplatky\" však vyčíslit nemohl, neboť žalovaný mu neumožnil nahlédnout do mzdových podkladů. Žalobce má za to, že řízení bylo zastaveno v rozporu se zákonem a že \"bez spolupůsobení a soudního řízení zaměstnavatele nelze vyčíslit příplatky\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.f) o.s.ř. a § 239 odst.1 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř) věc projednal - poté, co byl konkurs na majetek žalovaného, prohlášený dnem 7.12.2000, po splnění rozvrhového usnesení dnem 23.2.2005 zrušen - podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích, b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu, e) odvolání odmítnuto, f) odvolací řízení zastaveno. Podle ustanovení § 238a odst. 2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině. Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. nemůže být založena přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé u usnesení, kterými bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině (§ 239 odst. 3 o.s.ř.). V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo podle ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř. rozhodnuto o zastavení řízení. Podle hledisek uvedených v ustanovení § 238a o.s.ř. není dovolání přípustné. Potvrzujícím usnesením, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a o.s.ř., je pouze usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu [§ 238a odst.1 písm.d) o.s.ř.]; o takovéto usnesení - jak vyplývá z výše uvedeného - v posuzovaném případě nejde. Přípustnost dovolání nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení § 239 o.s.ř. Ustanovení § 239 o.s.ř. totiž podmiňuje přípustnost dovolání tím, že musí jít o potvrzující usnesení ve věci samé, a to jak v případě, kdy přípustnost vyslovuje svým rozhodnutím odvolací soud (§ 239 odst. 1), tak v případě, posuzuje-li ji dovolací soud (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Usnesení o zastavení řízení má jen procesní povahu a nerozhoduje se jím ve věci samé, tedy o důvodnosti nebo nedůvodnosti nároku uplatněného žalobou. Přípustnost dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu nemůže být založena rozhodnutím odvolacího soudu podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997 sp.zn. 2 Cdon 439/97, uveřejněné pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.7.1997 sp.zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) a ani postupem podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. Za této situace může tedy přípustnost dovolání zakládat jen některý z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Pro vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale zjištěním, že řízení takovou