21 Cdo 2559/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2559/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 8. 2024 Spisová značka:21 Cdo 2559/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2559.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Plat Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů Pracovněprávní vztahy Dotčené předpisy:§ 16 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 110 předpisu č. 262/2006 Sb. § 123 předpisu č. 262/2006 Sb. § 338 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 338 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 339a odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:24. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2559/2023-142 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně L. H., zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná č. 241/20, proti žalované Centru Dominika Kokory, příspěvkové organizaci se sídlem v Kokorech č. 54, IČO 61985929, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 376/12, o 61 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 206/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. února 2023, č. j. 16 Co 235/2022-112, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 28. července 2022, č. j. 10 C 206/2020-82, ve výroku o náhradě nákladů řízení, se odmítá; jinak se dovolání žalované zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Nováka, advokáta se sídlem v Brně, Kopečná č. 241/20. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově dne 14. 8. 2020 (v průběhu řízení doplněnou) se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 61 400 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 61 400 Kč od 4. 8. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že byla u žalované na základě pracovní smlouvy zaměstnána jako „pracovnice v sociálních službách“, a to nejprve od 1. 6. 2015 do 31. 5. 2016 a poté od 19. 6. 2017 do 30. 4. 2019, kdy její pracovní poměr skončil odchodem do starobního důchodu. Žalobkyně byla zařazena do 5. platové třídy 8. platového stupně, ačkoli s ohledem na délku praxe měla být zařazena do 12. platového stupně jako ostatní srovnatelní zaměstnanci žalované, kteří při stejné pracovní náplni, stejném vzdělání a většinou dokonce kratší praxi dostávají platy vyšší; v tomto postupu žalované spatřuje žalobkyně porušení zásady rovného zacházení, které konstatoval i oblastní inspektorát práce. V období červenec 2017 až únor 2019 byl tak její plat nižší o 61 400 Kč; na předžalobní výzvu k zaplacení částky žalovaná nereagovala. 2. Žalovaná uvedla, že s žalobou nesouhlasí, a navrhla její zamítnutí. Namítla, že podle ustanovení § 6 nařízení vlády č. 341/2017 Sb. může zaměstnavatel určit platový tarif jakoukoliv částkou v rozpětí platových tarifů stanovených pro nejnižší a nejvyšší stupeň příslušné platové třídy. Možnost využití tohoto způsobu stanovení platového tarifu umožňuje vnitřní předpis žalované (platový předpis č. 1/2016 a od 1. 1. 2018 platový předpis č. 1/2018). Zaměstnankyně, s nimiž se žalobkyně srovnává, žalovaná převzala po sloučení s Domovem ADAM Dřevohostice, příspěvkovou organizací „včetně platových předpisů“, což zakládá důvod k rozdílnému zacházení. 3. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 28. 7. 2022, č. j. 10 C 206/2020-82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 61 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 4. 8. 2019 do zaplacení (výrok I) a povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 56 842,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Nováka (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána jako „pracovnice v sociálních službách“ od 1. 6. 2015 do 31. 5. 2016 a od 19. 6. 2017 do 30. 4. 2019. Zatímco platovým výměrem ze dne 15. 1. 2016 byla žalobkyně zařazena do 5. platové třídy 12. platového stupně, tak platovými výměry ze dne 19. 6. 2017 a 30. 6. 2017 do 4. platové třídy 8. platového stupně a platovými výměry ze dne 1. 9. 2017, 30. 10. 2017 a 31. 12. 2018 do 5. platové třídy 8. platového stupně. Vnitřní platové předpisy žalované č. 1/2016 a č. 1/2018 upravovaly zařazení zaměstnanců do platových tříd s odkazem na ustanovení § 6 nařízení vlády č. 341/2017 Sb. (resp. č. 564/2006 Sb.) tak, že zaměstnavatel může využít možnosti určit platový tarif zaměstnanců v platové třídě 1 až 5 v rámci rozpětí platových tarifů stanovených pro nejnižší a nejvyšší stupeň příslušné platové třídy; u pracovníka v sociálních službách jako nejnižší stanoví zařazení do platového stupně 8 (vyššího stupně může zaměstnanec dosáhnout na základě hodnocení rozsahu, náročnosti a fyzické namáhavosti požadované práce). Z podnětu žalobkyně provedl Oblastní inspektorát práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj šetření, kterým shledal u žalované porušení ustanovení § 16 odst. 1 zákoníku práce, neboť žalovaná (při zařazování do platových tarifů) nezajistila rovné zacházení se zaměstnankyněmi vykonávajícími totožný druh práce (pracovník v sociálních službách) s totožnou pracovní náplní. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalovaná ve vztahu k žalobkyni porušila ustanovení § 16 zákoníku práce, tedy zásadu rovného zacházení při odměňování zaměstnanců“, jestliže „na rozdíl od jiných srovnávaných zaměstnankyň vykonávajících stejnou práci“ žalobkyni (s odkazem na svůj vnitřní předpis) nezapočetla roky odborné praxe. Vyslovil nesouhlas s argumentací žalované, která svůj postup odůvodňovala převzetím srovnávaných zaměstnankyň od jiného zaměstnavatele (Domova ADAM Dřevohostice) k 1. 1. 2016 „včetně platových předpisů“, neboť „vnitřní předpisy zaměstnavatele nesmí být v rozporu se zákonem či jiným právním předpisem a nesmí bezdůvodně znevýhodňovat zaměstnance před ostatními srovnatelnými zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci, srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, konané ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce“. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1486/2020, a ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, proto soud prvního stupně žalobě vyhověl. 4. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 16 Co 235/2022-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 804,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Nováka (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě posuzoval, zda žalovaná při stanovení platového tarifu žalobkyně postupovala v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 a § 110 zákoníku práce, jimž musí odpovídat i zvláštní postup podle § 6 nařízení vlády č. 341/2017 Sb. Dospěl k závěru, že „postup zvolený žalovanou v podstatě vedl k tomu, že v rozhodné době, za kterou se žalobkyně domáhá doplatku platu, pracovaly u žalované dvě kategorie zaměstnanců. Na jedné straně to byli zaměstnanci, u kterých žalovaná při stanovení platového tarifu zohlednila započitatelnou praxi a jejichž platový stupeň byl vyšší (viz srovnání zaměstnanců žalované uvedené v bodech 11 a 12 napadeného rozsudku), a na druhé straně žalobkyně, u níž žádná praxe započtena nebyla právě s odkazem na ust. § 6 příslušného nařízení vlády a vnitřní předpisy. V posuzované věci odvolací soud právě v tomto rozdílném přístupu k odměňování zaměstnanců, kteří vykonávají srovnatelnou práci za stejných podmínek, shledává porušení zásady rovného zacházení a spravedlivého odměňování, neboť žalovaná přistupovala ke srovnatelné skupině zaměstnanců v sociálních službách nerovným způsobem, aniž by pro to byl jakýkoli právní důvod. Za takový relevantní důvod nelze považovat ani skutečnost, že zvýhodnění zaměstnanci přešli k žalované sloučením s jinou organizací (Domov Adam Dřevohostice), na rozdíl od žalobkyně, s níž byl uzavřen pracovní poměr 19. 6. 2017. Takové rozdělení zaměstnanců na dvě kategorie nemá podle odvolacího soudu žádné opodstatnění.“ Nerovnost při odměňování zaměstnanců byla způsobena i „nevhodným nastavením pravidel vyplývajících z vnitřního předpisu, dle kterého určení platového tarifu a tím i výše platu záviselo na době, kterou zaměstnanec u žalované odpracuje.“ 5. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle dovolatelky rozh