21 Cdo 258/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 258/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2001 Spisová značka:21 Cdo 258/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.258.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 258/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné F. proti povinné O. L., s. r. o., odebráním věci, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 E 3835/98, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 1999, č. j. 19 Co 274/99-50, takto: I. Dovolání povinné proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zničením již vyrobených jističů dle přílohy I. licenční smlouvy - přílohy č. 1 (DODATEK I), jakož i jednotlivých dílů těchto jističů, byl zamítnut, se odmítá; v dalším se dovolání povinné zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Na návrh oprávněné Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 30. 3. 1999, č. j. 11 E 3835/98-36, nařídil podle rozhodčího nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu, Mezinárodní obchodní komory (ICC International Court of Arbitration) v Paříži č. 8798/JK ze dne 8. 7. 1998, výkon rozhodnutí „odebráním nebo zničením již vyrobených jističů dle přílohy I. v licenční smlouvě - přílohy č. 1 (DODATEK I) tohoto usnesení, jakož i jednotlivých dílů těchto jističů", k uspokojení „pohledávky oprávněné na nákladech výkonu rozhodnutí", jež určil částkou 1.150,- Kč, nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtů povinné č. 703611/0100, 100501611/0100 a 8553140237/0100 vedených u K. b. a. s. pobočka L.; zároveň povinné zakázal, aby s uvedenými účty nakládala až do výše uplatněné pohledávky, a K. b. a. s. pobočka L. přikázal, aby poté, kdy jí bude doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, zablokovala peněžní prostředky na účtech povinné až do výše vymáhané pohledávky, a dále po doručení vyrozumění o nabytí právní moci tohoto usnesení odepsala pohledávku z účtů povinné a uhradila ji oprávněné na účet č. 6724441035/2700 vedený u B. A. C. C. R. a. s. Dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro uznání k výkonu rozhodnutí předloženého rozhodčího nálezu podle článku II. a III. Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v New Yorku, jež byla uveřejněna vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. Námitku povinné, že rozhodčí nález se nestal vykonatelným, odmítl s tím, že podle potvrzení generálního tajemníka Mezinárodního rozhodčího soudu, Mezinárodní obchodní komory z 2. 12. 1998 vykonávaný nález byl povinné řádně oznámen a z toho důvodu je konečný a závazný. Narozdíl od tvrzení povinné neshledal ani, že by uznání rozhodčího nálezu odporovalo veřejnému pořádku České republiky. Podle článku IX. kupní smlouvy mezi F. n. m. a povinnou nebyla sice předmětem této kupní smlouvy práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, protože ale podle licenční smlouvy mezi oprávněnou a O. L., L. - ČSFR došlo pouze k převodu práva na využívání průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, byla tato práva (práva z licenční smlouvy) citovanou smlouvou mezi F. n. m. a povinnou na povinnou převedena. K odvolání povinné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 10. 1999, č. j. 19 Co 274/99-50, usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen zničením věcí ve výroku blíže specifikovaných, změnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zničením již vyrobených jističů dle přílohy I. licenční smlouvy - přílohy č. 1 (DODATEK I), jakož i jednotlivých dílů těchto jističů, zamítl, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; proti svému usnesení, proti jeho potvrzujícímu výroku, připustil dovolání. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v souladu s ustanovením § 35 zák. č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, je třeba otázku povolení nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat podle Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v New Yorku a uveřejněné vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí Československé republiky č. 74/1959 Sb. (dále též jen „Úmluva"). Stejně jako soud prvního stupně také dovodil, že byly splněny podmínky pro uznání a vykonání k výkonu navrženého nálezu, jež jsou obsaženy v článku III. až V. Úmluvy. Ani odvolací soud neakceptoval námitku povinné, že by výkon nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži byl v rozporu s veřejným právem České republiky, když povinná žádné konkrétní důvody tohoto rozporu neuvedla a odvolací soud existenci překážek zmíněných v ustanovení § 36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, nezjistil. Odvolací soud dále vyslovil přesvědčení, že nález se týká sporu, pro který byla uzavřena rozhodčí smlouva; pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži byla založena rozhodčí doložkou, jež je obsažena v licenční smlouvě uzavřené mezi právním předchůdcem povinné a oprávněnou dne 25. 2. 1991. Ustanovení § 16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, považoval za ustanovení, jež nelze v projednávané věci aplikovat, neboť zmíněnou licenční smlouvou nenabyl právní předchůdce povinné práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, nýbrž jen oprávnění k užívání „know how" tak, jak bylo popsáno v licenční smlouvě. Proto ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na povinnou v rámci privatizace přešla i všechna práva a závazky vyplývající z licenční smlouvy, včetně rozhodčí doložky. Námitku povinné, že je sporné, zda licenční smlouvu uzavřel existující subjekt, když byl označen jako „O. L., L., ČSFR", považoval odvolací soud za právně nedůvodnou, neboť by muselo být prokázáno, že licenční smlouva byla neplatná podle práva, jemuž se strany podrobily, tedy podle práva rakouského (článek 12.2 licenční smlouvy); takovou skutečnost však povinná neprokázala a ani netvrdila. Protože vykonávaným rozhodnutím bylo povinné uloženo vydat oprávněné ve výroku určené věci nebo je zničit, bylo na povinné, aby si vybrala, jakým způsobem rozhodnutí splní. Tvrdí-li oprávněná v návrhu, že povinná rozhodnutí nesplnila, „exekuční soud" nařídil výkon rozhodnutí „zákonem povoleným způsobem, tj. v daném případě odebráním věci, když případný postup podle § 350 event. § 351 o. s. ř. by odporoval povaze uložené povinnosti". Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí považuje po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu, zejména z hlediska výkladu článku IV. a V. Úmluvy a z hlediska aplikace ustanovení zákona č. 98/1963 Sb. V dovolání proti usnesení odvolacího soudu povinná namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval zákon č. 98/1963 Sb. i „Newyorskou úmluvu", neboť se nesprávně vypořádal s námitkou povinné, že na ni nepřešla práva z licenční smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1991, a že proto nemůže být založena pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži. Je přesvědčena, že podstatou licenční smlouvy je přechod práv, tj. oprávnění k využívání a výkonu práv z průmyslového vlastnictví. Nabyvatel podle bodu 1.2 licenční smlouvy nabyl právo výkonu určitého průmyslového práva. Protože se zcela jednoznačně jedná o práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, dopadá na ně ustanovení § 16 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Protože povinná nebyla účastníkem licenční smlouvy ze dne 25. 2. 1991 (ta je na české straně uzavřena se subjektem označeným jako „O. L., L. - ČSFR") a ani později na ni práva z licenční smlouvy nepřešla, nebyla dána pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži k rozhodnutí sporu mezi žalobkyní (zde oprávněnou) a žalovanou (zde povinnou). Dovolatelka je navíc přesvědčena, že v době uzavření licenční smlouvy neexistoval subjekt, který za českou stranu licenční smlouvu uzavřel („O. L., L. - ČSFR"), proto nález Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži nemůže být vůči povinné exekučním titulem. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby věc byla vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř." - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zá