21 Cdo 2622/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2622/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 12. 2017 Spisová značka:21 Cdo 2622/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2622.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odbory Dotčené předpisy:§ 286 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 4. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2622/2017-160 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně Daechang Seat s.r.o., se sídlem v Třinci, Konská č. 745, IČO 27815099, zastoupené Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokola Tůmy č. 743/16, proti žalovanému Odborovému svazu KOVO, se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla č. 1800/2, IČO 49276832, zastoupenému JUDr. Jiřím Podhajským, advokátem se sídlem v Ostravě, U Tiskárny č. 578/1, o určení, že odborová organizace nepůsobí u žalobkyně a o určení, že odborová organizace nesplňuje zákonnou podmínku působení u žalobkyně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 137/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2017 č.j. 23 Co 425/2016-132, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Podhajského, advokáta se sídlem v Ostravě, U Tiskárny č. 578/1. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 10.12.2015) domáhala, aby bylo určeno, že žalovaný „nesplňuje zákonnou podmínku působení coby odborová organizace u žalobkyně, konkrétně uvedení oprávnění působit u žalobkyně jako odborová organizace ve svých stanovách“, a že žalovaný u žalobkyně „nepůsobí jako odborová organizace ve smyslu ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovanému podle jejího názoru nevzniklo oprávnění u ní působit, neboť jeho oprávnění k působení a jednání vůči žalobkyni nevyplývá z jeho stanov, tak jak požaduje ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce. Ve stanovách žalovaného by mělo být uvedeno, u kterých konkrétních zaměstnavatelů je žalovaný oprávněn (jako odborová organizace) působit a vůči nim jednat, tedy v případě žalobkyně, by zde tato měla být výslovně označena, což ovšem ve stanovách žalovaného chybí. Zaměstnavatel totiž musí bez pochybností vědět, zda odborová organizace u něj působí či ne a zda mu vznikly povinnosti, které mu zákoník práce ukládá ve vztahu k odborům. Bez splnění této podmínky nemůže žalobkyně vůči žalovanému zahájit plnění povinností podle zákoníku práce a žalovaný se jich nemůže dovolávat. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 21.7.2016 č.j. 20 C 137/2015-104 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 11.200,- Kč k rukám jeho advokáta JUDr. Jiřího Podhajského. Soud prvního stupně poté, co dovodil existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, vzal z provedených důkazů (zejména stanov žalovaného) za prokázané, že žalovaný je odborovou organizací s působností na celém území České republiky, má své orgány a člení se na organizační jednotky; tam, kde nepůsobí základní organizace, může působit žalovaný prostřednictvím odborového zástupce nebo výboru seskupení (alespoň tří) členů. Podle ustanovení § 2 odst. 4 písm. a) stanov žalovaný sdružuje své členy „zejména v oborech kovo, navazujících a v dalších oborech“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podniká mj. v oboru výroby kovových konstrukcí, kotlů, těles a kontejnerů, povrchových úprav a svařování kovů, a protože žalovaný oznámil žalobkyni dopisem ze dne 19.8.2015, že u ní působí prostřednictvím výboru pěti členů a že pověřeným zástupcem odborové organizace je Regionální pracoviště Odborového svazu KOVO, U Tiskárny 1, Ostrava-Přívoz, soud prvního stupně dospěl k závěru, že za těchto okolností „následujícím dnem po doručení oznámení vzniklo žalovanému oprávnění působit u žalobkyně jako odborová organizace“. K námitkám žalobkyně uvedl, že z jednání žalovaného jednoznačně vyplývá, u jakého zaměstnavatele hodlá působit jako odborová organizace, a že zákoník práce neuvádí konkrétně, jak a co mají stanovy odborové organizace obsahovat. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.1.2017 č.j. 23 Co 425/2016-132 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek změnil tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že žádný právní předpis nestanoví odborové organizaci povinnost předkládat zaměstnavateli stanovy a prokazovat mu, že je oprávněna zastupovat své členy při ochraně jejich hospodářských a sociálních zájmů, stanovy jsou však obsahem sbírky listin, která je součástí veřejného rejstříku. Podmínkou působení odborové organizace podle jeho názoru rovněž není uvedení konkrétního zaměstnavatele, u něhož má odborová organizace působit, přímo ve stanovách odborové organizace. Taková situace by „nutně vedla k tomu, že stanovy by se musely měnit vždy, když by došlo k rozšíření působnosti odborové organizace u dalšího zaměstnavatele“, čímž by byl „popřen smysl stanov jako základního ustavujícího dokumentu“. Protože výbor seskupení členů je podle stanov oprávněn působit jménem žalovaného u žalobkyně, a protože žalovaný oznámil žalobkyni dopisem ze dne 19.8.2015, že splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „žalovaný od 20.8.2015 u žalobkyně působí“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že pokud ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce stanoví, že odborová organizace působí u zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna podle stanov, je podle jejího názoru třeba, aby stanovy obsahovaly uvedení konkrétního zaměstnavatele, u něhož má odborová organizace působit, tak, aby „bylo zaměstnavateli zřejmé, že právě u něj má odborová organizace působit“. Výklad ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce je v tomto směru podle mínění žalobkyně jednoznačný. Oprávnění odborové organizace musí být „zakotveno ve stanovách vůči konkrétnímu zaměstnavateli“. Pokud zákonodárce používá označení „zaměstnavatel“ v intencích § 286 zák. práce, „pak má na mysli konkrétního zaměstnavatele a nikoliv kteréhokoliv zaměstnavatele. Jiný výklad by vedl k závěru, že jakýkoliv spolek (třeba i sportovní) může u zaměstnavatele působit jako odborová organizace, pokud tři jeho členové jsou zároveň zaměstnanci zaměstnavatele, a odvolávat se na splnění podmínek uvedených v ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce. Mají-li stanovy vymezit cíl (účel), pak tímto účelem u odborové organizace může být právě působení u konkrétního zaměstnavatele, pokud odborová organizace hodlá u daného zaměstnavatele působit aktivně. Okolnost, že by se stanovy musely měnit vždy s rozšířením působnosti odborové organizace na dalšího zaměstnavatele, žalobkyně považuje „za legitimní požadavek pro tak závažný případ jako je započetí působení coby odborové organizace u konkrétního zaměstnavatele“. Takové rozhodnutí odborové organizace je natolik důležitým rozhodnutím, že by s ním měla vyslovit souhlas členská základna dané odborové organizace. Kromě toho žalobkyně na podporu svých úvah poukázala na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.1.2013 sp. zn. 21 Cdo 974/2012. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě „v plném rozsahu vyhovuje“, a přiznal žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů, nebo aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobkyně nelze považovat za opodstatněnou. Právní posouzení věci odvolacím soudem je podle názoru žalovaného v souladu s právním a ústavním pořádkem České republiky, a naopak právní názor žalobkyně obsažený v dovolání je v rozporu s Čl. 27 a Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Čl. 2 a 3 Úmluvy č. 87 a § 2 zákona č. 89/2012 Sb. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zá