21 Cdo 2631/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2631/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2026 Spisová značka:21 Cdo 2631/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.2631.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Poplatky soudní Právo na soudní ochranu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. § 4 odst. 1 písm. i) předpisu č. 549/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2631/2025-323 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. R., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 427/16, o 200 000 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2021, č. j. 30 Co 415/2021-111, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. září 2021, č. j. 20 C 156/2019-104, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 156/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. dubna 2024, č. j. 20 C 156/2019-307, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2025, č. j. 30 Co 196/2025-315, takto: I. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. dubna 2024, č. j. 20 C 156/2019-307, se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2025, č. j. 30 Co 196/2025-315, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. IV. Žalobce je povinen do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 soudní poplatek za dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2025, č. j. 30 Co 196/2025-315, ve výši 4 000 Kč. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 7. 4. 2024, č. j. 20 C 156/2019-307, odmítl jako opožděné odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2024, č. j. 20 C 156/2019-300, (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2025, č. j. 30 Co 196/2025-315, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). 3. Obě tato rozhodnutí napadl žalobce dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 4. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.). 5. Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. 6. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. 7. Právě o tento případ jde v posuzované věci, dovolání žalobce směřující proti usnesení odvolacího soudu tedy není objektivně přípustné. Nejvyšší soud proto podané dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 8. Žalobce sice nesplnil podmínku povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.), vzhledem k § 241b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. však nebyl důvod činit opatření k odstranění tohoto nedostatku podmínky dovolacího řízení. 9. V souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 238 o. s. ř. žalobci rovněž vznikla ve smyslu § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), povinnost zaplatit soudní poplatek za podané dovolání. Soudnímu poplatku totiž podléhá i dovolání, které není přípustné, popřípadě je opožděné či podané neoprávněnou osobou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1697/2021, uveřejněné pod č. 73/2023 Sb. rozh. obč.). Žalobci byla proto uložena povinnost k zaplacení soudního poplatku za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. i) ve spojení s § 3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích]; výše poplatku vyplývá z položky 23 bodu 2 sazebníku soudních poplatků. 10. S ohledem na odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 238 o. s. ř. nebylo rozhodováno o žádosti dovolatele o osvobození od soudních poplatků, neboť osvobození dovolatele od soudního poplatku za dovolání zde vzhledem k § 11a zákona o soudních poplatcích nepřichází v úvahu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1881/2023). 11. Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu opakovaným podáváním neurčitých, popřípadě nedůvodných žalob, přičemž po zahájení řízení podává mimořádné množství vesměs neodůvodněných procesních podání, včetně opakovaně zamítaných návrhů na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, jakož i opravných prostředků včetně opravných prostředků nepřípustných. Takové dlouhodobé a cílené počínání žalobce lze jednoznačně označit za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1882/2016, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo ze dne 4. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 46/2021). 12. Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 2. 2026 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu