21 Cdo 2880/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2880/2011 citace  Právní věta:Účastníky řízení o ustanovení opatrovníka domnělému otci, který není naživu (§ 55 zák. o rod.), jsou také jeho případní dědicové. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 11. 2012 Spisová značka:21 Cdo 2880/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2880.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Opatrovník Určení otcovství Dotčené předpisy:§ 192 odst. 1 o. s. ř. § 94 odst. 1 o. s. ř. § 55 předpisu č. 94/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:20. 11. 2012 Publikováno ve sbírce pod číslem:29 / 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2880/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně M. M., zastoupené JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská třída č. 9, proti žalované V. K., jako opatrovnici V. V., zemřelého dne 13. ledna 2004, o určení otcovství, za účasti RNDr. J. Z., zastoupené JUDr. Petrem Čápem, advokátem se sídlem Zámek Dobříš č. 1, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o žalobě pro zmatečnost podané RNDr. J. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2009, č. j. 15 Co 594/2008-191, 114/2009-191, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Co 594/2008 (u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 395/2004), o dovolání RNDr. J. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č. j. 11 Cmo 250/2010-256 (správně 11 Cmo 250/2010-279), takto: Usnesení vrchního soudu a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010, č. j. (správně 15 Co 594/2008-238), se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í : Na žádost M. M. (žalobkyně) Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Nc 1705/2004-6, ustanovil opatrovníkem zemřelého V. V. V. K., „a to pro řízení o určení otcovství jmenovaného k P. M., z matky M. M.“. Žalobkyně se žalobou proti opatrovnici V. K., domáhala určení, že V. V., je otcem syna žalobkyně P. M. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se s V. V. intimně stýkala v době rozhodné pro početí P. M. V. V. byl ženatý s paní E. V. a společně měli jako manželé dceru J. V., dnes RNDr. J. Z. V. V. dne 13. 1. 2004 zemřel bez zanechání závěti a určení otcovství se žalobkyně domáhá z důvodu dědického řízení. Obvodní soud pro Prahu 10 – poté, co usnesením ze dne 13. 1. 2005, č. j. 18 C 395/2004-13, připustil, aby na straně žalované vstoupila do řízení vedlejší účastnice RNDr. J. Z., - rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. 18 C 395/2004-151, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 1. 2009, č. j. 18 C 395/2004-168, určil, že „žalovaný V. V., zemřelý 13. 1. 2004, je otcem zletilého P. M., z matky M. M.“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit České republice „na účet zdejšího soudu“ na nákladech řízení 7.620,- Kč a že České republice se nepřiznává náhrada nákladů řízení za nezaplacený soudní poplatek. Vyšel z toho, že čestným prohlášením V. V., učiněným dne 27. 9. 1973 před tehdejším Státním notářstvím, bylo jednoznačně prokázáno, že V. V. si byl vědom skutečnosti, že je otcem P. M. (věrohodnost tohoto prohlášení nebyla během řízení namítána), že „nebyla sporována“ skutečnost, že V. V. souložil v rozhodné době s žalobkyní, a že zároveň nebylo prokázáno, že by existovaly závažné okolnosti, které by otcovství V. V. vylučovaly. Přesto soud ustanovil ve věci znalce z oboru zdravotnictví, odvětví genetika, s úkolem určit pravděpodobnost, že zemřelý V. V. byl otcem P. M., přičemž nejbližší příbuzná byla vedlejší účastnice na straně žalované. Ačkoliv vedlejší účastnici bylo opakovaně soudem ukládáno, že se má dostavit nejprve k odběru krve a poté, co doložila vyjádření praktické lékařky MUDr. Jitky Vlačihové s nedoporučením odběru krve, ke stěru z bukáních sliznic, vedlejší účastnice se nedostavila; protože byla učiněna řada pokusů o její předvedení Policií ČR, mimo jiné i s výsledkem, že si vedlejší účastnice odmítla převzít obsílku od soudu, vyslovila, že nikam nepůjde a s Policií spolupracovat nebude, soud od provedení tohoto důkazu upustil a rozhodoval na základě dostupných důkazů. Odvolání RNDr. J. Z. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2009, č. j. 15 Co 594/2008-191, 114/2009-191, odmítl. Vyšel z toho, že odvolání podala vedlejší účastnice a že žalovaná výslovně uvedla, že s odvoláním vedlejší účastnice nesouhlasí. Odvolací soud proto s odkazem na ustanovení § 203 odst. 1 větu druhou a § 218 písm. b) o. s. ř. posoudil odvolání jako nepřípustné a tedy podané někým, kdo k němu není oprávněn. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala RNDr. J. Z. žalobou pro zmatečnost. Namítala, že „soudy obou stupňů po celé řízení akceptovaly, že opatrovníkem zemřelého V. V. v řízení o určení otcovství byla žalovaná V. K., která vystupovala plně ve shodě se žalobkyní“, že opatrovnice jejího zemřelého otce řádně nezastupovala a že odvolací soud neměl z vlastní iniciativy zjišťovat stanovisko opatrovnice, tj. žalované V. K. k odvolání podanému vedlejší účastnicí. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2010, č. j. 15 Co 594/2008-228 (správně 15 Co 594/2008-238), žalobu pro zmatečnost zamítl; zároveň rozhodl, že „vedlejší účastnice“ je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení 8.600,- Kč k rukám „jejího právního zástupce“ a že ve vztahu mezi „vedlejší účastnicí“ a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že RNDr. J. Z. vstoupila do původního řízení na straně žalované V. K., že však tato účastnice s podáním žaloby pro zmatečnost výslovně nesouhlasila, a proto je žaloba podle ustanovení § 231 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nepřípustná. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2010, č. j. 11 Cmo 250/2010-256 (správně 11 Cmo 250/2010-279), odvolání „vedlejší účastnice“ odmítl, ve výroku o náhradě nákladů řízení žalobkyně napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „vedlejší účastnice“ je povinna nahradit žalobkyni 10.320,- Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Pavla Reisera; zároveň rozhodl, že „vedlejší účastnice“ je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení 12.335,- Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Pavla Reisera a že ve vztahu mezi „vedlejší účastnicí“ a žalovanou nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejprve – oproti návrhu „vedlejší účastnice“ - dospěl k závěru, že není třeba podat u Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení § 203 odst. 1 věty druhé a § 231 o. s. ř., neboť obě citovaná ustanovení jsou v zákoně zakotvena již delší dobu a plní svou úlohu; je především na samotných účastnících občanského soudního řízení, aby rozhodli, zda podají řádný či mimořádný opravný prostředek. Postavení vedlejšího účastníka má sloužit k tomu, aby svým postojem „podporoval“ toho účastníka, na jehož straně do řízení vstoupil. K tomu jistě neslouží takový postup, kdy by vedlejší účastník vystupoval proti zájmům a postojům jím podporovaného účastníka. Poté, vycházeje z toho, že odvolání „vedlejší účastnice“ není podáno se souhlasem žalované, na jejíž straně „vedlejší účastnice“ vystupuje, uzavřel, že odvolání není přípustné. Proto je podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. V dovolání proti usnesení odvolacího soudu RNDr. J. Z. namítá, že v řízení o určení otcovství vystupovala sice jako vedlejší účastnice řízení, avšak v řízení o žalobě pro zmatečnost je „fakticky stranou žalující“. Považuje proto za nesprávné, aby bylo její procesní postavení odvozováno od žalované a s odkazem na ustanovení § 231 odst. 1 a § 203 odst. 1 o. s. ř. pak možnost jejího procesního postupu kategoricky vázána na souhlas žalované. Důvod zmatečnosti spatřuje v tom, že soudy obou stupňů po celé řízení akceptovaly, že opatrovnicí jejího zemřelého otce byla žalovaná, která vystupovala plně ve shodě se žalobkyní, a soud se na ni (ani jinou osobu jejímu otci blízkou) neobrátil s dotazem, zda by souhlasila se svým ustanovením jeho opatrovníkem. Takový postup přitom jako správný zastávala soudní praxe i před 1. červencem 2009, kdy byla do § 192 odst. 1 o. s. ř. vložena druhá věta preferující ustanovit opatrovníkem osobu blízkou. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, č. j. 15 Co 594/2008-228, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolání, jako podání učiněné osobou neoprávněnou, bylo odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomoc