21 Cdo 2921/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2921/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 7. 2007 Spisová značka:21 Cdo 2921/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2921.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2921/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. K., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o 35.554,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 232/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. února 2006, č.j. 22 Co 607/2005-110, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.                                            O d ů v o d n ě n í : Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. 2. 2006, č.j. 22 Co 607/2005-110, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 6. 2005, č.j. 8 C 232/2004-90, ve věci samé (ve výroku, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne 27. července 2004 je neplatné a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 35.554,- Kč) není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť v dovolání byl převážně uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a označenou právní otázku (zda má být náhrada mzdy určena v hrubé výši) posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů. I když žalovaný v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení         § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalovaný převážně podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou námitek žalovaného je jeho nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (že pracovní smlouva ze dne 24. 5. 2004 a jmenovací listina ze dne 31. 5. 2004 byly sepsány v časové a věcné souvislosti a navzájem na sebe navazují, že žalovaný neprokázal, že by platným způsobem od uzavřené smlouvy odstoupil) a k jakým skutkovým závěrům z těchto důkazů dospěly (nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal, že by platným způsobem od uzavřené smlouvy odstoupil a že žalobce pro žalovaného v období od 1. 6. 2004 do 31. 7. 2004 nevykonával práci). Na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje právní závěr, že „rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanoveními § 33 odst. 2 zákoníku práce a § 111 odst. 1 zákoníku práce“. Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalovaného uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. však nemůže být při posuzování, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004). S námitkou dovolatele, že ohledně žalované částky není soudní rozhodnutí přesné ani správné, neboť žalovaná částka byla žalobci přiznána soudy obou stupňů v hrubé výši, lze souhlasit v tom, že v rozhodovací činnosti soudů byl v minulosti přijat právní názor, že povinnost (zaměstnavatele) zaplatit mzdu (náhradu mzdy), která přísluší zaměstnanci, uloží soud v rozsudku po odpočtu daně ze mzdy v tzv. „čisté“ výši [srov. závěr bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ve Stanovisku ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 3/82,             uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 1983, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 13. 11. 1969, sp. zn. 6 Cz 43/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 1970]. Uvedené závěry judikatury soudů, založené na právní úpravě účinné do 31. 12. 1992, nelze po 1. 1. 1993 v důsledku změněné právní úpravy v daňové oblasti (zrušení zákona č. 76/1952  Sb., o dani ze mzdy, ve znění pozdějších předpisů, a přijetí zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu) použít. V „čisté“ výši je možné zaměstnanci přiznat mzdu (náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru) jen za dobu do 31. 12. 1992; to platí i tehdy, jestliže je o takovém nároku rozhodováno po 1. 1. 1993, neboť mzda (náhrada mzdy náležející zaměstnanci podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce) podle ustanovení § 111 odst. 1 zák. práce za období před 1. 1. 1993, která je vyplacena po tomto datu, je osvobozena od daně z příjmu (srov. § 40 odst. 1 a odst. 18 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Mzda (náhrada mzdy) náležející zaměstnanci po 1. 1. 1993 pak podléhá dani z příjmu. Výši mzdy (náhrady mzdy) od 1. 1. 1993 proto soud ve svém rozhodnutí stanoví v „hrubé“ výši a je věcí plátce daně, popřípadě poplatníka, aby v souladu se zákonem splnil své povinnosti při výběru a placení daně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 436/2005). Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Je tedy nepochybné, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých  nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. července 2007                          JUDr. Mojmír  P u t n a, v. r.                                  předseda senátu