21 Cdo 2989/2005 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2989/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) E. V. a b) M. C., zastoupených advokátkou, proti žalovanému O., a.s., o zvláštní příspěvek horníkům a o vzájemném návrhu žalovaného, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 44/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2005 č.j. 16 Co 21/2005-151, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci b) 19.000,- Kč s příslušenstvím a o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného vůči oběma žalobcům, se odmítá. II. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) 24.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a) 4.885,- Kč a žalobci b) 2.541,- Kč, obojí do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali, aby žalovaný zaplatil každému z nich 9.500,- Kč s příslušenstvím a aby každému z nich platil od 1.6.2001 „do budoucna“ měsíčně částku 1.900,- Kč. Žalobu odůvodnili zejména tím, že po rozvázání pracovního poměru dohodou ze dne 7.7.1995, resp. 31.12.1996, z důvodu naplnění nejvyšší přípustné expozice jim žalovaný poskytoval zvláštní příspěvek horníkům ve výši 1.900,- Kč měsíčně. Dopisem ze dne 25.1.2001 však žalobcům oznámil, že jim od 1.10.2000 zvláštní příspěvek „dle § 6 písm. d) zákona č. 98/1987 Sb.“ nenáleží vzhledem k tomu, že vykonávají práci na rizikovém pracovišti v podzemí. Podle názoru žalobců však „postup žalovaného není správný“, neboť sice pracují pro svého zaměstnavatele C. B., s.r.o. v podzemí (na pracovištích žalovaného), avšak pouze na pracovištích 1. a 2. kategorie prašnosti, která jsou podle rozhodnutí orgánů veřejné ochrany zdraví pracovišti nerizikovými. Protože nejde o práci, která by z hlediska rizika prachu byla prací rizikovou, „nebylo naplněno“ ustanovení § 3 písm. d) bod 1 zákona č. 98/1987 Sb., a „zastavení výplaty zvláštního příspěvku horníkům je v rozporu s právem“. Žalovaný se vzájemným návrhem domáhal, aby mu každý ze žalobců zaplatil 5.700,- Kč s 8% úrokem od 16.6.2001 do zaplacení. Uvedl, že Okresní hygienická stanice v K. v dopise č.j. 3809/245/01/Ur ze dne 18.4.2001 konstatovala, že na základě rozhodnutí Okresního hygienika v K. zn. 11821/245.11/97 ze dne 10.9.1997, určeného pro společnost C. B., s.r.o., pracovníci, kteří dosáhli 100% NPE, nesmí nadále pracovat na pracovištích v podzemí. Z toho vyplývá, že žalobci od 1.10.2000 začali pracovat u C. B., s.r.o. na rizikovém pracovišti v podzemí a že jim od tohoto data nenáleží zvláštní příspěvek horníkům. Protože žalovaný zastavil jeho výplatu až od 1.1.2001, požaduje po žalobcích vrácení přeplatku. Okresní soud v Karviné (poté, co žalobci vzali zpět žalobu ohledně placení částky 1.900,- Kč měsíčně od 22.1.2002, resp. 1.11.2001 od budoucna) rozsudkem ze dne 1.10.2004 č.j. 25 C 44/2001-132, ve znění usnesení ze dne 25.10.2004 č.j. 25 C 44/2001-138, zastavil řízení ohledně požadavku, aby žalovaný platil od 22.1.2002 žalobci a) a od 1.11.2001 žalobci b) „do budoucna“ měsíčně částku 1.900,- Kč, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci a) 24.000,- Kč s 8 % úrokem z částky 9.500,- Kč od 25.8.2001 do zaplacení a 5,5% úrokem z částky 14.500,- Kč od 27.5.2002 do zaplacení a žalobci b) 19.000,- Kč s 8 % úrokem z částky 9.500,- Kč od 25.8.2001 do zaplacení a 5,5% úrokem z částky 9.500,- Kč od 27.5.2002 do zaplacení, vzájemný návrh žalovaného zamítl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobcům náklady řízení ve výši 23.306,- Kč k rukám advokátky a České republice na účet Okresního soudu v Karviné náklady řízení ve výši 8.817,- Kč; současně vyslovil, že „soud po právní moci tohoto rozsudku vrátí z účtu Okresního soudu v Karviné žalobci a) soudní poplatek 2.640,- Kč, žalobci b) soudní poplatek 3.040,- Kč a žalovanému soudní poplatek 600,- Kč. Ve věci samé vycházel ze znaleckého posudku Doc. MUDr. E. H., CSc., a výpovědi svědka RNDr. J. U. (vedoucího oddělení hygieny práce v hornictví a energetice krajské hygienické stanice), podle kterých žalobci u C. B. s.r.o. pracovali v I. nebo II. kategorii rizika prašnosti a že „s ohledem na koncentraci prachu s fibrogenním účinkem v pracovním ovzduší se nejednalo o práci rizikovou ve smyslu platných předpisů“. Vzhledem k tomu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci, kteří ukončili u žalovaného pracovní poměr v zaměstnání I. kategorie pro dosažení nejvyšší přípustné expozice dne 7.7.1995, resp. 31.12.1996, byli poté znovu zaměstnáni u zaměstnavatele se stálým pracovištěm v podzemí, na kterém však „nevykonávali rizikové práce“, a proto nebyly dány podmínky pro zánik nároku ve smyslu ustanovení § 3 písm. d) bod 1 zákona č. 98/1987 Sb. „Opačný závěr nelze dovozovat ani z toho“, že rozhodnutí Okresního hygienika v K. ze dne 10.9.1997 závazné pro firmu C. B. s.r.o. zakazuje pracovníkům, kteří dosáhli 100% NPE, práci na pracovištích v podzemí, neboť práce žalobců „obecně hodnocená orgány ochrany veřejného zdraví jako neriziková nemůže být hodnocena zároveň jako riziková, např. proto, že příslušný zaměstnanec má dovršenou 100% NPE“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.3.2005 č.j. 16 Co 21/2005-151 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části v odstavcích III., IV., V., VI., VII. a XI.“ (tj. ve vyhovujících výrocích o věci samé, ve výrocích o zamítnutí vzájemného návrhu a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu) potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalobci a) 8.396,- Kč a žalobci b) 6.981,- Kč, obojí k rukám advokátky. Odvolací soud v první řadě odmítl námitku žalovaného, že každá práce v zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí je rizikovou prací, s odůvodněním, že od 1.1.2001 se rizikovou prací podle ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. rozumí práce zařazené do III. a IV. kategorie a též práce zařazené do II. kategorie, o níž takto rozhodne příslušný orgán ochrany veřejného zdraví nebo tak stanoví zvláštní předpis. Vzhledem k tomu, že „mezi účastníky bylo nesporné“, že žalobci v žalovaných obdobích vykonávali práce zařazené do I. a II. kategorie rizika fibrogenního prachu, a protože ze závěrů revizního znaleckého posudku Doc. MUDr. E. H., CSc. „jednoznačně vyplývá, že se nejednalo o rizikovou práci“ (neboť průměrná koncentrace prachu na pracovištích obou žalobců nepřekračovala hygienické limity), „a současně v daném případě příslušný orgán ochrany veřejného zdraví nerozhodl ve smyslu § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. o zařazení prací odpovídajících II. kategorii mezi práce rizikové“, přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že „žalobci v žalovaném období nevykonávali rizikovou práci ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) bod 1 zákona č. 98/1987 Sb“. Na uvedeném závěru nic nemění ani rozhodnutí Okresního hygienika v K. zn. 11821/245.11/97 ze dne 10.9.1997, závazné pro firmu C. B., s.r.o., které „zakazuje pracovníkům, kteří dosáhli 100% NPE, práci na pracovištích v podzemí“. Jak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, práce, které žalobci zastávali v žalovaném období se z hlediska rizikovosti nijak neliší od práce, kterou na stejném pracovišti ve stejné době vykonávali zaměstnanci jiných firem, na něž se shora uvedené rozhodnutí nevztahovalo. Rozdíl v jednotlivých rozhodnutích orgánů hygienické služby (a poté orgánů ochrany veřejného zdraví) ve vztahu k hodnocení pracovního rizika „netkví v tom, že by každé rozhodnutí posuzovalo jinou práci na jiném pracovišti, ale v tom, že rozhodnutí orgánů hygienické služby vztahující se k tzv. dodavatelským organizacím (mezi něž patří i C. B. s.r.o., která má svá pracoviště na jednotlivých dolech v rámci žalované společnosti O., a.s.) vycházela v době svého vzniku z posléze nenaplněného předpokladu, že tyto společnosti nebudou mít s ohledem na svůj předmět činnosti pracoviště zařazené v kategorii I. Vzhledem k uvedenému „se odvolací soud zcela ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že práce obecně hodnocená orgány ochrany veřejného zdraví jako neriziková, nemůže být hodnocena zároveň jako riziková, např. proto, že příslušný zaměstnanec má dovršenou 100% NPE“. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že soudy při posuzování věci podle zákona č. 98/1987 Sb. „provedly pouze zúžený výklad, kdy objasňovaly pouze otázku, co se rozumí pojmem riziková práce“. Dovolatel má zato, že v daném případě „je potřebný ne pouze zúžený, ale rozšířený výklad tohoto zákona, a to konkrétních ust. § 2 a § 3“. Podle jeho názoru lze z ustanovení § 2 zákona č. 98/1987 Sb. „logicky vyvodit, práv