21 Cdo 3000/99 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3000/99 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) J. V., a B) J. V., proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, Praha 2, Vyšehradská č. 16, o 315.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 3/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 1999, č.j. 55 Co 417/99 - 50, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobci se žalobou ze dne 6.5.1998 domáhali vydání rozsudku, na jehož základě by byla žalovaná povinna žalobci A) zaplatit 127.500,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 3.2.1998 do zaplacení a žalobci B) 187.500,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 3.2.1998 do zaplacení. Uváděli, že jejich otec J. V. byl v padesátých letech odsouzen za trestný čin velezrady a návod k trestnému činu vraždy, vedle trestu propadnutí jmění a ztráty čestných práv občanských, i k trestu smrti, který byl dne 10.6.1952 vykonán. Nárok, který žalobci uplatnili ve smyslu ustanovení § 27 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."), jako osoby, kterým byl popravený povinen poskytovat výživu a které mají nárok za ztížení životních poměrů v důsledku vykonání trestu smrti na poškozeném, žalovaná neuznala a odkázala žalobce na soudní řízení. Konkrétní výši svých peněžních nároků odvozují žalobci ze skutečnosti, že podle ustanovení § 23 odst. 1 písm. a/ zákona č. 119/1990 Sb. by měsíční čistý příjem popraveného otce pro účely odškodnění činil 2.500,- Kč, přičemž z tohoto výdělku by byla zajišťována výživa a úhrada osobních potřeb žalobce A) po dobu 102 měsíců a žalobce B) po dobu 150 měsíců. K výši požadovaných částek dospěli žalobci tak, že čistý příjem otce rozdělili na dvě stejné části a vynásobili počtem měsíců, po které jim měl otec poskytovat výživu. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10.5.1999 č.j. 20 C 3/99 - 34 žalobu zamítl. Zjistil, že otec žalobců, J. V., byl rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 27.1.1952, sp. zn. 6 Ts I 8/52, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 21.3.1952, sp. zn. To IV 97/52, odsouzen k trestu smrti a k trestu propadnutí jmění a ztrátě čestných práv občanských pro trestný čin velezrady a návod trestného činu vraždy. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.5.1991, č.j. Rt 101/91 - 5 bylo rozhodnuto, že J. V. je - pokud jde o trestný čin velezrady - účasten soudní rehabilitace podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 119/1990 Sb.; z úhrnného trestu smrti, který byl odsouzenému uložen, stanovil za návod k trestnému činu vraždy - zákonem č. 119/1990 Sb. nedotčeným - přiměřený trest odnětí svobody v trvání pěti let. Ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch otce žalobců ve smyslu ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 2.2.1995, sp. zn. Tzn 9/94, zrušil v dosud platných částech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.3.1952, sp. zn To IV 97/52, jakož i rozsudek bývalého Státního soudu v Praze ze dne 27.1.1952, sp. zn. 6 Ts I 8/52; zrušeno pak bylo i řízení, které rozhodnutím předcházelo. Současně byla zrušena i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, mimo jiné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.5.1991, č.j. Rt 101/91 - 5, jímž byl J. V. za rehabilitací nedotčený trestný čin stanoven přiměřený trest odnětí svobody. Usnesením Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové ze dne 12.8.1997, č.j. ČVS KVV - 67/10 - 96, bylo zastaveno trestní stíhání J. V. za návod k pokusu trestného činu vraždy. Žalovaná vyplatila žalobcům odškodnění podle § 27 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve výši 100.000,- Kč a dále náhradu podle § 23 odst. 1 písm. c/ a § 26 tohoto zákona v celkové výši 17.147,- Kč. Na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že uvedeným plněním žalovaná dostála všem svým závazkům plynoucím pro ni ze zákona č. 119/1990 Sb. a žalobcům žádná další náhrada již nepřísluší. Zákon upravující náhradu škody za nezákonná rozhodnutí, na který v souvislosti s uplatněnými nároky žalobci odkazují, aplikovat podle závěru soudu nelze, protože věc je plně v režimu zákona č. 119/1990 Sb. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.9.1999, č.j. 55 Co 417/99 - 50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zamítl návrh žalobců, aby proti rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání. Ztotožnil se skutkovými závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, i s jeho právním posouzením věci. Uzavřel, že zákon č. 119/1990 Sb., který mimo jiné upravuje hmotné odškodnění neprávem odsouzených osob, je zákonem speciálním; jeho aplikace tak má přednost před aplikací obecných předpisů, upravujících náhrady škod. Námitku žalobců, že "ustanovení § 27 zákona č. 119/1990 Sb. odporuje Ústavě", neshledal důvodnou a připomněl, že zákon č. 119/1990 Sb., stejně jako ostatní restituční zákony, si nepředsevzaly za cíl plně odškodnit veškeré křivdy minulosti, což by ani nebylo reálné; pokusily se pouze postižené osoby či jejich právní nástupce přiměřeně hmotně odškodnit. Protože své rozhodnutí nepovažoval odvolací soud za zásadně právně významné, zamítl návrh žalobců na připuštění dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. S odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. vytýkají odvolacímu soudu, že přes existenci "zákonů jiných též speciálních (z.č. 82/98 Sb., dříve z.č. 58/69 Sb.), které jsou též součástí právního řádu a umožňují odškodnění v rozsahu podstatně větším", posoudil jejich nároky "nepochybně uplatněné plně v souladu s ust. čl. 36 Listiny základních práv a svobod" výlučně podle zákona č. 119/1990 Sb. "v podstatně omezeném a menším rozsahu". Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. spatřují v tom, že soud nevyužil možnosti dané mu § 109 odst. l písm. d/ o.s.ř. a nepředložil věc Ústavnímu soudu k posouzení "evidentního a značného rozporu mezi odškodňováním podle "čl. 36 Listiny základních práv a svobod, z.č. 58/69 Sb., z.č. 82/98 Sb. vše na straně jedné a ust. § 27 z.č. 119/90 Sb. ve znění z.č. 47/91 Sb.". Tím je podle nich řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět jen "o.s.ř.") - srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněnými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejde-li o případ vad vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., a ty v daném případě nebyly dovolateli namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají, je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Ve druhém z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle § 239 odst. 1 o.s.ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde, protože odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Právě přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. se žalobci výslovně dovolávají. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním v