21 Cdo 3026/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3026/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 3. 2006 Spisová značka:21 Cdo 3026/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.3026.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 61 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 61 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3026/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr . Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce B. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí v Praze 1, Loretánské nám. č. 5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 108/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 1999, č. j. 20 Co 551/98-47, takto: Rozsudek městského soudu se (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 1.12.1995) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 1.12.1995 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že rozhodnutím ministra zahraničních věcí č. 14 ze dne 10. 10. 1995 o „systemizaci MZV v ústředí a v zahraničí“ dochází ke snížení počtu pracovních míst a tudíž i „zaměstnanců MZV“. V důsledku tohoto organizačního opatření se žalobce stal nadbytečným a žalovaná ho nemůže nadále zaměstnávat podle pracovní smlouvy, neboť nemá jinou odpovídající práci, na kterou by mohla žalobce po dohodě s ním převést. Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že výpověď daná žalobci dne 1.12.1995 je neplatná, a aby žalované bylo uloženo zaplatit mu na náhradě mzdy 68.256,- Kč s úroky z prodlení ve výši 19% od 1.6.1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná vůči němu nesplnila svou zákonnou povinnost stanovenou v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť mu nenabídla žádnou jinou práci; náhradu mzdy požadoval ve výši průměrného měsíčního výdělku 11.376,- Kč od 1.6.1996 po dobu šesti měsíců. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 2. 1998, č. j. 22 C 108/96-34 (před rekonstrukcí spisu č.j. 22 C 108/96-28), určil, že výpověď daná žalobci žalovanou dne 1.12.1995 je neplatná, uložil žalované zaplatit žalobci 68.256,- Kč „v čisté výši“ s 19% úrokem z prodlení od 1. 12. 1996 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 3.732,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci, který na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 15.9.1990 pracoval ve funkci „II. tajemníka na ZÚ v Bruselu“, mohlo být vzhledem k jeho vzdělání a kvalifikaci nabídnuto pracovní místo v rámci ministerstva, jestliže žalovaná „přijala v předm. době několik nových zaměstnanců do 3. terit. odboru, kde žalobce pracoval, než byl dlouhodobě přidělen do zahraničí“. Žalovaná však žalobci žádné konkrétní místo nenabídla a nedodržela tak hmotněprávní podmínku stanovenou v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce pro platnost výpovědi. Protože žalobce tím, že podal žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru a zároveň se domáhal náhrady mzdy, „nahradil“ oznámení zaměstnance vůči zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnání, přísluší mu ve smyslu § 61 zák. práce náhrada mzdy za dobu šesti měsíců. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.3.1999, č. j. 20 Co 551/98-47, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti výpovědi potvrdil, ve výroku o náhradě mzdy a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobu o zaplacení 68.256,- Kč „v čisté výši“ s 19% úrokem z prodlení od 1.12.1996 do zaplacení v tomto rozsahu zamítl, a tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 1.000,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; návrh na připuštění dovolání zamítl. Protože žalovaná žalobci před podáním výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce nenabídla žádné pracovní místo, přičemž funkce, kterou v okamžiku doručení výpovědi zastával, nebyla zrušena, naopak do této funkce byl přijat nový pracovník, je vyloučen závěr, že žalobce se stal nadbytečným v příčinné souvislosti s organizační změnou u žalované; pro platnost výpovědi z pracovního poměru tak chybí splnění hmotněprávní podmínky uvedené v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, a proto odvolací soud posoudil závěr soudu prvního stupně o neplatnosti výpovědi jako správný. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny podmínky pro přiznání náhrady mzdy žalobci. Vycházel z názoru, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce vzniká zaměstnanci pouze za předpokladu, že oznámí zaměstnavateli „neprodleně, nejpozději před uplynutím výpovědní doby“, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Je-li žaloba s požadavkem na náhradu mzdy doručena zaměstnavateli až po uplynutí výpovědní doby (přičemž zaměstnanec dříve neoznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnání), pak podle ustanovení § 63 odst. 3 zák. práce platí, že pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby. Protože v daném případě měl pracovní poměr žalobce u žalované skončit dnem 31.3.1996, bylo by „jen do tohoto data právně účinné oznámení žalobce dle § 61 odst. 1 zák. práce“. Jestliže však žalobce učinil oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnávání, až žalobou podanou u soudu dne 31.5.1996, která byla žalované doručena dne 24.4.1997, je podle názoru odvolacího soudu „nutno posuzovat věc tak, jako by žalobce oznámení dle § 61 odst. 1 zák. práce neučinil“; požadavek žalobce na náhradu mzdy je proto nedůvodný. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu - do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 68.256,- Kč s příslušenstvím změněn tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá - podal žalobce dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na mylném právním názoru, že zaměstnanec musí zaměstnavateli oznámit trvání na dalším zaměstnání před uplynutím výpovědní lhůty, neboť uvedený názor nemá oporu v zákoně a naprosto popírá význam dvouměsíční prekluzívní lhůty podle § 64 zák. práce jako jasně stanoveného časového limitu pro uplatnění práv vyplývajících z neplatného rozvázání pracovního poměru; tento názor odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru se současně uplatněným požadavkem na náhradu mzdy oznámení zaměstnavateli, že zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání, plně nahrazuje. Žalobce řádně podal určovací žalobu ve lhůtě podle ustanovení § 64 zák. práce a uplatnil v ní i nárok na náhradu mzdy, přičemž je si vědom toho, že může nárok na náhradu mzdy uplatňovat až od okamžiku, kdy je žaloba doručena žalované, k čemuž došlo 24.4.1997. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil „v části II, týkající se náhrady mzdy“ a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo „zamítnuto“ jako nepřípustné, neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí „nevyslovil, že dovolání je přípustné k otázce posuzování finančních nároků žalobce v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak mu ukládá ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.“. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) - vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v době do 31.12.2000 - věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti měnícímu výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudu v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že dopisem ze dne 1.12.1995 žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru