21 Cdo 3039/2015 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3039/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 11. 2016 Spisová značka:21 Cdo 3039/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3039.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody zaměstnavatelem Dotčené předpisy:§ 265 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2008 § 349 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2008 § 384 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2006 § 369 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2008 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 1. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3039/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně P. H., zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí č. 977/2, proti žalované MITSUBISHI ELECTRIC AUTOMOTIVE CZECH s.r.o. se sídlem ve Slaném, Politických vězňů č. 1564, IČO 26185822, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 23, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 121 C 160/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014 č.j. 23 Co 443/2014-302, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 160.249,- Kč s úrokem z prodlení od 1.9.2009 do 31.12.2009, a aby jí od září 2009 vyplácela pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 14.451,- Kč „do doby, než žalobkyně nalezne odpovídající zaměstnání nebo do věku 65 let, tj. do září 2046“. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované byla zaměstnána od 24.7.2006 do 31.10.2008 jako operátor výroby. Postupně začínala mít zdravotní potíže a při lékařských vyšetřeních bylo zjištěno, že trpí syndromem cubitálního tunelu vpravo. Oddělení nemocí z povolání a pracovního lékařství Okresní nemocnice v Kladně uznalo onemocnění žalobkyně jako ohrožení nemocí z povolání, které vzniklo v přímé souvislosti s výkonem zaměstnání žalobkyně u žalované. Za dobu pracovní neschopnosti od 19.10.2007 do 31.10.2008 vznikla žalobkyni škoda ve výši 49.381,- Kč, a od 1.11.2008 do srpna 2009 vznikla škoda ve výši rozdílu mezi rozhodným výdělkem 13.842,- Kč (valorizovaným od 1.1.2009 na 14.451,- Kč) a výší podpory poskytované úřadem práce po ukončení zaměstnání, tedy celkem 110.868,- Kč. I když žalobkyně rozvázala se žalovanou pracovní poměr ze zdravotních důvodů, a tím předešla dalšímu poškozování svého zdraví, žalovaná odmítá vzniklou ztrátu hradit s odůvodněním, že nejde o nemoc z povolání, nýbrž pouze o ohrožení nemocí z povolání, s nímž zákoník práce nárok na náhradu škody nespojuje. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4.11.2010 č.j. 121 C 160/2009-110 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 71.326,60 Kč „k rukám právního zástupce žalované“. Ve věci samé dospěl k závěru, že s uznáním ohrožení nemocí z povolání není spojen vznik nároku na náhradu škody, tedy ani na náhradu ztráty na výdělku během pracovní neschopnosti i po jejím skončení, neboť odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle zákoníku práce nastupuje při splnění odpovědnostních předpokladů. Nepřiznání náhrady škody nelze hodnotit ani jako výkon práva realizovaný v rozporu s dobrými mravy. Naopak přiznání nároku na náhradu škody spočívajícího v náhradě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení v důsledku ohrožení nemocí z povolání, by vedlo k oslabení ochrany práv zaměstnavatele stanovených zákoníkem práce a k nežádoucímu narušení jistoty v pracovněprávních vztazích. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.6.2011 č. j. 23 Co 194/2011-122 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“, jinak rozsudek potvrdil a rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení“. Dovodil, že pouze v případě, že zaměstnavatel zaměstnance pro ohrožení nemocí z povolání převede na jinou práci, náleží mu podle ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) zák. práce mzdový doplatek do průměrného výdělku, jehož dosahoval před převedením. Z vylíčených skutkových okolností nelze rovněž dospět k závěru, že by žalovaná odpovídala za škodu na zdraví žalobkyně podle ustanovení § 265 zák. práce. Porušení právní povinnosti „žalobkyně zřejmě spatřuje v tom, že pracovala za podmínek, za nichž vzniká onemocnění nemocí z povolání“. Jestliže je onemocnění žalobkyně možno hodnotit podle speciálních právních předpisů jako ohrožení nemocí z povolání, kdy je zohledněno nadměrné jednostranné přetěžování, a příslušná ustanovení zákoníku práce důsledky ohrožení nemocí z povolání upravují, nelze dospět k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu na zdraví žalobkyně podle obecných ustanovení zákoníku práce o náhradě škody. Protože žalobkyně nebyla převedena na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, když navíc žalobkyně skončila pracovní poměr okamžitým zrušením dne 31.10.2008 a lékařský posudek, v němž bylo konstatováno ohrožení nemocí z povolání, je až ze dne 26.11.2008, nemohl se soud věcí zabývat ani z těchto hledisek. Vychází-li se ze skutkových tvrzení a provedených důkazů tak, jak byly uvedeny a navrhovány v průběhu celého řízení, nelze dospět k jinému závěru, než že žaloba není důvodná. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26.8.2013 č.j. 21 Cdo 1597/2012-159 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že vzhledem ke speciální úpravě onemocnění nemocí z povolání či ohrožení touto nemocí „není na místě“ se stejným onemocněním, které bylo uznáno jako ohrožení nemocí z povolání, zabývat i z hlediska obecné odpovědnosti. Poukázal přitom na ustálenou judikaturu, podle níž, domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce; v takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance. Vzhledem k uvedenému tedy podle názoru dovolacího soudu není podstatné, jaké onemocnění učinilo zaměstnance nezpůsobilým k dosavadní práci, zda se skutečně jednalo o ohrožení nemocí z povolání nebo o jiné onemocnění, významné je jen to, zda škoda zaměstnanci vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti; pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví v tomto případě platí ustanovení o pracovních úrazech (srov. § 384 odst. 3 zák. práce). Protože se v posuzovaném případě jedná o škodu vzniklou při tzv. plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, je třeba odpovědnost za škodu v této věci posoudit podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení - jak dále zdůraznil - jsou škoda vzniklá při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, porušení právních povinností kýmkoli (zaměstnavatelem, jeho zaměstnanci nebo i jinými osobami), a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. I když žalobkyně předložila „vyjádření KHS k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemoci z povolání“ ze dne 16.5.2008, které se porušením předpisů zabývá, měla být s ohledem na uvedenou možnost právního posouzení poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř., aby s přihlédnutím k obsahu stanovených odpovědnostních předpokladů doplnila vylíčení rozhodujících skutečností a nabídla k nim potřebné důkazy. Protože jí nebylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení postiženo vadou, přestože absence takového poučení měla původ v jiném právním posouzení věci. Okresní soud v Kladně (poté, co žalobkyně se souhlasem soudu změnila žalobu tak, že náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti požaduje jen do 6.11.2009) rozsudkem ze dne 13.5.2014 č.j. 121 C 160/2009-267 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 34.518,- Kč s úrokem z prodlení od 1.10.2009 do zaplacení a 119.793,- Kč s úrokem z prodlení od 7.11.2009 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 8.002,20 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl, že žalo