21 Cdo 3125/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3125/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 3. 2019 Spisová značka:21 Cdo 3125/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3125.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Obec Jednání za právnickou osobu (o. z.) Veřejný rejstřík (zápis & výmaz) (o. z.) Dotčené předpisy:§ 49 odst. 4 předpisu č. 128/2000Sb. § 162 o. z. § 164 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 6. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.6.2019IV.ÚS 1940/19 IV.ÚS 1940/19 JUDr. Pavel Rychetskýodmítnuto23.7.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3125/2018-424 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně L. S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova č. 1343/2, proti žalovanému Mikroregion Chebsko se sídlem v Chebu, náměstí Krále Jiřího z Poděbrad č. 1/14, IČO 71196471, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 C 207/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. dubna 2018 č.j. 12 Co 40/2018-388, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 27.4.2015 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí „podle ustanovení § 52 písm. g) a h) zák. práce“. Důvod k výpovědi spatřoval v tom, že žalobkyně dne 24.3.2015 nesetrvala na pracovišti stanovených 8 hodin (skutek č. 1 a 2), že pracovní neschopnost trvající od 26.3.2015 žalobkyně doložila žalovanému až dne 30.3.2015 a navíc v průběhu této pracovní neschopnosti (ve dnech 30.3.2015 a 9.4.2015) se nezdržovala v místě bydliště a porušila tak léčebný režim (skutek č. 3), že se žalobkyně po ukončení pracovní neschopnosti od 13.4.2015 do 20.4.2015 nedostavila do práce s odůvodněním, že má dovolenou, ačkoliv jí dovolená nebyla v tomto termínu určena (skutek č. 4), že se žalobkyně dne 20.4.2015 nedostavila ve stanovený čas do práce s tím, že si bere 3 hodiny volna a že dne 21.4.2015 pojede na pracovní cestu do Karlových Varů, ačkoli na ni nebyla žalovaným vyslána (skutek č. 5), a konečně že žalobkyně „do dnešního dne nesplnila úkoly, které jí žalovaný dne 24.3.2015 písemně stanovil“, a doposud nepředala dokumentaci týkající se Mikroregionu Chebsko (skutek č. 6). Ve vytčeném jednání, jehož důvody žalobkyně ani po opakovaných výzvách nevysvětlila, žalovaný spatřuje závažné porušení pracovních povinností a porušení jiné povinnosti zaměstnance stanovené v ustanovení § 301a zák. práce. Výpověď za žalovaného podepsal předseda výkonné rady P. H. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 30.12.2013 jako manažerka mikroregionu a že se žádného, tím méně závažného, porušení pracovních povinností nedopustila. Jako místo výkonu práce měla žalobkyně v pracovní smlouvě uveden Cheb a až do vytčených událostí svou práci (spočívající především v činnostech na dotačních programech pro jednotlivé členy mikroregionu) vykonávala ze svého bydliště. Za celou dobu trvání pracovního poměru neměla žádný zásadní pracovní problém, zásadní obrat přinesla až změna ve funkci předsedy výkonné rady žalovaného, kterým se stal P. H. a ten se chtěl její osoby „zbavit“. Dále namítala, že výpověď nebyla podepsána statutárním orgánem žalovaného a že o výpovědi nehlasoval příslušný orgán žalovaného. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 16.11.2017 č.j. 16 C 207/2015-347 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že při jednání výkonné rady dne 27.4.2015 všichni starostové vyjádřili souhlas s ukončením pracovního poměru se žalobkyní a že výpověď byla podepsána předsedou výkonné rady H., který podle stanov žalovaného byl oprávněn jednat za žalovaného navenek a podepisovat s tím související písemnosti; výpověď proto byla „podaná formálně správně a v souladu se stanovami, resp. s § 50 odst. 2 zákona o obcích“. Protože v průběhu řízení bylo dále prokázáno, že žalobkyně vytčeným skutkem č. 3 (jestliže v době pracovní neschopnosti dne 30.3.2015 nebyla přítomna v místě bydliště při kontrole zaměstnavatele a dne 9.4.2015 se dostavila do práce), porušila zvlášť hrubým způsobem jinou povinnost zaměstnance podle ustanovení § 301a zák. práce, a vytčeným skutkem č. 4 (čerpala-li od 13.4.2015 do 20.4.2015 nepovolenou dovolenou) závažně porušila pracovní povinnosti, žalovaný důvodně přistoupil k výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) a h) zák. práce. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 4. 2018 č. j. 12 Co 40/2018-388 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, ač vyslovil souhlas se skutkovým závěrem soudu prvního stupně o hlasování výkonné rady o výpovědi žalobkyni, považoval tento skutkový závěr za nadbytečný, neboť v dané věci je „klíčové“ ustanovení § 162 o.z., podle něhož zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným ve veřejném rejstříku (rejstřík svazku obcí je veřejným rejstříkem ve smyslu § 49 odst. 4 zákona o obcích), nelze namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo zatíženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil. Žalobkyně tedy podle názoru odvolacího soudu „nemůže namítat, že svazek obcí nepřijal potřebné usnesení (a to buď z důvodu, že nehlasoval příslušný orgán nebo že příslušný orgán k rozhodnutí nedospěl), nebylo-li sporu o tom, že žalovaného zastupoval správný člen jeho orgánu (předseda výkonné rady H.)“. Dále odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně vytčeným skutkem č. 3 sice porušila povinnost dodržovat stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, ovšem nejednalo se o zvlášť hrubý způsob porušení této povinnosti odůvodňující dání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. h) zák. práce. Ohledně vytčeného skutku č. 4 však odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že pokud žalovaný žalobkyni „ani konkludentně“ neurčil nástup dovolené od 13.4.2015, ze které by se mohla do práce vrátit až 20.4.2015, pak se v daném případě jednalo o neomluvené zameškání práce po dobu pěti pracovních dnů, které podle ustálené judikatury dovolacího soudu samo o sobě představuje porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru. Protože tím spíše naplňuje důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, je výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 27.4.2015 platná. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení § 162 o.z, neboť neumožnil žalobkyni namítat, že vytváření vůle žalovaného vedoucí k jeho projevu – předání výpovědi z pracovního poměru – nebylo v souladu se stanovami žalovaného, a nesprávně proto posoudil „splnění formálních podmínek uvnitř žalovaného“. Tím se odvolací soud odchýlil od výkladu dovolacího soudu u obdobného ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., upravujícího jednání statutárních orgánů obchodních korporací, podle kterého se zákaz namítání neplatnosti vztahuje na případný postup toho subjektu, za který je jednáno, a nikoliv třetí osobu, která je tímto ustanovením chráněna před případným překročením omezení stanovených pro jednání statutárních orgánů. Jestliže stanovy žalovaného, který navíc ani není zapsán ve veřejném rejstříku, uvádějí, že statutárním orgánem žalovaného je výkonná rada, pak je podle názoru dovolatelky zřejmé, že pokud jmenovaný orgán o výpovědi nerozhodl, nemohl následně předseda výkonné rady platně výpověď podepsat. Žalobkyně se navíc domnívá, že k rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru neměla být oprávněna ani výkonná rada a mělo rozhodovat shromáždění zástupců jako nejvyšší orgán svazku obcí. Kromě toho v tomto směru namítala, že soud neprovedl důkaz listinami, které navrhovala, naopak pracoval s listinami, které si předseda výkonné rady H. účelově vytvořil až pro potřeby soudního řízení, a že výslech členů výkonné rady žalovaného neměl probíhat jako výslech svědecký, ale jako výslech účastnický, neboť se jednalo o bývalé (či současné) členy statutárního orgánu žalovaného. Žalobkyně dále vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom